Kapitola 54 - V zajetí

25. července 2012 v 0:11 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
Být svým vlastním čtenářem já, tak si vynadám. Protože tohle prostě není to, na co by se vyplatilo tak dlouho čekat. Možná i proto to čekání bylo tak dlouhé, protože lépe mi to prostě nešlo. Můžu vás ujistit, že jsem to rozepsala už, když jsem vkládala poslední kapitolu a v té době jsem měla plán být s touhle povídkou do konce léta hotová. Vzhledem k té krizi je jasné mně i všem, kdo mě znají, že to nevyjde. Ale snad už to půjde lépe. Cítím na sobě, že všemu špatnému ještě úplně není konec, ale pokusím se to zahnat násilím, jinak se nehneme z mrtvého bodu. Pro teď tedy alespoň přeji, aby se vám to alespoň trochu líbilo a strašně moc děkuji těm, kteří vydrželi. A nebojte se mi napsat, že tohle za to čekání nestálo. Snad to příště bude o to lepší...



Kapitola 54 - V zajetí
"Maxi," ozval se tichý hlas.
Po celé té době už si na něj dávno zvykl. Měl pocit, že ho odněkud zná. Po nějaké době dokonce došel k závěru, že je to velmi pravděpodobné. Říkala mu Maxi, takže ho musela znát dobře. Dost dobře zjevně. A byla milá. Ať už to byl kdokoli, když se ho občas dotkla, její doteky byly něžné a laskavé. Mohla být tak stejně stará jako on, její hlas zněl mladě. Mladě ale zvláštně. Tak divně zvláštně. Jako by byla někde daleko.
Ve skutečnosti byla daleko, byla ukrytá někde za mlhou jeho blouznění. Bylo mu jasné, že částečně je ten její zvláštní mlhavý odstup daný tím, ale bylo v něm i něco víc, něco, co nebyl schopný rozeznat. Ne v tomhle stavu.
Hlava mu vytrvale pulzovala bolestí, jako by se snad měla rozskočit na kousíčky, celé tělo bylo jako v ohni a myšlenky prostě zůstávaly za tou hradbou bolesti uvězněné, jako by se hlava a tělo oddělily, nepatřily tak úplně k sobě. Mohl přemýšlet, pokud se nesnažil vnímat své okolí. Mohl myslet na Samanthu, na svého otce i na matku, na tu hlavně.
Napadlo ho to nečekaně brzy. Že na tom byla stejně, úplně stejně jako on, taky ji mučili a ona umírala v nějaké kobce, zatímco se modlila, aby už byl konec, aby už mohla jít, oni oba mohli jít. Kamkoli - do života, nebo dál, na tom moc nezáleželo.
Chvíli si dokonce myslel, že to na něj mluví ona. Z jednoho z těch bláznivých snů… Věřil, že se baví s ní, tak jako mluvíval jindy s ostatními, se Samanthou, s jejím dědečkem, i ten se mu několikrát zdál, s vlastním otcem a tetou Sam. Jenže zatímco tyhle rozhovory byly jasné a zřetelné a oddělené, přísně oddělené od všeho kolem, co mohlo být skutečné, dívčí hlas se ozýval zásadně jen ve stavech, kdy přicházel do mátožného polovědomí. Takže to pravděpodobně nebyla ona, Alex Parker, maminka.
Vlastně to dávalo smysl, neměl nejmenší tušení, co by mu zrovna ona mohla říkat, o čem by se zrovna s ní mohl bavit. Snad o tom, proč tehdy doopravdy utekla, proč opustila všechny své přátele, Petra Pettigrewa, Lily Potterovou i Siriuse Blacka, otce svého dítěte.
Když nad tím přemýšlel, viděl ji před sebou, vznášela se proti němu, nebo seděla v zahradě toho domu, kde potkal Felixe, ale vždycky mlčela, jen měla takový malý a nepatrný úsměv na tváři.
"Maxi!" někdo s ním zatřásl a nadzvedl mu hlavu. Tělem mu projela další šílená vlna trhavé bolesti, ale potom ucítil, že mu někdo ke rtům tiskne nějakou lahvičku. Pootevřel pusu a polkl. Ať to bylo cokoli, chutnalo to odporně. Bylo to, jakoby polkl oheň. Ale ten žár trval jen okamžik. Když ustal, upadl do dalšího, tentokrát bezesného, klidného a hlubokého spánku.

"Usnul," pronesl tiše pan Ollivander, posadil se zpět na zem a opřel se o studenou stěnu.
"Asi ho má přeci jen trochu ráda," ozvala se hned poté Lenka tiše a zadívala se na dveře, za nimiž před chvílí, těsně předtím, než Max usnul, zmizela paní domu. Tedy spíš někdejší paní domu.
Celou dobu, co tady byli, to vypadalo, že paní domů je spíš její sestra, Bellatrix Lestrangeová. Ta si pro svého synovce schovávala jen kletby, které se nepromíjí, zatímco Narcisa Malfoyová se tady, ve sklepě, z něhož udělali vězeňskou kobku, s lektvarem pro Maxe objevila za tu dobu, co ho zde drželi, už poněkolikáté. Vždy jim jen nacpala lektvar, řekla, aby mu ho dali a zmizela, víc se nezdržovala. Už to, že přišla, však bylo víc, než mohl kdokoli čekat. A bylo nepochybné, tím si byli jistí, pan Ollivander i Lenka, že jen ty lektvary Maxe udrželi dosud naživu. Bellatrix totiž zjevně byla daleko odhodlanější umučit ho, než byl Max s úmyslem přežít.
Až poslední dva dny se to lehce změnilo. Jak se zdálo, Smrtijedi měli na práci něco důležitějšího, protože madame Lestrangeová se přestala objevovat. Když klapl zámek ve dveřích naposledy, vešla tam místo ní jen její sestra. Pan Ollivander, který si toho dobře a jasně všiml, upřímně doufal, že to znamená, že teď bude zaměstnaná delší dobu a ten mladík se stihne alespoň trochu vzpamatovat.
Byli všichni v zoufalém stavu, nebo alespoň oni dva rozhodně, s Lenkou to tak strašné nebylo. Proč ji tam drželi, vlastně tak úplně nechápal, podle všeho nikomu z nich nevadila, jako ten mladík, ani ji nepotřebovali, jako jeho. Nicméně i když se sám cítil strašně a zoufale jí záviděl to, že je tam spíš zapomenutá než opravdu chtěná, pořád si velice dobře uvědomoval, že je na tom lépe než on, Maxmilian Black.
Nikdy předtím to jméno neslyšel, až když ho sem přivlekli, ale litoval toho chlapce od začátku. Že se dosud udržel naživu, považoval dost za zázrak. A úpěnlivě se modlil, aby to tak i zůstalo. Rozhodně tady nechtěl být svědkem toho, jak ten chlapec zemře. Max se však díky všem mocným kouzelníkům života pořád držel.

Slabý déšť, který dosud bubnoval do okenní tabulky, pomalu ustával. Už byly jednotlivé kapky tak drobné, že téměř ani nenadělaly hluk, a k zemi jich klesalo čím dám méně a méně. Přesto se ovšem obloha mračila a temnou šedí hleděla na obzory široko daleko. Stejně pochmurně, jak pochmurně to teď muselo vypadat v celé Británii.
Neměla o tom jasný přehled. Sice si na Luciusovi vyžádala noviny, takže jí Denního věštce pravidelně přinášeli spolu s večeří, když už prošel rukama všem těm, kteří o něj v domě rovněž měli zájem, ale byl to pořád jen Denní věštec. Noviny současnému režimu podřízené, takže se z nich člověk nic moc skutečně podstatného a významného nedozvěděl. Jen si tak mohl občas přečíst, kdo další se hledá, kdo další byl zabit či uvězněn. Zda to tam psali pro výstrahu, či to brali jako seznam svých úspěchů, to si úplně jistá nebyla. O současné situaci toho nevěděla moc, ale intuitivně tušila, že na tom bude velmi podobně jako současné pochmurné anglické počasí, to jako by ji jen dokreslovalo.
Seděla u stolu ve svém pokoji, nad jednou z vybraných knih, kterou četla, jako už asi třetí v pořadí, potom co se Lucius uspokojil s tím, že začala spolupracovat a pochopila, co přesně se po ní chce, a donesl jí tam vybranou literaturu, u níž zase chtěl, aby si ji nastudovala. Poslechla. Stejně jako poslechla, když žádal, aby ho oslovovala pane, aby se naučila držet jazyk za zuby, co se jejích vlastních názorů týče, aby se smířila s tím, že jakmile ji k tomu uznají být dost vhodnou, přijme Znamení a přidá se mezi poskoky Pána zla. Proti tomu protestovala. Ale jen chvíli. Po obzvlášť pečlivé lekci chování od Malfoye staršího už neměla chuť, ani sílu odporovat. Souhlasila. Souhlasila se vším, co po ní chtěl. A jen se modlila, aby se něco stalo. Aby se stal zázrak původně. Poté už jenom v to, aby ji co nejrychleji uznali za vhodnou. Měla v úmyslu poslechnout, přidat se ke Smrtijedům a poté, bude-li to vůbec ještě možné a co platné, zachránit Maxe. Dostat ho pryč z té díry, kde ho drželi.
Byl ve sklepě, celé ty dva týdny a kus byl zavřený ve sklepě spolu s ostatními vězni v Malfoyovic sídle. Bella ho mučila, i když ona spíš tvrdila, že ho učí slušnému chování. Věděla to od Minie. Stejně jako to, že spolu s Maxem tam drží i Lenku Láskorádovou a prodejce hůlek z Londýna, z Příčné ulice, nějakého pana Ollivandera. Alespoň to. Fakt, že tam nebyl sám, ji uklidňoval, byť jen zanedbatelně. Ale vše se lépe snáší ve větším počtu lidí než o samotě. To sama dobře věděla. I ji samota unavovala a to nebyla zavřená někde na dně sklepa.
Povzdychla si a znovu se sklonila nad otevřenou knihou. Ať chtěla sebevíc, od rána se jí pořádně nedařilo se do ní začíst, vnímat třeba jen o trochu víc než málo. Radši hleděla z okna ven, do pečlivě pěstěné a upravené zahrady té kdysi skutečné paní domu. Co si tak stihla všimnout, Narcissa už jí opravdu nebyla. Zřejmě ne krátce, vypadalo to, že už si všichni tak nějak zvykli na to, že skutečnou paní domu je teď Bella a ne její sestra, ale ona si zvykat nechtěla. Paní Malfoyová jí jako paní domu vyhovovala mnohem víc. Ona je měla alespoň trochu ráda, nebo ne-li ráda, tak k nim přinejmenším nechovala takovou nenávist jako její sestra. A dalo se s ní mluvit. Samantha doufala, že to by se dalo stále, vlastně na to hned na začátku dost spoléhala. Doufala, že až k ní Narcissa přijde, podaří se jí ji přesvědčit, aby Maxovi třeba jen trochu a maličko zkusila pomoct. Jenže Malfoy sice hned na začátku řekl, že k ní smí jen on sám nebo jeho žena, ale tu k ní nakonec nepustil nikdy.
Jen jednou za celou dobu místo něj přišla Bellatrix. Zjistil to během chvíle a ráčil ji vyhodit z pokoje. Pak zřejmě použil nějaké kouzlo, které mu zajišťovalo, že se do jejího pokoje mohl dostat pouze on nebo ten, komu to dovolí, protože víckrát se neobjevila. I tak to Samanthu víc než vyděsilo. Ona byla z její návštěvy rozlámaná ještě další dva dny, po jediné lekci chování Cruciatem. Ani si nechtěla představovat, v jakém stavu musí být Max, když o něj se chtěla postarat Bellatrix sama a výhradně. Luciusovi bylo jedno, zda se tak stane nebo ne, a nikdo jiný v domě vyšší slovo než Bella neměl.
Navíc se beztak k nikomu, kdo by třeba mohl být ochotný jí trochu pomoci, nedostala. Ještě jednou místo Luciuse přišel Rabastan. Přinesl jí večeři či co, ale víckrát se rovněž neobjevil. Tentokrát spíš vzhledem k jejímu rozhodnutí, než k Mafoyovu. To ona, když ho tam spatřila stát, nedokázala ovládnout sama sebe a zaútočila na něj, byť byla bez hůlky. Když vstoupil, vzpomněla si na okamžik, kdy ho viděla naposledy předtím, než je sem znovu přivlekli. V Rusku, v dědečkově domě, kde ho zavraždil. A ačkoli se k nim dvěma nikdy, dokonce ani teď když je chytili, nechoval špatně a mohl by se jí býval hodit, nedokázala se ovládnout a zaútočila na něj. Zpacifikoval ji a nejspíš potom, co odešel, rovněž informoval Luciuse. Když ten přišel, chtěl jí zřejmě dělat lekce chování, ale našel ji v ubožejším stavu, než ve kterém byla první dva dny svého věznění, kdy bezodkladně a bezpodmínečně chtěla hned za Maxem. I na něj ten den začala vřískat a padlo i něco v tom smyslu, že s vrahem vlastního dědečka nepromluví. A Malfoy ji nechal být, neublížil jí, ani nepoužil žádné kletby a Rabastana k ní znovu nikdy neposlal. Chodil sám.
Muselo to znamenat, že je většinu času doma. To odpovídalo i vzhledem k tomu, co mohla sama pozorovat oknem, když už se nevěnovala čemukoli jinému a prostě jen prázdně hleděla ven tak jako teď. Měla ze svého pokoje jen kousíčkem okna výhled směrem k přístupové cestě, ale i tak si byla jistá, že lidé chodící dovnitř i ven jsou spíše návštěvníci, nikoli stálí obyvatelé domu. Nikoho z nich venku nikdy nezahlédla. Což mohlo znamenat jen jediné, už si vydobyli u Pána zla takovou pozici, že všichni ostatní chodili za nimi, oni nemuseli za nikým. Ted Tonks měl pravdu. Byli ti nejvýznamnější. Pravděpodobně hned po Snapeovi.
Znovu sklonila hlavu ke knize a pokusila se do ní začíst. Byla však teprve u druhého řádku, když se za ní náhle ozvalo cvaknutí zámku ve dveřích. Poplašeně se ohlédla na hodiny. Ještě bylo brzy, brzy na večeři, brzy na Luciusovu návštěvu, v tuhle dobu on nikdy nechodil. Udivilo ji to a na chvíli i vyděsilo. Mohlo to znamenat, buď že začne chtít něco dalšího, změní své dosavadní požadavky, nebo že se stalo něco strašného. Otočila se celá ztuhlá ke dveřím, ale její napětí povolilo stejně rychle, jako se objevilo a ona se jen šokovaně zarazila. Ve dveřích proti ní se sice objevil Malfoy, ovšem nikoli Lucius, ale Draco. Draco Malfoy.
Několik následujících okamžiků ten vjem a dojem nedokázala zpracovat, jen na něj strnule zírala. Tak strnule, že jí i chvíli trvalo, než si ho začala alespoň prohlížet. Vypadal stejně, jako když ho viděla naposledy. Možná byl trochu víc pohublý a pobledlý, ale veskrze stejný. Až ji to překvapilo. Jednak to, že ho vidí, jednak to, jak vypadá. Když si vzpomněla na Deana, na Maxe, na sebe samotnou, na nich všech se probíhající válka podepsala mnohem, ale mnohem víc než na něm.
Šokovaným a překvapeným pohledem, poté co si ho prohlédla, spočinula znovu na jeho tváři a zůstala mlčky zírat do světlých očí, kterými stejně upřeně sledoval on ji. Ještě několik dalších vteřin mu trvalo, než vešel plně dovnitř a zavřel za sebou dveře. Mávl hůlkou a něco zašeptal, ale nerozuměla mu. Zřejmě kouzlo, aby se nikdo nemohl dostat k nim a za nimi. Byla ještě natolik v šoku, že by ho nedokázala vnímat, ani kdyby ho slyšela. Když se k ní otočil zpět tváří v tvář, stále ho nepohnutě pozorovala. Teď už o něco klidnější a vyrovnanější. Čekala, co udělá.
Neměla nejmenší tušení, ani nápad o tom, jak by se mohl zachovat. Když se viděli naposledy, vycházeli spolu vcelku bez problémů… Bylo to už ale skoro rok. Ještě předtím, než utekli z Bradavic. Vlastně byl jedním z posledních lidí, s nimiž tam pořádně mluvila. Kromě Lenky a Maxe. A jak si teď uvědomila, byl to dokonalý paradox. Byli poslední, s kým mluvila, než před Malfoyem utekla a zřejmě i prvními, s kým měla možnost se setkat po tom, co ji dostal. Teď právě byli všichni v jednom domě. Jen oni tři tam byli jako vězni, Draco doma.
"Vypadáš mizerně," prohlásil konečně a zbořil tak mezi nimi tu barikádu ticha, která je obklopila.
"Vězení nikomu nepřidá," pokrčila rameny a pokusila se přitom ušklíbnout. Obávala se ovšem, že to ani zdaleka nedopadlo tak, jak mělo.
"Nejsi tu ve vězení," zavrtěl hlavou. "Otec řekl, že tě tu schovává jen pro tvé vlastní bezpečí."
"A ty tomu samozřejmě věříš," prskla a otočila se k němu zády, tváří k oknu. Neměla v úmyslu se s ním víc bavit. Netušila pořádně, co čekala, ale tohle to nebylo. Cítila zvláštní zklamání, ačkoli si dobře uvědomovala, že vlastně ke zklamání nemá důvod. Neměla čekat nic jiného, takže nebyl důvod, aby teď byla zklamaná. Roztřeseně se nadechla, jak se snažila udržet sama sebe pod kontrolou, a až poté si uvědomila, že on tam pořád stojí, že neodešel. V jediném momentu jí hlavou proběhlo tisíc možností toho, co by mu chtěla říct, jak by ho chtěla urazit, či co mu vmést do tváře. Místo toho se však jen tiše zeptala:
"Neviděl's Maxe?"
"Já?" zarazil se. "Ne," odmítl hned. "Je tady taky? Kde?" zjišťoval.
"Ve vašem sklepě nejspíš. Kde jinde? Nedělej ze sebe pitomce," zavrtěla zklamaně hlavou.
"Nedělám ze sebe pitomce!" ohradil se. "Jak to mám asi vědět?" pohoršoval se.
"Jak? No nejspíš lépe než já. Ty jsi tu doma!" obvinila ho.
"Doma," ušklíbl se teď on a i v jeho hlase byla cítit nechuť. Taková, že se k němu znovu otočila. "Tohle už dávno není domov. Ničí," zavrhl její tvrzení a znovu proti sobě zůstali mlčky stát.
Draco si ji chvíli prohlížel, načež se nadechl a přikročil k ní blíž. Hned po prvním kroku se ovšem zastavil, protože stejně jako on popošel blíž, ona okamžitě couvla. Zastavil se, jako by dostal ránu do žaludku a přibližně stejně překvapeně a nejistě se i zatvářil.
"Proč jsi sem přijel?" prolomila po dalších několika okamžicích znovu ticho mezi nimi.
"Jsou prázdniny," odvětil klidně.
"Prázdniny?"
"Velikonoční," upřesnil tedy, když mu došlo, co jí uniká.
"Aha," poznamenala tiše a opět zmlkla.
"Ve škole není k vydržení," prohodil tedy, aby ještě chvíli udržel alespoň nějakou konverzaci. Překvapeně zpozorněla. Už, už se chystala začít z něj tahat informace, když se ze spodních pater domu ozval ženský hlas.
"Musím už jít," poznamenal vcelku zbytečně. "Zůstanu tu pár dní, možná bych mohl…" nedopověděl, jen se na ni tázavě zadíval. A ona neodpověděla. Neodpověděla, ale rázně přikývla. Pousmál se a vydal se zpět ke dveřím, opět něco šeptl a prošel na chodbu. Neohlédl se, když za sebou dveře zavíral, a potom už slyšela jen cvaknutí zámku.
Roztřeseně zavřela oči a couvla. Sjela podél okna na podlahu a posadila se pod ním. Nohy si přitáhla k tělu, kolena objala rukama a zadívala se na dveře, za nimiž zmizel. A pak se usmála. Jen tak lehce, nejistě, jako by za tu dobu tady stihla zapomenout, jak se to vlastně dělá.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fidelle Fidelle | Web | 26. července 2012 v 20:35 | Reagovat

Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! Jupí jej, jej, jej!!! HEJAHOOOOU!!! Nová kapitola!

Promiň, mám strašnou radost... Nepřišlo mi to špatné, vůbec ne. Teda až na to, co se tam děje, že? Jsem ale ráda, když vím, že je o Maxe postaráno. Že je tam s ním Lenka a pan Olivander a že tam chodí Narcissa. Ti Malfoyovi nakonec nebudou tak špatní... Draco na konci u mě vyvolal připitomnělý úsměv, protože ho mám ráda a Sam by měla taky - a za to by pak Max moch Dráčkovi rozbít pusu :D Jsem kruťas, no :D A pak by Max s Dracem osvobodili společně Sam z domácího vězení ve věži a utekli by spolu do země poníků, kde by žili šťastně, až na věky :D Jsem cvoklej kruťas :D

Jen mě maličko mrzí, že nevím, jak jsou na tom lidi z Fénixova řádu - a hlavně Sirius... Snad se v další kapitole naskytne víc akce a bude velké osvobozování :D Nebo vraždění - to je fuk... Hlavně nesmí umřít Max, Sirius, Gregor a Bill... Jasný? Jo, a ještě Cissa, že je tak hodná! :D Jo, vím, nemám právo klást si nároky, ale... Musela jsem zkusit lehký nátlak, protože Blacka seniora i juniora prostě žeru ;D

2 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 9:38 | Reagovat

Abys věděla, tak se mi tenhle komentář vůbec nechtěl psát, protože jsem si to samozřejmě musela přečíst celý znovu, samozřejmě už jsem si přesně nepamatovala, o čem celá ta kapitola vlastně byla. Tak teda jako doufám, že když už jsem si dala tu práci, tak mi aspoň vložíš (a předně teda dopíšeš) tu další kapitolu :-P
A ke kapitole... Nic převratného se tam teda nedělo. :D Ale hezky jsi popsala Maxův a Samanthin stav a pobyt na Manoru. Líbí se mi ta zmínka a úvaha o Narcise, alespoň někdo v tom domě je relativně normální a má srdce v těle. A jsem zvědavá na Draca. A hlavně teda na to, jak vykouzlíš další kapitolu (samozřejmě mi došlo, co v ní bude) a jak se to pro ty dva vyvine dál. Jako hrozně ráda bych ti napsala něco víc, ale ono nějak tak není k čemu O:-) Příště ti to vynahradím, snad.

3 EllaEi EllaEi | E-mail | Web | 20. srpna 2012 v 21:54 | Reagovat

Ahoj, tak co? kdy bude další kapitolka? doufám, že brzo!!!!!!!! Píšeš aprosto úžasně :D

4 Abigail Abigail | Web | 28. srpna 2012 v 19:23 | Reagovat

Fidelle: Zemi poníků, ani to, že přežijí všichni, u nichž bysd chtěla, aby přežili, nemůžu zaručit... bohužel, ale jsem ráda, že se ti kapitola líbila. Ta další už by skutečně měla být akčnější... Snad.
Kaitlin: Na kapitole se pracuje, stále a stále... Ale neboj, už v ní přeci jen bude víc děje... i když ty se nebojíš, když ty víš :-D No nicméně jsem ráda, že se ti tam aspoň něco líbilo...
EllaEi: Bude, z velké části je napsaná, ale mám mraky učení, musíte vydržet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama