Kapitola 52 - Na stopě - 1. 1/2

14. března 2012 v 15:39 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
"Už přes měsíc se s námi plahočíte po všech čertech a celý ten měsíc tě nepřestalo bavit pročítat pořád dokola těch několik stránek textu, co nedáš z ruky. Neřekneš mi už konečně, co v nich vlastně hledáš? Co to je?" zajímal se Ted Tonks, který si právě přisedl vedle Samanthy na zem.


Posledních několik dní trávili v jednom menším lesíku, jímž protékala říčka, která teď v zimě sice byla spíš zamrzlá, než že by protékala, ale v létě, pokud se zrovna povedlo vychytat nedeštivé počasí, u ní muselo být krásně, o tom byla pevně přesvědčená.
Když Teda zaslechla, okamžitě zvedla hlavu od svých poznámek a stejně jako kdykoli jindy je začala rychle skládat opět do čtverečku a uklízet před cizíma očima.
"Není to nic, co by vás mělo trápit," zavrtěla mírně hlavou.
"Ale tebe to trápí," poukázal Ted Tonks na její věčně zahloubaný a zachmuřený výraz.
"Trápí není ten správný výraz," odmítla však znovu Samantha. "Spíš to tak hlodá. Ve mně. Snažím se přijít na to, co by mi z toho asi mohlo být jasné, ale nedaří se mi to," povzdychla si.
"Nějaká hádanka?" tipoval tedy.
"Dá se říct," pousmála se Samantha. "Pokud ji vyluštím, mohla bych třeba pomoct Harrymu Potterovi, kdybychom ho někdy potkali a on tu pomoc ještě potřeboval."
"Harrymu?" podivil se Ted. "Ty víš, co Harry dělá?" zjišťoval.
"Tuším," připustila Samantha. "Něco málo jsem zaslechla, dala si dohromady a tak… nevím, kde přesně je, ale až přijdu na tohle," položila si ruku na hrudník, kam listy papíru opět skryla, "tak se mi vyplatí vás opustit a najít ho. Nám všem se to vyplatí, snad," usmála se a zhluboka se nadechla a rozhlédla po okolí.

"To místo nenáviděl, Rone," vrtěla odmítavě hlavou Hermiona a zamyšleně zírala do několika hustě popsaných papírů s poznámkami, v nichž ale většina věcí byla beztak přeškrtaná.
"Jenže ke starému Gauntovi taky zřejmě neměl nijak srdečný vztah, o jeho rodinu se krásně postaral," odfrkl si Ron ironicky, "a z jeho prstenu viteál klidně udělal a dokonce ho schoval v jeho domě," namítal sveřepě. "Navíc!" dodal důrazně, když se mu Hermiona opět chystala odpovídat, "my stejně nic jiného nemáme a já tady nehodlám dál jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, než on něco zachytí," hodil hlavou ke dveřím stanu.
"To nedělá, Rone," ohlédla se s obavami stejným směrem. "Ví, že to není dobré, Brumbál nechtěl, aby to spojení udržoval!" připomínala.
"Jo, Brumbál ale taky chtěl, abychom pátrali po viteálech, a přesto ho nechal najít tohle znamení relikvií a on si z toho odvodil, že má hledat relikvie," pokrčil Ron rameny. "Co myslíš, že tam dělá?" zadíval se potom s výsměchem a pochybami na Hermionu.
"Třeba s námi jen nechce mluvit," poznamenala ta, ale i jí samotné bylo jasné, že Ron má pravdu. Jenže vyčítat to Harrymu už dávno ztratilo význam.
Neposlouchal je. Ani jednoho z nich bez ohledu na to, jak moc se snažili. Už víc než měsíc, od té doby, co se po Vánocích vrátili z domu Xenophiliuse Láskoráda. Oni si byli naprosto jistí tím, že to není dobře a stejně tak i tím, že prostě potřebují jeho pomoc. Ať se sami dva snažili sebevíc, to Harry byl s Brumbálem v jeho vzpomínkách, on toho o Voldemortovi věděl nejvíc. Mohl by se v těch všech poznámkách, které si Hermiona kupila, vyznat mnohem lépe. Mohl by jim udělat ten třetí, rozhodující, hlas, když se vždycky dohadovali a nebyli schopní vybrat, kam půjdou dál. I kdyby to měl být špatný hlas, protože Ron rozhodně neměl pravdu - teď ji neměl určitě a obvykle to bylo taky většinou spíš pro ni. Ron občas zapomínal uvažovat mozkem a bral to prostě instinktivně, což asi nebylo úplně špatně, Harry tak jednal taky, ale Hermiona si nebyla jistá, že se totéž vztahuje či třeba někdy vztahovalo i na Voldemorta, spíš naopak. Ale třeba by se někam pohnuli, i když by ti dva zvolili tu špatnou cestu. Jenže Harry je prostě nevnímal, občas s nimi seděl uvnitř ve stanu, když se dohadovali, ale téměř vždy byl při tom myšlenkami mimo, takže už snad bylo lepší, pokud se držel pryč od nich.
Začínala o něj mít vážně strach. Ani fakt, že Lenka je nejspíš zavřená v Azkabanu, ho nedokázal přimět k jiné aktivitě. Jako by je snad špehování Voldemorta mohlo všechny zachránit. I kdyby to nebylo tak proklatě nebezpečné. Povzdychla si, když si všimla, že Ron zmlknul a pravděpodobně čeká na nějakou její odpověď. Slyšela ho ještě před chvílí mluvit, ale nevnímala ho, takže netušila, na co by měla odpovídat. Místo odpovědi, kterou čekal, tedy jen sklopila oči ke svým poznámkám a poté se na něj podívala.
"Dobře," přikývla. "Zkusíme se tam podívat," mávla rukou k jeho ručně malované mapce míst, kde měl kdysi stát sirotčinec, v němž Voldemort vyrůstal. "Sice to nejspíš k ničemu nebude, ale aspoň nebudeme jen tak sedět, a hůř než v Godrikově dole to stejně dopadnout nemůže," připustila a Ron se usmál. Už nevěnoval pozornost tomu, že na jeho otázku neodpověděla, mnohem víc ho potěšila tím, že se ho rozhodla následovat.
"Běž mu to říct," kývla ke vchodu do stanu. "Já zatím začnu balit. Vyrazíme tam zítra ráno," prohodila už víceméně k nikomu, protože Ron již vycházel ze stanu za Harrym.
Ještě chvíli se za ním mlčky dívala, než svoje poznámky složila, vsunula do jedné z knih, které s sebou tahala, a tu uklidila do své kabelky.

"Zajímalo by mě, co se tam vlastně děje," prohodil Dean, když s Maxem sešli z cesty vedoucí od nedaleké vesnice k lesíku, kde s celou skupinou zrovna tábořili.
"Kde?" ohlédl se po něm nejistě Max. "Ve škole?" ujišťoval se, jestli správně pochopil, o co jde.
"Jo, ve škole," přikývl Dean. "V Bradavicích," opravil poté mírně své tvrzení, jakoby označení škola nestačilo. Jemu ostatně opravdu nestačilo. "Je to takové zvláštní," pokračoval, "posledních šest let jsem touhle dobou byl vždycky tam. Se všemi ostatními… S Seamusem, Parvati, Nevillem, Ronem, Harrym, Hermionou, Levandulí a s Ginny…" zmínil i svoji a Maxovu někdejší přítelkyni a mladší sestru jednoho ze svých spolužáků. "Teď… pravděpodobně jich tam není ani polovina… Ron s Harrym a Hermionou jsou někde bůh ví kde, ani já tam nejsem, to je polovina našeho ročníků z Nebelvíru. Když vezmu i tebe, tak víc než polovina. Přitom nikdo z nás pomalu o nikom dalším nic neví… A ostatní…"
"Si zatím užívají Snapeovu hrůzovládu nad školou," doplnil jeho sentimentální řeč realisticky Max. Ne, že by té hrůzovládě úplně věřil, ale za ten měsíc a kus, co strávili se skupinkou uprchlíků, si zvykl, že ostatní takhle na Snapea prostě nazírají, takže se snažil držet jejich způsobu uvažování a tohle se do něj dokonale hodilo. Být to opačně a rozplývat se tu on sám, Dean by mu ostatně neřekl nic jiného.
"Mohl bych si to užívat s nimi, když je lidí víc, je to vždycky lepší. Vsadím se, že Ginny organizuje nějaký odboj," prohlásil zamyšleně.
"Jo," pousmál se Max. "Tomu bych věřil," přiznal. "A pravděpodobně s ní i Lenka a Neville," zašklebil se.
"Neville?" zarazil se Dean. "No, možná jo," uznal. "Od té doby, co Harry založil Brumbálovu armádu a vzal ty tři s sebou na konci páťáku na Ministerstvo, se Neville docela změnil."
"Změnil?" zaujalo Maxe konečně.
"Do té doby to byl spíš takový strašpytel," prozradil na vzdáleného spolužáka Dean.
"Neville?" nevěřil Max. Nevilla poznal až potom, co se změnil. Pravda byla, že byl spíš řádný student, nevyhledával problémy, pokud to nebylo nezbytně nutné, ale o tom, že by byl strašpytel se Samanthou nikdy ani na okamžik neuvažovali. Ne přitom, čím vším si s ním prošli. Jak se zdálo, bylo toho hodně, co o něm nevěděli. A nejen o něm. Bylo toho hodně, co o nich o všech nevěděli vzhledem k tomu, že přišli do Bradavic až v jejich šestém ročníku.
"O dost jste toho přišli, když jste nastoupili tak pozdě," potvrdil jen o vteřinku později jeho myšlenky Dean nahlas. "Vůbec si nedovedu představit, že bych se měl učit jen tak doma, to musí být strašná nuda. Žádní spolužáci a tak," pokrčil rameny a ušklíbl se.
"Zase taková nuda to nebyla," zavrtěl ale Max hlavou. "Jednu spolužačku jsem měl a vzhledem k tomu, že nás většinu času učil Samantin dědeček, který mě odjakživa nesnášel, to bylo spíš o hubu, než nuda," připomněl, že jejich rodinné zázemí nebylo úplně dokonalé.
"Proč tě vlastně nesnášel?" zamračil se zamyšleně Dean.
"Protože jsem Black," odvětil jednoduše Max.
"To má být důvod?" pochyboval jeho spolužák.
"Pro někoho dost velký," povzdychl si. "Mého tátu nesnášeli vždycky. Když se to navíc zamotalo se Samantiným otcem, nesnášeli ho o to víc. Všechny jemu podobné, kteří se stavěli na stranu proti Vol-Pánovi zla," zarazil se včas. "Nechápu, že mě nikdy nevyhodili na ulici. Zvlášť když umřela teta Samantha."
"Máma?" hodil Dean hlavou směrem, kde tábořili.
"Jo, Sammyina maminka. Byla to skvělá čarodějka. Skvělá žena," usmál se Max.
"Ale ona o ní vůbec nemluví," poznamenal jeho spolužák tiše. "Proč?" zajímal se. "O svém dědečkovi mluví často. I o tom Gregorovi. Ty o svém tátovi taky mluvíš," vyjmenovával.
"Stejně jako ty o své rodině."
"Jo, jako já," potvrdil. "Mám mámu rád a holky taky, není důvod o nich nemluvit," vzpomněl si na svoje sestry. "Ale ona o mamince nemluví vůbec. Ještě se občas zmíní o otci…" připustil a odmlčel se, načež mezi nimi nastalo ticho.
"Já nevím," pokrčil po nějaké chvíli Max rameny.
Věděl o tom, že to tak je. Vždycky to tak bylo. Samantha o své mámě mluvila hodně málo. Většinou jen, pokud se jí někdo zeptal a ona musela odpovědět, nebo pokud si na ni někdo vzpomněl, jako tenkrát Remus Lupin, když přišli do Anglie, a ona se chtěla něco dozvědět. Jinak ne. Mluvil o ní vždycky on. Proč on, bylo z části jednoznačné. Pro něj byla v celém tom vyrůstání v Rusku jediný opravdu světlý bod. Gregor se nedal moc počítat. Sice nebyl plný nenávisti vůči němu tak jako jeho otec a nevyléval si na něm věčně svou zlost, ale že by to s ním Max měl snadné, se říct nedalo.
Až po tom, co tehdy zmrzačil starého Alpharda, se to trochu změnilo, u obou z nich, u Gregora víc. Zvlášť po tom, co ho dva dny hledal po všech čertech. Otřásl se. Zrovna tohle nebyly vzpomínky, které by si vybavoval bůh ví jak rád. Na rozdíl od všech těch, které měl na tetu Samanthu.
Nad tím, proč o ní Samantha nemluví, nikdy moc neuvažoval. Prostě to tak bylo. Až v poslední době ho to napadlo. Ale odpovědět si tak úplně pořád neuměl a zeptat se jí nikdy neodvažoval. Nebo se k tomu nikdy neodhodlal.
Dean vycítil, že Max přemýšlí a nechal ho, až když si všiml, že se otřásl a po krátkém okamžiku se rozhlédl po okolí, znovu promluvil:
"Vztah mezi nimi nebyl dobrý?"
"Byl," ujišťoval ho však hned Max. "Bylo nám šest, když umřela," vyprávěl, "sotva si na ni pamatujeme. S tak malými dětmi je to vcelku snadné. Se Sammy to snadné rozhodně bylo. Byla taková malá princeznička. Princezna svého dědečka, strýčka i…" na okamžik se zarazil, ale hned pokračoval, "i maminky…" dořekl. "Nevím, proč o ní nemluví. Možná ji jenom bolí vzpomínat, když ví, že už ji nikdy neuvidí," navrhl jednu z možností a Dean zamyšleně kývl.
To už došli k hranici lesa, kam zatočili a po úzké cestě se vydali dál do hlubin, takže zmlkli a dál se o ničem nebavili.

"Tede," oslovila Samantha staršího kouzelníka, který se právě snažil ulovené ryby nějakým způsobem upravit, aby se daly jíst, zatímco ona mu nepříliš schopně asistovala.
"Ano?" zvedl k ní hlavu a na okamžik se na ni zadíval.
"Vy…" začala váhavě, "vy jste se někdy setkal s… s Pánem zla?" ptala se.
"Já?" podivil se Ted Tonks. "Jak bych mohl?" nechápal. "Smrtijedem jsem nikdy nebyl a vzhledem k tomu, že jsem čistě mudlovského původu, ve Zmijozelu jsem nikdy nestudoval, ani jsem tam nemíval kamarády, tak těžko…" zavrtěl hlavou. "Neměl jsem nikdy nejmenší šanci."
"A vaše žena?" odvážila se Samantha zmínit Andromedu, sestru paní Malfoyové a Bellatrix.
"Ne," odmítl však i to. "Pokud vím, a myslím, že vím," ujišťoval ji, "tak ani Dromeda se s ním nikdy nepotkala. V té době, kdy jsme spolu začali chodit, už spolu doma moc nemluvili. K sobě jsme se stěhovali poměrně brzy a potom už ji rodiče vážně vydědili. Je možné, že ho potkala někdy předtím, ale pochybuji o tom. Muselo by to být pouze v případě, že byl ochotný ji přibrat mezi Smrtijedy, tak jako přibral její sestru, ale to už by dnes nežila, protože by jeho nabídku nikdy nepřijala…" zamyslel se.
"Nemyslím, že by někdy nabízel místa Smrtijedů ženám," ozvala se však znovu Samantha a on na ni zmateně pohlédl.
"Jak's na to přišla?" zarazila ho.
"Když jsme tam byli," vzpomněla si na jejich nedlouhý pobyt u Tedovy švagrové Narcisy Malfoyové, "naznačila mi Bellatrix," ušklíbla se, když vyslovovala to jméno, "že budu jedna z mála, která bude mít tu čest stát se jeho služebnicí," vyprávěla. "A myslím, že jsem tam nikdy ani moc žen neviděla. Vybavuji si, že ještě mluvili o nějaké Alektě, měla by to být nejspíš ta, co teď učí v Bradavicích. Takže by bylo možné…" nedokončila.
"Že ho potkala na nějaké akci u nich doma, ale vzhledem k tomu, že se Smrtijedem stát nemusela, se jí nic nestalo, když odešla," dopověděl místo ní pan Tonks. "Je to možné," uznal. "Ale zřejmě na ni to setkání, bylo-li nějaké, nijak zvlášť nezapůsobilo, protože o ničem podobném nikdy nemluvila."
"To je škoda," zamumlala tiše Samantha a sklonila hlavu zpět k rybě.
"Proč? Proč tě to zajímá?" zjišťoval Ted Tonks.
"Něco mě napadlo," odpověděla opatrně. "Něco, na co jsem přišla po prostudování těch papírů," přiznala, "a třeba by to mohla být zajímavá informace. Jenom bych k tomu potřebovala o Pánu zla sem tam něco vědět," přiznala, "a my se s ním nikdy nesetkali."
"Co třeba?" vyptával se dál pan Tonks. "Mám taky dceru," poznamenal, "a Dora, jak pravděpodobně víš, se mi aktivně zapojila do dění ve Fénixově řádu," připomněl Nymfadoru, kterou všichni znali jako Tonksovou, i když co tak stihli postřehnout naposledy, poté, co si vzala profesora Lupina, začalo se jí říkat spíš Dora, přeci jen oslovení Tonksová už bylo víc než nepřesné.
"Jo, profesor Brumbál říkal, že s ním vaše žena kvůli tomu přestala pořádně komunikovat," pousmála se Samantha, ale musela uznat, že paní Tonksové celkem rozuměla.
"To je pravda, Dromeda nebyla moc nadšená, když se do toho všeho holka zamotala, jenže myslím, že jí to mohlo být jasné, měla to čekat, už když se Dorka dala k bystrozorům. A od té doby, co jsme zjistili, že se stala oblíbenou studentkou zrovna Alastora Moodyho, tím spíš."
"Moody prý zemřel," zmínila se Samantha tiše. Nepamatovala si toho čaroděje bůh ví jak dobře, ale přeci jen věděla, o koho jde.
"Ano, zabili ho v létě, když se snažili nenápadně přesunout Harryho Pottera z jejich domu někam do bezpečí," přisvědčil Ted Tonks. "Dora tam byla taky, přesouvala se společně s Ronem Weasleym a díky bohu se jim nic nestalo."
"To je dobře," pousmála se mírně.
"Tak co tě to vlastně zajímalo?" vrátil se k předchozímu tématu Ted Tonks. "O tom Pánovi zla," ušklíbl se, když vyslovil označení, kterým ho jmenovali jeho služebníci.
"Přišla jsem na to, že má hada a něco ohledně toho hada by třeba mohlo pomoci, jenže bych musela vědět, od kdy ho má. To asi nevíte, že?"
"Tak to opravdu nevím, děvče," zavrtěl hlavou a vzápětí vzhlédl, protože zatímco z jedné strany se k nim vraceli Dirk s Griphookem, z druhé strany, od města, přicházeli Dean a Max. "Už jsou tu," informoval Samanthu vcelku zbytečně, protože i ona zvedla hlavu, když viděla, že se otáčí někam k silnici.
"Tak kde jsme a přišli jste vůbec na něco nového?" zajímal se, jakmile pohlédl na chlapce.
"Jsme pořád dost daleko od všech kouzelnických vesnic," pokrčil Dean rameny. "Tedy alespoň podle toho, co si z toho seznamu pamatuji, protože tuhle ten pán z Ruska," hodil hlavou k Maxovi, "rozhodně nic o britských kouzelnických vesnicích neví. A ne že by na tom s těmi ruskými byl líp," utahoval si z něj.
"Nikdy nás nikdo nenutil učit se nazpaměť všechna místa, kde v Rusku bydlí kouzelníci," bránil se Max.
"Ono by to dost dobře ani nešlo, kouzelníci u nás se tolik nedruží, to už musí bydlet hodně na severu, nebo hodně na východě, tam je i několik čistě kouzelnických vesnic, ale většinou kouzelníci žijí mimo vesnice a města. Jsou to často staré a vážené rody a o společnost ostatních lidí, a tím méně mudlů moc nestojí," pokrčila rameny Samantha.
"Ale ty určitě minimálně nějaké ty vesnice znáš, jsi přece v Havraspáru," podotkl Dean.
"Dobře, dobře, jsem ignorant," zvedl Max ruce v obranném gestu. "Nemůžu za to, nikdy mě to nezajímalo."
"Protože děda řekl, že by bylo dobré se to naučit. Nebo že by to mohlo být užitečné," rýpla si do něj Samantha, ale usmívala se přitom a poté se sklonila zpět k rybě.
"Neseme ještě pár ryb," vstoupil jim následně do konverzace Dirk Creswell, který se s Griphookem přiblížil až k nim. "A sem tam nějaké houby," dodal ještě. "Griphook tvrdí, že jsou jedlé, já se v tom moc nevyznám, takže by bylo dobré, kdyby to potvrdil ještě někdo z vás," kývl k hromádce hub, kterou Griphook vysypal před ně.
"Podívám se na to," souhlasil Ted Tonks.
"Vyznáš se v tom?" ujišťoval se Dirk.
"Samozřejmě, pořád zapomínáš, příteli, že oba moji rodiče byli mudlové, takže se v mudlovských radovánkách vyznám a mudlové houby zbožňují," připomínal sklánějící se nad houbami. "A tohle všechno půjde, něco s tím vymyslíme," odsouhlasil Griphookův výběr.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama