Kapitola 55 - Velikonoce - 1. 1/2

23. září 2012 v 23:43 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
Opět to chvíli trvalo, ale snad vám to tentokrát vynahradí fakt, že kapitola je dlouhá, měla by být dějová a akční (otázkou je, jak moc se to povedlo) a už se blížíme ke konci, takže dlouho už čekat nebudete. Na začátek jen upozornění. Podobnost s odpovídajícími pasážemi Relikvií smrti není náhodná. Připomínám však, že téměř všechny postavy a místa tak jako tak patří J.K.Rowling - já si na ně nekladu žádná autorská práva, povídky nejsou psány pro zisk a v případě, že by vznikl problém, mi nečiní problém tyto okamžitě stáhnout.
Přeji hezké počtení.
A na jednu věc jsem zapomněla - nebýt Astiny, tak jste tu kapitolu nikdy neviděli, protože mě k ní vlastně dokopala jen její poznámky - respektive k jejímu dopsání. Takže bych jí ji ráda věnovala (třeba se dočkám i toho slibovaného komentáře...)



Kapitola 55 - Velikonoce
Studené zdi sklepa byly ten den snad ještě studenější než kdy dřív. Alespoň za ten poslední týden, kdy konečně začal vnímat i něco tak málo jako chlad. Výhled ven neměli, ale předpokládal, že tam je prostě o něco ošklivěji, než bylo dosud, ať už to bylo jen počasím, nebo třeba mozkomory. Na tom málo záleželo.
Ležel na stejně chladné zemi, v nejtemnějším rohu celé té sklepní kobky a kupodivu se ani netřásl, ani nijak jinak na tu tmu kolem nereagoval. Jako by mu přestala vadit. Když se nad tím hlouběji zamyslel, tak nejspíš vážně přestala. Od chvíle, kdy se probudil z mátožného polovědomí, už na ni nijak zvlášť nereagoval. Zřejmě to bylo tím, že za ty dva a kus týdne, kdy jen blouznil v bolesti a horečce, mu daleko děsivější začalo připadat to, co sám může vidět v lidech kolem, ne to, co se skrývalo ve tmě. Ve tmě polovědomí se totiž skrýval jen klid, klid a bezpečí.
Pousmál se a pokusil se tou tmou prohlédnout vzhůru, moc toho ovšem nezahlédl. Ani to až tak nepotřeboval, věděl, co tam je. Hlavu měl položenou v Lenčině klíně a chvílemi, když se neopatrně pohnula, cítil její dlouhé rozpuštěné vlasy, které ho šimraly ve tváři.
"Myslíš, že to pak bude lepší?" zajímal se tichým hlasem. Pan Ollivander někde kus od nich spal, takže ho nechtěl budit.
"Co přesně? A kdy přesně?" zajímala se.
"No, to s těmi přáteli, až se jednou vrátíš do Bradavic," vysvětlil.
"Nemyslím. Většina lidí nemá ráda odlišnost," zavrtěla hlavou a jeho opět zašimraly ve tváři její vlasy. "Ty myslíš, že se to v Nebelvíru jen tak změní? To, že tě nemají rádi?" ptala se a on se musel opět pousmát. Už mockrát za těch posledních několik dní ho Lenka ujistila v tom, že je skutečně odlišná a zvláštní. Nikdo jiný nedokázal říkat leckdy i velmi nepříjemnou pravdu tak klidně a bezprostředně, tak snadno a lehce, jako by se nejednalo o nic jiného než konstatování něčeho prostého o počasí.
"Ne, to se jen tak nezmění," připustil. "Jenže tys jim nic neprovedla," připomněl.
"Ty vlastně taky ne. Zlobí je, žes je tam nechal, ale myslím, že daleko hůř je na tom Samantha," prohlásila klidně a on se chtě nechtě rozesmál.
"Co je ti?" zarazila se.
"Nic, promiň. Jen mě pobavil ten paradox. My dva, zavření tady, v nejhlubší sklepní kobce celé téhle barabizny tady dospíváme k závěru, že Sammy je na tom hůř," vysvětlil a Lenka se na minutku zamyslela.
"Teď momentálně asi ne, máš pravdu," uznala. "Ale až se odtud dostaneme, bude ideální obětí pro strachopudy," ujistila ho a on se znovu usmál. Tentokrát jen mlčky. Už si na její obludy začínal zvykat. Dokonce se v nich začínal orientovat, což ho děsilo asi nejvíc ze všeho.
Poslepu zvedl ruku a pomalu ji vedl vzhůru, kde tušil Lenčinu tvář. Chvíli to trvalo, ale nakonec ji našel. Lehce se jí dotkl a poté pomalu sjel po její tváři ke krku a k rameni a potom dál po paži až k ruce. Za tu ji vzal a přitáhl si ji. Pevně její drobnou dlaň sevřel a jejich spojené ruce si přitiskl ke tváři.
"Nepotřebuji, aby se cokoli měnilo v Nebelvíru, musím napravit něco důležitějšího," řekl po několika okamžicích ticha. "A to bude mnohem složitější," povzdychl si.
"Napravovat vlastní pitomost je vždycky nejsložitější," ujistila ho klidně Lenka a on ucítil na tváři dotyk i její druhé ruky. Dotkla se jí nejprve jejich spojených dlaní, potom sjela k jeho obličeji. Přejela lehce po tváři a k čelu, obkroužila prsty jeho oči, po tváři sjela ke rtům a poté zpět po druhé tváři k čelu a do vlasů.
"Máš taky v hlavě nějakého brouka," sdělila mu. "Ale nejsem si jistá, kterého přesně. Vypadá to hned na několik strašidel. Jenom jsem nikdy netušila, že se vzájemně snesou."
"To bude ještě z té horečky," pousmál se Max a nechal ji nad tím přemýšlet. Sám znovu zavřel oči a zamyslel se.
Říkal jí pravdu, bude toho muset napravit ještě hodně. A vztah se Siriusem byl mezi tím vším na prvním místě. Tím si byl jist. Co nevěděl, bylo, zda má šanci, a jak by to měl udělat. Ale i když to nevěděl, byl si jist tím, že na to přijde. Něco zabrat musí a on byl odhodlaný udělat vše. A pokud v Siriusovi zůstala alespoň trocha toho odhodlání, které měl, když se viděli naposledy, tak se to musí podařit.

"Tak co?" zahleděl se Sirius Black na svého přítele z dětství, který právě vešel za ním do jednoho ze salonků v domě tetičky Weasleyových, Murriel.
Bylo to až komické, když si vybavil domov Weasleyových, který museli všichni opustit a v němž bylo těsno, i pokud se tam zrovna nesešli ani všichni členové jejich rodiny, všech sedm dětí, a proti němu tenhle obrovský a věčně prázdný dům, plný salónků a pokojů pro hosty. Musel se nad tím až podivovat, jak moc žili rozdílně. Byli příbuzní, a přesto té ženě zřejmě vůbec nevadilo, že oni se všichni dohromady mačkají v Doupěti, zatímco ona žije sama, tady. Vlastně to bylo tak moc podobné jeho rodině, Blackovým, že ho to neuvěřitelně překvapovalo.
"Už se dohodli?" zjišťoval a upřeně sledoval Remuse, který zase vypadal o něco ustaraněji.
"Dohodli," potvrdil ten, "Ginny zůstane," a sdělil mu verdikt, k němuž manželé Weasleyovi po dlouhé diskusi a za přispění svých dětí nakonec došli.
"Aspoň že tak," oddychl si Sirius uvolněně. On sám jim svůj názor, přesně tenhle, řekl hned na začátku, než odešel a nechal je tak se soukromě dohodnout. Trvalo to.
Museli si to všechno přiznat, a ačkoli by Sirius čekal, že po všem, co už se odehrálo a stalo, budou v tomhle rozhodování Weasleyovi rychlí, dalo jim za poslední dobu zabrat skutečně nejvíc. Ta nutnost připustit, že v Bradavicích už není bezpečno. Rozhodně ne pro jejich dítě, pro Ginny.
Unaveně si povzdechl a vzpomněl, jak tehdy před skoro už dvěma roky všichni včetně Brumbála, a vlastně s ním v čele, přesvědčovali jiné dva, Maxe a Samanthu o tom, že Bradavice jsou nejbezpečnější místo v Anglii. Pro ně i pro všechny ostatní. Až teď jim začínalo docházet, jak moc se tehdy všichni mýlili.
Brumbál za tu mýlku zaplatil životem. On sám ztrátou syna.
Poslední dobou, zvlášť po tom, co našli Teda Tonkse, Dirka Creswella a Gornuka mrtvé, chtě nechtě trnul hrůzou a připravoval se na to, že se tak jednou dozví i o Maxovi a Sam, nebo o Harrym. Připravoval se na tu možnost a čím dál víc si začínal připouštět fakt, že si za to může sám. Minimálně co se Samanthy a Maxe týkalo. Za to, že ho nestihl poznat, a za to, že ho odehnal.
Gregor se skrýval u Billa, a ten se rozhodně netvářil nijak nadšeně, když se tam objevil on, aby z Gregora znovu tahal informace. Dozvěděl se jen jediné. Že ani Samantha neměla zrovna ideální dětství, a proto se fixovala na svého dědečka a na Maxe. V jakém smyslu to nebylo ideální dětství, krom toho že přišla o oba rodiče, se ale nedopátral. Ani Remuse nic nenapadalo. Ten měl ovšem poslední dobou dost svých starostí.
Tonksová se čekala každým dnem a udržet ji v klidu bylo den ode dne těžší a těžší. Ani smutek ze smrti otce na tom nedokázal nic změnit. Truchlila upřímně, ještě pořád, ale to, co se stalo, ji spíš znovu nakoplo, dodalo do žil novou sílu, než že by ji to uklidnilo a vystrašilo tak, aby zůstala doma. Neměli to s ní jednoduché. Nikdo, tím méně Remus. Ale vybral si sám, to musel uznat i Sirius.
Už několikrát ho přitom napadlo, jak moc se tahle jeho volba lišila od té předchozí velké volby, o které on sám věděl. Od Samanthy Averyové. Dora byla třeštidlo, vlastně praštěná ženská, neuvěřitelně odvážná a odhodlaná bojovat a změnit svět, a milovala ho celým srdcem a tak bez podmínečně jako snad nikdo nikoho. I s jeho malým chlupatým problémem, vzpomněl si bezděky na Jamese. I oni dva s Lily se tak milovali. Sice jim chvíli trvalo, než na to přišli, ale poté už to tak bylo vždy. Bylo to bezpodmínečné a dechberoucí. Tak moc dechberoucí, že je to oba stálo život a dokázalo to zastavit i Voldemorta.
Poslední dobu na ně dva myslel opravdu hodně. Nejen kvůli znovu povstání Pána zla k moci. I kvůli Maxovi. Přemýšlel, co bylo špatně. Co bylo špatně s ním a Alex. Proč oni dva neprožili totéž? Proč jemu došlo, že ji má rád, až když dávno byla pryč, a proč ona se nedokázala přenést přes jeho hloupost, proč ještě jednou a naposledy nepřekousla jeho aroganci a namyšlenost a neřekla mu o dítěti, které čekala. Proč když ho zřejmě milovala. Až po tom setkání s jejími mladšími bratry, zejména s Felixem, mu to došlo. Že ho Alex vážně měla ráda. Tím spíš ale nedokázal pochopit, proč mu o Maxovi neřekla. Mohla mu tím zajistit, že by o něm někdo věděl a někdo by se o něj postaral, kdyby se jí něco stalo. Tak jako se nakonec stalo.
A přemýšlel i nad Lily, nad tím proč ona mu to vlastně nikdy neřekla. Proč mu nic nevyčetla, nebo ho pak nenutila je hledat, aby se třeba pozdě, ale alespoň o Maxovi dozvěděl.
Žádné z těch přemýšlení k ničemu nevedlo. Jenom se užíral. Jenže mu přišlo lepší užírat se dávno ztracenou minulostí, než užírat se přítomností a tím, že nejenom, že neví, kde jsou, ale neví ani, jsou-li v pořádku. Oni oba… dva chlapci, na kterých mu v životě zatím záleželo asi nejvíc a s nimi dívka tolik podobná Remusově někdejší lásce.
"Co Dora?" zeptal se ho, aby zahnal všechny chmurné myšlenky.

"Za jak dlouho mě přijmou mezi sebe?" obrátila plavovlasá dívka pohled z krajiny před sebou vedle sebe na svého společníka.
"Kdo?" zarazil se nechápavě, vyfoukl z úst obláček dýmu, rozkašlal se a zbytek cigarety jí podal. "Nechápu, co na tom vidí," zabručel si sám pro sebe.
"Já taky ne," odvětila ona a cigaretu, kterou si od něj vzala, prostě hodila přímo před ně, dolů na trávník udržované zahrady. "Smrtijedi, kdo jiný," odpověděla potom na první jeho otázku.
"Ty to chceš?" otočil se na ni a pokusil se jí podívat do očí, ona však zase cukla. Zadívala se na špičky nohou, kterými mírně komíhala ve vzduchu pod otevřeným oknem, v němž spolu seděli.
"Nemám na výběr," povzdychla si.
"Tak kam spěcháš?" nechápal.
"Když už to má být, ať je to alespoň co nejdřív," vysvětlila odhodlaně. Dokud mu ještě zbývá čas, pomyslela si v duchu.
"Nechceš, aby to bylo brzy," zavrtěl ale on hlavou.
"Chci!" ohradila se.
"Ne, nechceš," zopakoval však pevně. "Možná to nevíš a myslíš si něco jiného, ale nechceš," ujišťoval ji. Znovu se obrátil pohledem směrem ven, do zahrady a dál. "Zkus se modlit spíš v Pottera, než v to že z tebe brzy bude Smrtijed," poradil jí pak, otočil se a přehodil nohy zpět do pokoje.
"Ty se v něj modlíš?" ohlédla se po něm, když slézal dovnitř do jejího pokoje.
Neodpověděl. Jen vše říkajícím způsobem pokrčil rameny a podal jí ruku. Chvíli si jeho dlaň zamyšleně prohlížela, než si povzdychla a přijala ji. Pomohl jí dovnitř a hned poté za nimi zavřel a znovu zabezpečil okno.
"Musím jít," připomněl potom. "Otec se mnou chce mluvit."
"Pozdravuj ho," ušklíbla se drobně, ale vcelku spokojeně.
Byla spokojená. Téměř. Od chvíle, kdy se vrátil domů, byť jen na pár prázdninových dní, Draco, u ní Lucius nebyl. Nechal k ní chodit svého syna a skřítku Minie, ale sám už se neobtěžoval. A jim to všem vyhovovalo.
"Ještě se zastavím," přešel její poznámku beze slov a zamířil dolů, do společenského pokoje.

Vstoupil do otcovy pracovny po krátké pauze mezi zaklepáním a vyzváním, které se ozvalo zevnitř.
"Sedni si," vyzval ho otec, který právě ukládal jeden ze svých vzácných předmětů plných černé magie a zakázaných kouzel do svého trezoru. Už nebyl důvod schovávat a skrývat je všude možně tak jako dřív, v době, než se moci chopil Pán zla. Vlastně už nebyl ani důvod ukládat ty věci do trezoru, ale Lucius Malfoy si zakládal na tom, že v jeho domě se nic podobného volně nepovaluje. A všichni tuhle zásadu tak nějak ctili. Samozřejmě až na Pána a tetičku Bellu.
Posadil se přesně podle otcova pokynu a čekal, kdy se mu začne Malfoy starší věnovat. Nemělo význam snažit se to urychlit nebo jakkoli jinak spěchat. Zřejmě pro něj měl něco, na čem mu záleželo poněkud víc, než standardní žádost nebo požadavek, když mu to nesdělil prostě jen při večeři. A to znamenalo, že to podle všeho nevychrlí hned.
"Pán opět někde cestuje," pronesl nakonec s pohledem upřeným na syna Lucius Malfoy, když se konečně posadil.
"Všiml jsem si," přikývl Draco.
"Nevím úplně přesně, kdy se vrátí, ale než se to stane, potřebuji si být naprosto jistý," upozornil ho otec vážně, ale veškerý vážný tón vycházel tak nějak zbytečně vzhledem k tomu, že neřekl nic konkrétního, k čemu by se vážnost situace mohla vázat.
"Jistý čím, otče?" zjišťoval tedy Draco.
"Nemůžeme si dovolit žádné problémy, žádné pochybení, všechno musí klapnout naprosto perfektně, takže nesmí existovat žádné pochybnosti ani předtím, než ten plán Pánovi předložím," vysvětloval stylem, který Dracovi ale ani minimálně nepomohl a neřekl, co se vlastně po něm chce.
"Momentálně je naše postavení velmi dobré, ale nebylo to zadarmo, to si jistě uvědomuješ. Je to velké štěstí a velká spousta práce a obětí. Tvá teta obětovala dokonce život svého manžela," připomněl a Draco se v duchu ušklíbl.
Té přišlo spíš vhod, že ho starý Lestrange zabil, pomyslel si. Veškeré scény a vztek poté byly jen pro okolí, aby se nikdo nedivil, proč že netruchlí. Ve skutečnosti neměla důvod truchlit. Jejich manželství už dávno existovalo jen na papíře. Podle všeho nepřežilo Azkaban, tedy za předpokladu, že do té doby žilo. Pochyboval o tom. Byl naprosto přesvědčený o tom, že sestra jeho matky se na Pána Zla upnula všemi smysly a city už dávno před Azkabanem. Vše tomu nasvědčovalo.
"Nemůžeme si teď dovolit o to všechno přijít. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že už se to brzy vyplatí, jak nejvíc může," zahleděl se Lucius na okamžik na obraz s rodokmenem rodiny Malfoyových, který visel na stěně za jeho synem a tomu se zatím sevřelo hrdlo.
"Vyplatí?" zopakoval nechápavě.
"Samozřejmě, Pán už je velice blízko konečnému vítězství nad všemi těmi krvezrádci, mudly a mudlomily, už brzy dosáhne svého a nebude nikdo, kdo by ho mohl zastavit," sděloval mu otec a on si bezděky všiml, že přitom ztišil hlas, jakoby mu sděloval velké tajemství. Tajemství, v něž se neskutečně a neuvěřitelně moc modlí, které si přeje víc než cokoli. Ať chtěl sebevíc, nedokázal jeho nadšení sdílet.
"Takže si musím být naprosto jistý," pokračoval však dál jeho otec, aniž by mu věnoval pozornost. Opět tak tajemně jako na začátku. A jeho už to přestávalo bavit.
"Jistý čím, otče?" zopakoval otráveně svou otázku, kterou již jednou, před pouhými několika minutami, položil. Ať chtěl nebo nechtěl, tohle tajnůstkaření a obcházení problému kolem dokola mu začínalo lézt na nervy. Něco jiného bylo, když otec dlouze vysvětloval, co chce a něco jiného, když prostě jen chodil kolem horké kaše.
"Tím, že to zvládne. Že je připravená. Naprosto připravená," odpověděl Lucius, aniž by se tak byť jen o něco víc přiblížil k jádru věci. "Nemůžeme si dovolit pochybení," pokračoval však okamžitě a jeho pohled zchladl ještě o něco víc, když si všiml otráveného výrazu v synových očích. "Ani jediné pochybení," zdůraznil tedy. "Zvlášť po tom, jak dopadl tvůj poslední velký úkol," připomněl jeho selhání loni na jaře, při nakonec uskutečnivší se vraždě Albuse Brumbála, kterou měl ovšem provést on sám.
"Samozřejmě," ušklíbl se ještě o něco víc Draco v jediné odpovědi na tu poznámku. "To mi ale musíš sdělit, kdo má být na co připravený, otče," zdůraznil. Netoužil po problémech s otcem, proto to oslovení, aby jeho chování nepůsobilo až tak nezdvořile, spíš ho však vyplivl, než že by se snažil o Merlin ví jak uctivé chování a jednání.
"Samantha samozřejmě," prohodil konečně netrpělivě Malfoy starší.
"Samozřejmě," zopakoval hluše Draco.
"Je připravená?"
"Na co připravená?" vyptával se dál, ve snaze vyhnout se tomu, co konečně začínal tušit. "Na to stát se Smrtijedem?" navrhl potom sám, aniž by otce nechal vyjádřit se.
"Na to připravená je?" zpozorněl otec.
"Tvrdí že ano," pokrčil Draco rameny, aniž by na sobě nechal znát cokoli, co by si o tom snad mohl myslet.
"To je dobře. Nicméně to nebude nutné hned teď. Teď od vás budu potřebovat něco poněkud jiného," odmítl Samantino přidání se ke služebníkům Pána Zla a Draco si oddechl.
"Co budeš potřebovat?" vyzvídal. "A od nás?" divil se. Nechápal, jak by on se Samanthou mohli komukoli jakkoli pomoct. Zvlášť když ona už byla víc než měsíc zavřená ve svém pokoji, bez možnosti dostat se kamkoli jinam.
"Samantha se s tebou vrátí do Bradavic," oznámil mu otec a tím všechno vysvětlil.
"Už to ví?" byla první otázka, která Draca napadla.
"Můžeš jí to oznámit. Až se Pán vrátí, bude pro vás mít úkol. Důležitý úkol!" zdůraznil. "Tentokrát se nesmí nic pokazit. Pravděpodobně bude chtít něco podobného jako minule," vrátil se znovu ke starému úkolu, zavraždit Albuse Brumbála a vstal. Obešel v pracovně svůj stůl a zastavil se nad synem. "A tentokrát ho rozhodně nezklameš!" dodal výhružně. "Ty, ani ona!" doplnil ještě a na okamžik se odmlčel.
Draco uhnul očima hned, jak to šlo, ani v nejmenším mu nevyhovovalo, když nad ním takhle stál a udílel rozkazy. Navíc měl pocit, že mu takhle vidí až do žaludku. Otce však jeho ošívání se nijak nevyvedlo z rovnováhy.
"Můžeš ji o tom všem informovat," poznamenal a vrátil se zpět ke svému křeslu. "Pokud to vyjde, jak má, a ona se osvědčí, možná vám ještě dovolím vzít se," prohlásil a Draco konečně zpozorněl. Když se znovu setkal s ledově chladným pohledem svého otce, mlčky přikývl.
"Můžeš jít," propustil ho konečně otec, po tom němém souhlasu a on skutečně vstal a zmizel jak nejrychleji to šlo.
Zastavil se až za dveřmi. Oddychl si. Posledních několik minut v otcově pracovně skutečně nebylo příjemných. Potom se zamyšleně zahleděl ke schodišti a vzhůru, směrem kde byl Samantin pokoj. Možná vám ještě dovolím se vzít, znělo mu v hlavě vlastně to nejdůležitější, co otec za celou dobu řekl. Jen jestli ona o to vůbec bude stát. Zvlášť za tu cenu…

Vykročil na schody směrem vzhůru k jejímu pokoji právě v okamžiku, kdy se domem rozezněl odporný zvuk jejich venkovního zvonku. Zarazil se. Návštěvu určitě nečekali. Rozhodně žádnou ohlášenou, takže to mohlo znamenat jen jediné. Opět se vrátili lapkové, lapkové a s nimi zajatci. Při té představě mu přejel mráz po zádech. Kdo další z jeho spolužáků se natrvalo nastěhuje do jejich sklepa? Projela mu neodbytně hlavou myšlenka, kterou si při svém postavení a původu vůbec neměl dovolit. Ani připustit.
Kus od něj matka přistoupila ke dveřím dovnitř do domu, jakoby ti, kteří přicházeli, stáli hned za nimi.
"Sdělte účel návštěvy!" zaslechl strohý hlas, který se ozval příchozím, když se dotkli brány na kraji pozemku. A poté vítězoslavné zaburácení zvenku.
"Máme Pottera! Zajali jsme Harryho Pottera!" ozvalo se a Draco ztuhnul ještě víc než předtím. Několik vteřin mu vůbec nedocházelo, co to vlastně slyšel. Zkus se modlit spíš v Pottera, zazněl mu v hlavě vlastní hlas, slova, která před pár momenty řekl Samantě. Jako by se mu chtěla vysmát.

Brána se otevřela dokořán.
"Jdeme!" zavelel Šedohřbet svým mužům. Ti prostrčili zajatce bránou a strkali je před sebou k domu po cestě lemované vysokými živými ploty, které tlumily zvuk jejich kroků. Harry nad sebou zahlédl jakousi přízračně bílou siluetu a uvědomil si, že je to bílý páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho znovu vytáhl na nohy. Vrávoravě pokračoval v chůzi natočený kupředu bokem, protože byl zády připoután ke čtyřem dalším zajatcům. Zavřel napuchlé oči a na okamžik se poddal bolesti v jizvě, protože chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli už ví, že ho chytili…
… vyzáblá postava se pod tenkou přikrývkou zavrtěla a přetočila se k němu, v obličeji připomínajícím lebku se otevřely oči… muž slaboučký jako věchýtek se posadil, chvíli se na něj - na Voldemorta - díval velkýma zapadlýma očima a pak se usmál. Většina zubů mu chyběla…
"Tak jste přece jen přišel. Čekal jsem, že přijdete… dřív nebo později. Vážil jste ale zbytečnou cestu. Nikdy jsem ji neměl."
"Lžeš!"
Vztekle se v něm rozhořel Voldemortův hněv a Harry měl dojem, že jizva bolestí pukne. Násilím přinutil svoji mysl, aby se vrátila do vlastního těla, a zuby nehty ji v něm přidržoval, zatímco lapkové s nimi smýkali po štěrkové cestě. Potom je všechny zalilo pronikavé světlo.

Otočil se hned, jak jeho počáteční šok povolil. Když vletěl do knihovny vedle otcovy pracovny, nestaral se o to, zda jsou dveře k němu skutečně zavřené, nebo nejsou. Proběhl do zadního pokoje a současně s tím, jak pozvedl hůlku, aby vyslovil kouzelnou formuli, zvedl i druhou ruku a Znamení zla přiložil k zámku trezoru. Otevřel se bez jediného zaváhání a on sáhl dovnitř a vytáhl tři hůlky, které tam otec skryl.
Až přede dveřmi Samantina pokoje se zastavil a zamyslel. Oči mu sjely k hůlkám, které svíral v levé ruce, a nejistě na ně zůstal hledět.

"Kdo je tam?" ozval se studený ženský hlas.
"Přišli jsme za Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit," odpověděl Šedohřbet.
"Kdo jste?"
"Vždyť mě znáte!" Ve vlkodlakově hlase zazníval nevraživý podtón. "Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!"
Popadl Harryho a otočil ho obličejem ke světlu, takže se ostatní zajatci také museli šouravě přetočit.
"Víme, že je celej voteklej, madam, ale je to von!" ozval se nejistě Prašivec. "Když se podíváte trošičku víc zblízka, uvidíte tu jeho jizvu. A tady - vidíte tu holku? To je ta mudlovská šmejdka, kterou s sebou všude tahá, madam. Je to stoprocentně jistý, že to je von, a máme taky jeho hůlku. Tady je, madam -"
Harry viděl, jak si Narcisa Malfoyová pozorně prohlíží jeho oteklý obličej. Prašivec jí strkal do ruky trnkovou hůlku. Zvedla obočí.
"Zaveďte je dovnitř," rozkázala.
Lapkové nahnali šťouchanci a kopanci Harryho i ostatní po širokém kamenném schodišti do vstupní haly lemované portréty.
"Pojďte za mnou," vyzvala je a zamířila na protější konec haly. "Můj syn Draco je právě doma na velikonoční prázdniny. Pokud to skutečně je Harry Potter, Draco ho pozná. Přiveď ho," přikázala domácí skřítce, která se mihla v rohu pokoje a s uctivou úklonou a tichým "lup" ihned zmizela.
Po venkovní tmě bylo v přijímacím salonu přímo oslepující světlo. Dokonce i s očima téměř zavřenýma si Harry uvědomoval, že je to místnost obrovských rozměrů. Ze stropu visel křišťálový lustr a na stěnách s temně rudými tapetami byly rozvěšeny další portréty.

Nebyl si úplně jistý tím, co chce vlastně dělat, ale v okamžiku, kdy se před ním s obvyklým a známým zvukem lupnutí zhmotnila skřítka Minie, právě otevřel dveře do Samantina pokoje.
"Draco?" zarazila se ta, když ho spatřila, ale víc říct nestihla, skočila jí do řeči právě Minie.
"Madam si přeje, abyste přišel dolů," promluvila na Draca. Ten se jen mlčky otočil na Samanthu, všechny tři hůlky jí vrazil do ruky, poté pohlédl zpět na skřítku a přikývl. Obrátil se, aniž by se namáhal za Samanthou dveře byť i jen zavřít, natož zamknout.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | Web | 26. září 2012 v 18:17 | Reagovat

Aaaaaaaaaaaaaaa!!!!!!! Děkuju!!!!! Bože! Bála jsem se že už žádná další kapitola nebude! Miluju tuhle povídku a hrozě se mi líbí jak píšeš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama