Kapitola 57 - Na seznamu uprchlíků

21. listopadu 2012 v 18:42 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
Poznámka č. 1: Já jsem to chtěla vložit dřív, jenže mi word v nestřežené chvíli zkostičkoval první dva odstavce, což mě znechhutilo, navíc se mi je pak nedařilo napsat znovu.
Poznámka č. 2: Původně to taky mělo být akčnější, nakonec je to dost ukecané, ale prostě to tak vyšlo - v souvislosti s tím, čekala bych tak 60 kapitol +/-, že to bude dohromady, takže už dlouho čekat nebudete.
Poznámka č. 3: vymyslela jsem novou jednotku otravnosti. Jedna Astina. Takže pro ni, aby přišla na lepší myšlenky a konečně měla v pracovní době co číst :-D
Poznámka č. 4: Pěknou zábavu!


Kapitola 57 - Na seznamu uprchlíků
Patron, o němž mohl s klidným svědomím odpřisáhnout, že podobného ještě nikdy neviděl, se s tichým lupnutím rozplynul ve tmě a on zůstal ještě několik okamžiků mlčky zírat na místo, kde zmizel. Byla hluboká noc a na školních pozemcích panovalo omamné ticho a klid. Čím déle školní rok pokračoval, tím víc se lišil od všech předchozích, studenti byli tišší, klidnější a méně otravní. I díky tomu byl teď jediným, kdo stříbřitého tvora v naprosté tmě všude kolem mohl vidět. Bylo dost štěstí, že se zrovna vydal na školní pozemky a na nich se nepotkal s nikým jiným. Sice nepochyboval o tom, že tam někde někdo další klidně být mohl, ale díky úžasnému zmenšení patrona, o tom nemusel příliš přemýšlet.
Naštěstí. Díky Merlinovi, že byl patron tak malý. Nedokázal si představit, že by se zrovna tohle objevilo v celé své velikosti a kráse jen tak na bradavických pozemcích. To by asi ani v té pokročilé noční hodině a na zdánlivě prázdných pozemcích jen tak bez povšimnutí neprošlo. Několik okamžiků dokonce uvažoval o tom, zda se mu drobný tvor jen nezdál. Na moment se i pozastavil nad uměním čarodějky, která ho vykouzlila a dokázala tak úžasným způsobem zmenšit, než se jeho myšlenky vrátily ke vzkazu, který mu přinesl.
Poté se ovšem znovu zachmuřil, obrátil se zpět ke hradu a vydal se ke své pracovně. Má-li zjistit, co se kde vlastně přesně stalo, musí nejprve zkontrolovat, jestli tam na něj už nějaký vzkaz nečeká. Ona zřejmě předpokládala, že ví všechno okamžitě, situace však byla k jeho nevelké radosti zcela odlišná. Ani bradavický ředitel nemohl být v obraze pořád a ve všem. Tím spíš, když už jím dávno nebyl Albus Brumbál.
O tom, že jeho předchůdce, ačkoli mrtvý, o aktuálním dění ví i nyní jistě víc než on, však nezapochyboval ani na moment. I jako namalovaný byl informovanější a tím i otravnější, než bylo i tak nezbytně nutné. Alespoň že si ho ten patron našel tady venku a ne v jeho pracovně. Dosud se mu povedlo úspěšně před bývalým ředitelem utajit, co vlastně Bellatrix Lestrangeová v jeho domě hledala. Nebo koho. Neměl v úmyslu s tím nyní Brumbála staršího seznamovat. Ani jeho, ani kohokoli jiného.
Byly věci, které zůstávaly jen mezi nebem a zemí, a tahle rozhodně měla patřit mezi ně. Nepotřeboval, aby se Brumbál ve své nekonečné zvědavosti a dobrotě začal pídit po tom, co mu kde uniká. Kdyby se radši snažil najít a sledovat Pottera, aby toho nepokazil ještě víc, než se mu podařilo dosud… Pokud tedy bylo ještě koho sledovat. Třeba se tam v tom jezeře tehdy utopil a veškerá jejich nynější snaha byla k ničemu. To by mu ostatně bylo podobné.
"Profesore," ozval se za ním strohý hlas Minervy McGonagallové, jakmile vešel do Vstupní síně.
"Ano?" otočil se tázavě a jen tak pro jistotu při tom pevněji sevřel hůlku v ruce. Už dávno nebyla zrovna ona člověk, před kterým by zůstal neozbrojený v klidu.
"Další z mých studentů se dnes nevrátil do hradu," oznámila mu chladně. "Pokud se nepletu, máte vést seznam těch, kteří neplní povinnost školní docházky, vy," připomněla jednu z mnoha nových kompetencí a povinností, které dnes bradavický ředitel chtě nechtě musel mít.
"Kdo?" zeptal se stejně stručně a stroze, jako předtím mluvila ona s ním.
"Ginevra Weasleyová," odvětila a byl by přísahal, že se její rty pohnuly v drobném náznaku úsměvu. Okamžitě pochopil, byla ráda, že i poslední z Weasleyových je pryč, někde v bezpečí, což pro ně rozhodně nebylo v tomhle hradu.
"Jak nečekané," ušklíbl se. "Přidám ji do seznamu," přikývl hned poté a už se chystal znovu obrátit a pokračovat do své kanceláře, když se ztichlou Vstupní síní ozvaly kroky. Kroky člověka rychle pádícího nahoru do schodů, směrem k nim. A hlasité nadechování provázející je. Oba se tedy místo rozejití se otočili k nim a za zvukem.
"Severusi!" ozvalo se, jakmile je profesor Křiklan, který se objevil ve Vstupní síni, spatřil. "Další! Další student se nedostavil," supěl z posledních sil a oni oba, aniž by si vzájemně věnovali jen jediný pohled, na něj zůstali překvapeně hledět.
Byla pravda, že každou chvíli přišel za nynějším ředitelem někdo z jeho kolegů, kolejních ředitelů, s hlášením o tom, že některý ze studentů nečistého původu nebo prostě jen některý z problematických a odporujících studentů zmizel, případně se nevrátil z návštěvy doma - už po Vánocích jich byla celá řádka. Ale od září, kdy studenti nastupovali po nově vydaném příkazu o povinné docházce do školy, se nestalo, že by tím ředitelem, který přišel podat zprávu o chybějících studentech, byl právě ředitel zmilozelské koleje, Horacio Křiklan.
"Někdo ze Zmijozelu zmizel?" zopakovala nechápavě Minerva a on se v duchu ušklíbl, i ji to očividně vyvedlo z míry, to byla dobrá zpráva.
"Tomu neuvěříte," zavrtěl hlavou Křiklan, když konečně znovu pořádně popadl dech.
"Čemu? Kdo se nedostavil?" zajímal se a snažil se přitom tvářit stále stejně netečně a neproniknutelně. V okamžiku, kdy zaznělo chybějící jméno, však na moment ztratil kontrolu nad vlastním výrazem a zůstal šokovaně zírat na odulou Křiklanovu tvář.
"Draco Malfoy?" zopakoval jako v ozvěně a nechápavě se zamračil. V té chvíli mu znovu na mysli vytanul patron a zpráva, kterou přinesl.
"Utekli jsme, potřebujeme pomoc. Nikdo jiný nás tři nepřijme." Pomalu začínal chápat, koho myslela tím třetím.
Aniž by řekl jediné slovo svým dvěma kolegům, otočil se na patě a rázným krokem zamířil do své pracovny. Tak rychle, že by se to dalo přirovnat k útěku. Informace, které na chvíli nechal být, zatímco přijímal hlášení o nevrátivších se studentech, náhle získaly mnohem větší důležitost.

"Pane kolego!" ozvalo se Vstupní síní další duo hlasů, právě ve chvíli, kdy Severus Snape bez jediného slova mizel za rohem směrem k ředitelské pracovně. Profesoři Prýtová a Kratiknot se zastavili u svých dvou kolegů příliš pozdě na to, aby ještě měli šanci úřadujícího ředitele školy zastihnout a jen nechápavě přejeli pohledem k nim dvěma.
"Co se stalo?" strachovala se okamžitě profesorka Prýtová. "Kdo další?" zajímala se.
"Ginny Weasleyová," zopakovala dívčí jméno profesorka McGonagallová, které dotaz patřil. "Přesně jak jsme čekali," připomněla poté.
"To ho tak rozrušilo?" zadíval se na ni nevěřícně profesor Kratiknot.
"Ne, to ne," ujistila ho okamžitě profesorka. "Ale tady Horacio má rovněž jednoho utečence v seznamu," obrátila se na dosud podivně zamlklého profesora Křiklana. Ten byl, ačkoli u něj Draco Malfoy nikdy neoplýval přílišnou oblíbeností, přeci jen zprávou o jeho nedostavení se dost zaskočen.
"Ze Zmijozelu?" pokrčil nechápavě oči za brýlemi profesor Kratiknot.
"Draco Malfoy se nevrátil," sdělil jim zvolna a otřeseně Křiklan. Ani ho přitom nenapadlo, že by se měl ohradit, tak jak to dělal vždy, proti tónu, jakým jeho kolegové mluvili o jeho koleji.
"Malfoy?" ozvalo se okamžitě v dvojhlasu, ovšem jakékoli další dohady a otázky přerušil další zvuk.
Opět kroky. Tentokrát dvoje kroky. Dva lidé, kterým zjevně nezáleželo na tom, zda někoho v tuto dobu potkají, podle všeho velmi spěchali někam z horních pater hradu dolů k nim. Vzhledem k tomu, kolik lidí momentálně na hradě bylo, neměl nikdo z nich nejmenší pochyby o tom, o koho se jedná, a v němé shodě se odsunuli do jedné z přilehlých chodeb, aby se s vynucenými kolegy, sourozenci Carrowovými nemuseli potkat. Ti prosvištěli Vstupní halou, aniž by se namáhali rozhlédnout a zmizeli přesně opačným směrem než ředitel školy - ven na školní pozemky.
Čtveřice profesorů se po sobě mlčky podívala.
"Co se vlastně stalo?" odvážila se položit jako první otázku profesorka Prýtová. Horacio Křiklan se jen dál zaraženě díval na honosné dveře, za nimiž ti dva zmizeli, takže se tázavě obrátila na jedinou kolegyni.
"Pane kolego," oslovila ta přímo Křiklana. "Co se stalo? Máte nějaké bližší informace?" pátrala za všechny.
"Žádné," zavrtěl ten okamžitě hlavou. "Vím totéž co vy," pokrčil rameny. "Když jsem dnes dorazil do své společenské místnosti, prostě pro jistotu, abych zkontroloval, zda jsou skutečně všichni," poznamenal tónem, z něhož jasně vyplývalo, že jinou variantu nečekal a bral to jako samozřejmost, "bylo jasné hned po vstupu, že je něco špatně. Oznámili mi to ti dva…"
"Tupouni," doplnil krátké odmlčení tichou poznámkou profesor Kratiknot.
"Kolego!" napomenula ho hned profesorka McGonagallová, v jejím pohledu však všichni vyčetli naprostý souhlas s tím označením.
"Ano," přikývl hlavou Křiklan. "I když spíš než oznámili, se mě prostě zeptali, kde je. Jako bych to já mohl vědět. Jako by to zrovna mě mělo zajímat," vrtěl hlavou nechápavě.
"A zjistil jste něco?" zjišťoval Kratiknot.
"Samozřejmě jsem hned vyslal sovu, ale zatím se nevrátila," zavrtěl hlavou Křiklan.
"Nemyslím, že se vrátí," pronesla McGonagallová a zamyšleně opětovala pohled kolegyni Prýtové.
"Proč?" pobídla ji ta.
"Třeba jen nestihl odjezd, protože byl odvolán svým pánem za nějakou zajímavější akcí," utrousil pohrdavě Filius Kratiknot. Ona se na něj podívala a poté i na zbylé dva své kolegy.
"To je málo pravděpodobné. Ostatně pokud by byl odvolán Vy-víte-kým, nebyl by jistě jediný," začala a v tom okamžiku jí Horacio skočil do řeči.
"Nikdo jiný ale nechybí," dokončil za ni.
"Přesně tak," pokývala hlavou. "Nikdo jiný nechybí a ani náš ředitel," utrousila to označení tak pohrdavě, jak jen to šlo, "zjevně nic netuší," připomněla reakci Severuse Snapea.
"Takže se nespíš něco děje," uzavřela Pomona Prýtová. "Něco víc než obvykle."
"Snad to bude k užitku," vyjádřil naděje Filius a ostatní jen tiše přikývli.
"Kdo vlastně chybí vám?" ozvala se poté opět profesorka McGonagallová a zadívala se na ředitele dvou zbývajících kolejí.
"Dva třeťáci a jeden šesťák," odpověděla jí profesorka Prýtová a podala pergamen se jmény.
"Thomas Rosie, z prvního ročníku," doplnil ji hned Kratiknot. "Že jeho matka dělá na samotném Ministerstvu kouzel, jim zjevně nebylo dost. Nejspíš přišli na to, že otec nemá úplně čistou krev. Zmizeli prý všichni."
"Půjdeme mu to oznámit?" zadívala se na kolegu profesorka Prýtová tázavě.
"Nechala bych to na ráno," odmítla však místo něj Minerva McGonagallová. "Má teď jistě dost starostí," podotkla a pousmála se. Nepříliš příjemným a přátelským úsměvem.

Když došel do své kanceláře, nezjistil samozřejmě vůbec nic. Žádný vzkaz, sova, ani jiný komunikační prostředek tam na něj nečekal. Brumbál se z rámu svého obrazu jako vždy, když byl potřeba, ztratil někam pryč a nikdo z ostatních ředitelů se s ním mluvit nenamáhal. Tak jako nikdy. Ať se je jejich poslední namalovaný kolega snažil přesvědčit sebevíc, jeho důvěru v něj nesdíleli. Nikdo z nich. Snad vyjma Phinease Nigelluse, ale ten se zrovna nyní rovněž záhadně vypařil.
"Utekli jsme, potřebujeme pomoc. Nikdo jiný nás tři nepřijme."
Vzpomněl si znovu na krátký vzkaz, který před ne dlouhou chvílí vyslechl. Ani na okamžik nepochyboval - o tom, od koho vzkaz je, o tom, jak se k němu postavit, ani o tom, zda jeho obsah šířit kamkoli dál. O tom, jak s ním naložit konkrétně, o tom však pochyboval neustále. Ať se snažil sebevíc, nedokázal přijít na způsob, jak zareagovat, vzhledem k tomu, že dívka, která vzkaz poslala, se nenamáhala sdělit mu, kde jsou, či jak přesně jim má pomoci.
Zamyšleně vytáhl ze skříně Brumbálovu starou myslánku, položil ji na stůl, zamkl svou kancelář, aby nemohl být rušen a posadil se ke stolu. Během několika vteřin se poté myslánka začala plnit zářivou hmotou, z níž vystupovaly krátké obrazy a výjevy a zase v ní mizely. Když dostal z hlavy do mísy vše, co mu mohlo třeba i při nejmenším pomoci při jejich hledání, odložil hůlku vedle myslánky a s rozvahou vstoupil do vlastních vzpomínek jen jako pozorovatel.

"Je to kluk!" zařval Remus Lupin a skočil svému nestaršímu a nejlepšímu příteli kolem krku okamžitě poté, co se před ním otevřely dveře. "Mám syna!" zvolal ještě, zatímco za ním Arthur Weasley zavíral.
"Gratuluji, Remusi, to je skvělé," rozplývala se Molly Weasleyová a vrhla se k němu hned, jak ho pustil Sirius.
Ten sice neřekl vůbec nic, jen ho pevně objal a poplácal po zádech, jeho výraz však mluvil za vše. Zatímco Remuse objímala Molly a po ní mu gratuloval i její manžel, jejich jediná dcera a obě dvojčata, otočil se a zmizel. Vrátil se během momentu s podnosem s ohnivou whisky a se sklenicí pro každého z nich.
"Jak se jmenuje?" zajímala se Molly, ještě než stihl nalít všem k přípitku.
"Ted," odvětil okamžitě Remus. "Jmenuje se Ted Remus Lupin," oznámil slavnostně a to už Sirius rozdával všem sklenici s pitím. I přes nesouhlasný výraz ve tváři Molly Weasleyové se dostalo na všechny, i na Ginny.
"Tak na Teddyho Lupina!" zahulákal vzápětí Sirius, aby překřičel všechno to hlučné veselí, které nastalo. "Ať je přesně tak skvělý, statečný a chytrý jako oba jeho rodiče!" pronesl vzápětí méně hlasitě, zato o to víc slavnostně. "A trochu méně pitomý!" dodal ještě s cukáním ve tváři a pozvedl sklenici.
"Na Teddyho!" ozvalo se jako v ozvěně, aniž by někdo jeho poslední připomínce věnoval pozornost. Jen Remus se pousmál.
Jakmile do sebe všichni, tentokrát i přes hlasité protesty paní Weasleyové, nalili ještě druhou sklenici, hodil přes sebe Remus znovu svůj cestovní plášť a chystal se k odchodu.
Těsně přede dveřmi se se Siriusem, který jediný zůstal, aby ho vyprovodil a znovu zabezpečil dům, zastavil.
"Chtěl jsem tě požádat, abys mu šel za kmotra," začal váhavě, "ale Dora mě přesvědčila, že to od tebe nemám chtít."
"Nemáš chtít?" podivil se Sirius, ovšem v jeho pohledu četl naprostý souhlas. "Proč?" zajímal se však i tak Sirius.
"Kvůli Maxovi a Harrymu a tak…" pohodil hlavou a hlas nechal doznít do ztracena. Nejstaršího přítele při tom pozorně pozoroval a ten se usmál. Unaveně a se stejnou starostí v očích, jako v nich měl od chvíle, kdy nevěděli nic o ani jednom z obou mladíků, které zmínil.
"Takže's ji poslechl?" zajímal se jen.
"Poslechl," připustil Remus.
"To je dobře," pousmál se Sirius. "A koho jsi vybral?" zjišťoval.
"Harryho," odvětil hned Remus. "Dora souhlasila. Snad bude Harry taky."
"Dobrá volba," souhlasil Sirius. "Určitě bude souhlasit. Jenom ho nejdřív budeš muset najít," pohodil hlavou.
"Jo, já vím," přikývl Remus, přetáhl si kapuci přes hlavu a vydal se zpět do deště. Netušil, že již za několik okamžiků se s ním, Ronem i Hermionou potká u Billa a Fleur Weasleyových, jimž rovněž mířil oznámit, že se stal otcem.

"Jak dlouho ještě?" obrátil se na ni se značně otráveným a znechuceným výrazem, když se vrátil a posadil se ke kmeni stromu, o nějž se jako obvykle opřel.
Předpokládala, že nic horšího, než ten čas, který strávili v sídle Malfoyových, ať již těsně poté, co se vrátili do Anglie, nebo teď naposledy, je už nemůže potkat, ovšem čím déle času trávili o samotě ve třech v nějakém lese, kam je Draco odnesl, začínala o tom pomalu pochybovat.
Nešlo o to, že jim chyběly ty základní věci jako pořádná postel, tekoucí voda a tak dál. Především museli trávit veškerý čas ve třech, ona, Max a Draco a to nebyla zrovna nejlepší kombinace. Musela sice uznat, že se oni oba snaží - jak Max, tak Draco - ale ani tak nedokázali předejít všem sporům. Alespoň se zatím vždy obešli s hulákáním na sebe a s hádkami. Ještě si vzájemně neskočili po krku, což považovala za neuvěřitelné štěstí.
"Jak dlouho ještě co?" zopakovala jeho otázku a zvedla k němu oči. Dosud se snažila vzpomenout si na všechno, co o viteálech věděla a udělat si nový, přehledný souhrn informací na jeden list pergamenu, který jí Max vyčaroval z listu stromu, který našli.
"Jak dlouho tady ještě budeme takhle bezduše posedávat a zůstávat na jednom místě?" upřesnil svůj dotaz. "Myslel jsem, žes říkala, že nějaký plán máš a víš o někom,na koho se obrátit," připomněl. "Malfoy ti ho neschválil, nebo co?"
"Ještě o něm neví," zavrtěla hlavou odmítavě.
"Proč?" podivil se. "Změnila jsi názor a nehodláš mu o tom říct?"
"Ne, to ne," odmítla znovu. "Jen jsem ještě nepřišla na způsob, jak se s ním spojit. Bezpečně…" pronesla zamyšleně.
"No, a co kdybys mi třeba řekla, koho jsi vymyslela? Možná mě nějaký způsob napadne," nadhodil možnost. Jen zavrtěla hlavou.
"Sammy!" zaúpěl Max. "Sama nad tím přemýšlíš už snad čtrnáct dní a očividně to k ničemu nevede! Pozabíjíme se dřív, než něco vymyslíš!"
"To nejde," začala namítat, ale přerušil ji třetí hlas, který se ozval kus za ní.
"Má pravdu," prohlásil odhodlaně Draco Malfoy. "Přestává mě to tady bavit. Takže to vybal, koho chceš zkontaktovat?"
"Slyšíš? Malfoye to tu přestává bavit, tak bys měla přehodnotit své rozhodnutí," zašklebil se Max, nicméně vyčkávavě se na ni zadíval. Stejně jako Draco, který ho neuznal za hodného odpovědi.
Samantha chvíli jen mlčela a mlčky shlížela ke svým poznámkám. Potom se nadechla a znovu k nim zvolna zvedla hlavu.
"Dejte mi ještě den nebo dva," požádala je. "A pokuste se do té doby nezabít," požádala je a vstala. Své poznámky popadla a vzala s sebou, jeden z listů, těch původních, zmačkaných od toho, jak je nosila skryté v oblečení, zůstal ležet vedle místa, kde seděla. Dívali se za ní, zatímco scházela k řece. Poté se teprve posupně otočili zpět. Nejprve Draco, který si tak listu všiml první. Natáhl se pro něj, ale sotva se ho stačil dotknout, když ho chytil Max za ruku.
"Ruce pryč, Malfoyi!" varoval ho.
"Co je to?" zašklebil se s opovržením Draco.
"Do toho ti nic není," odsekl, sbalil list a zvedl se. Vyrazil za Samanthou. Původně. Ještě cestou si to však rozmyslel a vydal se kus od místa, kde už tak otravně dlouho přebývali.
Nemělo význam jít za ní. Nechtěla s ním mluvit. Ani s jedním z nich se nesnažila příliš komunikovat, byla daleko víc zahloubaná do svých poznámek. Přemýšlela nad tím, co by mohlo být viteálem. Věřila, že některé už Harry s přáteli našli. Byla přesvědčená o tom, že minimálně jeden je u Bellatrix v trezoru, jeden byl podle ní had, který se prý pohyboval v blízkosti Voldemorta. Co ji tak zaujalo nyní, přesně netušil, ale ne bezdůvodně vzhledem k tomu všemu se domníval, že je na stopě něčeho dalšího. Možná dalšího viteálu, možná jen nějakého zjištění o nich. Přesně to nevěděl, ani s tím se nesvěřovala. Na rozdíl od běžných záležitostí byl však v tomhle případě přesvědčený o tom, že o tomhle se nebavila ani s Malfoyem. A to ačkoli právě on byl tím, s kým tady poslední dny komunikovala rozhodně víc.
Nebyl schopný říct, kdy k té změně došlo, ještě nedávno bylo vše v naprostém pořádku, ale najednou to tak prostě bylo. A bylo to jasné a očividné a nepřehlédnutelné. Pouto, které měli mezi sebou už od dětství, se potrhalo. Začalo se trhat už po jejich příchodu do Bradavic a trhalo se víc a víc. A nejvíc zvláštní na tom bylo to, že po čase, po tom více než roce a půl se už ani jeden z nich to trhání nesnažil zastavit.
Jiné, i když podobně silné pouto se za tu dobu začalo vytvářet spíš mezi Samanthou a Malfoyem. Uvědomoval si to. A možná i to byl důvod, proč ho zatím nezabil, ani nepřizabil, ačkoli k tomu měl neuvěřitelnou chuť. Právě i tím víc, že tu změnu pozoroval.

Měl pravdu. Oba měli pravdu. Draco jí to opakoval velice často. Zatím na jeho naléhání nedbala. Brala to tak, že prostě jen nebyl zvyklý na podobné polní podmínky, jakožto zhýčkané dítě svých rodičů, jednoho z nejstarších a nejbohatších rodů, a prostě už chtěl někam pryč. Jenže si to začínala sama víc a víc uvědomovat. Museli se odtud hnout.
Když už z žádného jiného důvodu, tak proto, že ona sama to potřebovala. Potřebovala s někým mluvit. S někým skutečně vzdělaným, inteligentním, schopným a pokud možno alespoň trochu zasvěceným. Potřebovala potvrdit své domněnky a myšlenky. To, na co přišla, ji dost šokovalo. Zatím si nebyla naprosto jistá tím, že všechny myšlenky a poznámky, které vyčetla z řádků a z toho, co vyplývalo spíš mezi řádky, pochopila správně a správně si z nich dovodila vše ostatní, nicméně bylo jí jasné, že pokud se skutečně nemýlila, byl minimálně jeden další člověk, který se o jejích závěrech musel dozvědět. A jen jediný další, který už o nich něco snad vědět mohl, pokud to nevěděl on sám.
Když došla dolů k řece a po několika okamžicích si byla naprosto jistá, že ani jeden z nich ji nesleduje, vytáhla hůlku, pevně ji sevřela v ruce a zhluboka se nadechla. Potřebovala se naprosto maximálně soustředit. Kouzlo s mluvícím patronem nebylo složité, ovšem její patron byl trochu nevýhodou toho všeho. Byl krásný a majestátní, ale právě to bylo momentálně absolutně nepotřebné. Takže bylo nutné provést minimálně jednu velkou úpravu.
Mávla hůlkou mlčky, už několik let neprováděla kouzla jinak než neverbálně, pokud to bylo alespoň trochu možné, a z její hůlky vytrysklo stříbrné světlo. Ještě než se před ní začalo formovat do tvaru největšího pozemského živočicha, začal hůlkou znovu máchat, tentokrát jako by před sebe malovala kruhy a jiné obrazce. Stříbřitá mlha, která do toho okamžiku měla tendenci růst a růst, se v reakci na to zarazila, a místo aby se začala formovat jako obvykle do obrovského nádherného tvora, se začala formovat hned. Do stejně krásného, ale maličkého tvora.
Byl to jen krátký proces a přímo před ní se vznášel asi třicet centimetrů velký stříbřitý slon. Ještě jednou mávla hůlkou a on zmizel. Zmizel a nezbývalo než doufat, že se objeví na správném místě. Posílání patronů na konkrétní místo bylo snazší než posílání je za konkrétním člověkem, jenže ona ho teď na místo poslat nemohla. Jen Merlin mohl vědět, které by to mělo být.
Povzdechla si, otočila se a vydala se zpět nahoru k místu, kde nechala Maxe s Malfoyem.

"Tam, kde poprvé," pronesl nevelký zářivý tvor dívčím hlasem poté, co se před ním zničehonic zhmotnil. "V úterý v noci. Druhá boční ulice," dodal ještě a následně se rozplynul. Stejně jako před víc než dvěma týdny. Jen tentokrát přinesl konečně konkrétní plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 23:26 | Reagovat

Když už se mě určitý jedinec ptal, jestli jsem si kapitoly všimla, usoudila jsem, že by bylo na čase napsat komentář.. Samozřejmě, že jsem si kapitoly všimla, popravdě druhý den od vydání (kdy jsem si ji i přečetla), ale nechtělo se mi hned reagovat... No a pak jsem na to tak trochu zapomněla. A taky jsem byla líná O:-)
Tak začnu tím, že kapitola se mi celkem líbila, i když se v ní nic extra nedělo, byla hezky povídací a krásně se četla. :) (Někde jsem tam potkala nějakou chybu, tuším, že přebývající čárku nebo něco podobného, ale nevím už, kde to bylo). Scéna v Bradavicích byla pěkná, líbil se mi přístup učitelů, ten opravdu neměl chybu. Ještě bych je posadila do sborovny a nechala je přemýšlet nad tím, kam se Draco vypařil, závěry by určitě byly zajímavé... Scéna se Siriusem a Remusem mi přišla spíš taková doplňující.. A poslední část - líbí se mi, že si Max uvědomuje to odcizení, fandím tomu. Ona jde s Dracem stejně líp dohromady, Max už do týhle rovnice dávno nepatří (tak ne že se ho tam nějak pokusíš nacpat!!!). Jsem jen zvědavá, co s nimi bude Snape dělat. :D
Jo a slon... musím uznat, že se ti ho tam podařilo nacpat úplně parádně. Hezký nápad, minislon musel být zajímavý. A nádherně na tom bylo poznat, že tyhle zvířata fakt miluješ. :D Rozhodně to nebyl nezaujatý popis. :) Věřím, že teď už musí být Astina spokojená. A bez jejího druhého požadavku bysme se mohly obejít, ne? O:-)

2 Kathleen Kathleen | 20. prosince 2012 v 0:12 | Reagovat

Skvělá povídka! Přečetla jsem ji jedním  dechem..a teď jenom čekám na pokračování! :)

3 Deni Deni | 5. února 2013 v 8:59 | Reagovat

Pokračování???? (prosím, prosím, smutně koukám xD)

4 Domeenika Domeenika | 26. února 2013 v 23:41 | Reagovat

Super kapitolka :D
Cela poviedka je bombova :P
SOm zvedava na pokracovanie :D

5 D D | 1. dubna 2013 v 18:27 | Reagovat

Hej, tak co bude? Snad to dokončíš, ne? :-P

6 Abigail Abigail | 2. dubna 2013 v 20:31 | Reagovat

Ahoj všichni,
jsem ráda, že jste ještě nezapomněli a chodíte kontrolovat, rozhodně to dokončím a omlouvám se za tak dlouhé čekání, ale bohužel snažím se končit se školou, takže přebytek povinností mi umožňuje napsat jen sem tam něco. Pokračování tedy bude, ale kdy, to vám neslíbím... Snad brzy... Kapitola řá na tom není úplně špatně.

7 Abigail Abigail | 2. dubna 2013 v 20:32 | Reagovat

[6]: KApitola 58, samozřejmě

8 D D | 17. června 2013 v 20:17 | Reagovat

a pořád nic! :D

9 Ta z Krabičky Ta z Krabičky | Web | 16. července 2013 v 11:19 | Reagovat

Právě jsem se pročetla tvým blogem až sem a musím říct, že máš můj obdiv. Píšeš vážně úžasně... Doufám, že se dočkáme konce alespoň u téhle povídky. Ale život má vždycky přednost před psaním, bohužel. No nic, my počkáme :)

10 nová jednotka otravnosti nová jednotka otravnosti | 14. prosince 2013 v 22:12 | Reagovat

víš, že už je to 13 měsíců? :-D

11 Moony Moony | Web | 26. dubna 2014 v 13:40 | Reagovat

Ahoj, promiň za reklamu, ale u mě je nová soutěž: http://moony-tessa.blog.cz/1404/nova-souter-poznavacka

12 Scorpio Scorpio | Web | 5. srpna 2014 v 13:52 | Reagovat

Ahoj,
byl/a jsi přidán/a na seznam neoficiálních autorů fanfiction na adrese http://archivpovidek.blog.cz/1408/seznam-hp-ff-4
S pozdravem
Scorpio za tým B.U.N.C.R.u
*B.U.N.C.R. (Bookcase of Unofficial Creators) je amaterský blog tří adminek, které se snaží dát dohromady co největší počet blogařů/pisálků. Pokud máš nějaký tip, byli bychom rádi za tvou pomoc.

13 erevin erevin | Web | 8. srpna 2014 v 21:20 | Reagovat

Přidáš už konečně další díl?

14 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 28. prosince 2016 v 18:14 | Reagovat

nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama