Kapitola 51 - Mezi psanci

2. března 2012 v 20:05 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
Važte si téhle kapitoly, protože mě i bratra stála dost nervů - to je tak když váš mladší sourozenec nejprve rozloží počítač a potom ho neumí dát spolehlivě dohromady tak, aby fungoval, a to právě, když se rozhodnete, že by se vám hodil...

Kapitola 51 - Mezi psanci
"Takže jak dlouho jste už na útěku?" ptal se Max, který pomalu kráčel vedle Teda Tonkse z jedné strany, Samanthu přitom pevně držel za ruku, zatímco jejich spolužák Dean Thomas Teda doprovázel z druhé strany. Mířili pryč od města. Max si pořádně nebyl jistý kam. Ted jim zatím řekl jen to, že za městem mají další tři společníky. Max se neptal koho a nezeptala se ani Samantha. Bylo jim oběma jasné, že půjde o někoho jako jsou oni dva, případně i oni čtyři, o mudlovské šmejdy či osoby jinak nepohodlné režimu.


"Já někdy od října, myslím," pronesl zvolna Ted Tonks, "a tady Dean jen o chvilku déle. Potkali jsme se na přelomu října a listopadu, viď?" zadíval se nejistě na svého mladého společníka a ten kývl. "A někdy na začátku listopadu jsme se setkali i s ostatními. Takže všichni dohromady jsme necelé dva měsíce," sdělil jim. "Ale to je vcelku obyčejný příběh, ten váš by mohl být mnohem zajímavější," pousmál se Ted Tonks. "Jak dlouho utíkáte vy dva?" zajímal se.
"Už od května," odpověděl mu však místo Maxe a Samanthy Dean lehce nahořklým tónem.
"Od května?" podivil se Ted.
"No, tak trochu vlastně ano," připustil Max. "Ve skutečnosti teď právě utíkáme jen chvíli, asi tak hodinu, nejspíš ani to ne," přiznal.
"Hodinu?" zarazilo Teda Tonkse. "Tady? Kde jste tu byli?"
"Byli jsme u-"
"U jednoho přítele," skočila Maxovi do řeči Samantha. "Nebo spíš u známého, který nás schoval někdy… vlastně taky na začátku listopadu, potom co nás přepadli Smrtijedi v našem předchozím útočišti a my museli utéct."
"Už vás přepadli?" překvapilo Deana. "A to jste jim jen tak utekli?" nevěřil.
"Neutekli jsme jim jen tak," zavrtěla hlavou Samantha a výraz na její tváři při tom bolestně ztuhnul. "Ale ano, utekli jsme jim. Vlastně už asi popáté od května, když se to tak vezme," shrnula.
"Popáté?" hvízdl Ted Tonks. "No páni, děcka, už jsem o vás slyšel dost, ale zdá se, že ani polovinu toho, co je ve skutečnosti pravda, budete mi to muset vyprávět a tu vaši dokonalost při utíkání a skrývání se nás budete muset naučit, protože i nám pomalu šlapou na paty a rozhodně nemáme v plánu se nechat jen tak chytit," usmál se.
"No, nejsem si jistý, jestli zrovna my dva bychom vás měli učit utíkat," zapochyboval Max. "Vůbec jestli bychom měli jít s vámi, Lucius Malfoy a Bellatrix Lestrangeová po nás jdou jako upíři po krvi a pětkrát nás málem dostali," krčil rameny.
"Právě, hochu, jen málem, a to je dost, uvážíš-li, že po vás dvou jdou dva momentálně nejvýznamnější Smrtijedi, tedy hned po Snapeovi samozřejmě," opravil se lehce a Samantha s Maxem se na sebe na okamžik zadívali.
"Samozřejmě," přikývla Samantha zamyšleně.
"Proto jste utekli z Bradavic?" ozval se ovšem Dean a z jejich zamyšlení je vytrhl. "Šli po vás Malfoy s Lestrangeovou? Já myslel, že přišli jen kvůli Brumbálovi," podotkl tiše.
"Kvůli němu hlavně," potvrdila Samantha. "I když bych neřekla, že by po něm přímo šli. Draco si je zavolal jen na pomoc, aby mu odklidili cestu. To on to měl udělat," řekla jim.
"Draco?" zopakoval nechápavě Ted Tonks. "To jako Draco Malfoy? Ale vždyť to je váš spolužák přeci?" ujišťoval se.
"Ano, to je," potvrdila Samantha. "Je to náš spolužák a byli jsme kamarádi. Já a Draco," zdůraznila, jakmile postřehla, jak sebou Max prudce trhnul, když to vyslovila. Dean nad jejím prohlášením ohrnul nos stejně jako Max, Ted Tonks se na ni ale pozorně zadíval.
"A on měl Brumbála zabít?" vyptával se dál.
"Ano," potvrdila. "Měl. Jenže věděl, že to nikdy nedokáže. Nemyslím ani, že by to udělat chtěl. Prostě jen neměl na výběr, takže se o to snažil. Nebo se snažil postupovat tak, aby to vypadalo, že se o to snaží. Ale bylo mu jasné, že sám to nedokáže. Byť jen dostat se k němu přes všechny, co hlídali hrad, členy Řádu i profesory a studenty. Proto se rozhodl zavolat si pomoct. Rozhodl se, nebo to rozhodli za něj, těžko říct," pokrčila rameny.
"A tys o tom věděla?" zareagoval Dean na její prohlášení stejně jako dřív Harry Potter s Hermionou, Ronem a Sirius. "Věděla's to a nikomu jsi nic neřekla?"
"Dá se říct," přisvědčila tiše Samantha a dál se k tomu nevyjadřovala. Všechno, co k tomu chtěla komukoli sdělit, už sdělila Siriusovi a potom doma Gregorovi a dědečkovi. Nebyla si jistá, že se jí to chce znovu opakovat, ani že to znovu dokáže.
"Proč?" nedal se nicméně jen tak odbýt Dean. Samantha jenom pokrčila rameny.
"To je složité, Deane," odpověděl místo ní Max.
"Tys to taky věděl?" uhodil tedy jeho spolužák a bývalý spolubydlící na něj.
"Tak trochu," přiznal Max s pohledem sklopeným k zemi. "Sammy mi řekla, s čím se jí Draco svěřil. Ne všechno… ale řekla. Řekla mi, že má někoho zabít a že si k tomu pozve posily. Já netušil, že jde o Brumbála, ale i tak… Když jsme tam byli v létě, potom co nás sem poslali z Ruska, já si moc nedával pozor na to, co všechno Malfoyovi říkám, navíc jsem… prostě nevítaný příbuzný, urazil jsem ho, utekli jsme, já jsem mu odvedl potencionální snachu a pak ho znovu urazil a vůbec… Máme nevyřízené účty, jestli se mu dostanu do rukou, tak mě nejspíš zabije. Měl z nás udělat Smrtijedy. Předpokládám, že když se mu to nepovedlo, nebylo to jenom tak. Něco podobného mi naznačil loni touhle dobou. Že kvůli nám měl nepříjemnosti a to nám jen tak neprojde. To bylo v zimě. Takže když pak v květnu přišli do školy…" pohodil hlavou. "Udělali jsme to nejlepší, co nás v tu chvíli napadlo."
"Co mě napadlo," opravila ho Samantha a pevněji sevřela jeho ruku.
"Takže jste utekli," shrnul Ted Tonks a zarazil nepatrným gestem ruky Deana a jeho další otázky. "Ten příběh už jsem tak trochu slyšel. Ale kam jste šli dál?" zjišťoval. "Tvůj táta tě od té doby, co jste utekli, vytrvale hledá. Začíná z tebe být tak trochu blázen. Zvlášť od té doby, co jste utekli z Řádu," sdělil Maxovi.
"Jeho táta? Vy znáte Maxova tátu?" podivil se Dean. Dosud nic o Maxově rodičích neslyšel, věřil stejně jako ostatní, že jsou oba sirotci, neměl tušení, ačkoli to tam v té zastávce, prvně tam v té zastávce, zaslechl, že je Max Black. Nevěděl ani ,odkud se vlastně dostali do Bradavic. "A utekli z Řádu? Copak vy jste byli v Řádu?" nechápal.
"Můj táta je Sirius Black," přiznal tedy s povzdychnutím Max a rychle obracel list. "Je členem Řádu. Ale nešílí ze mě, byl cvok už, než jsme ho poznali," prohlásil na Siriusovu adresu.
"Maxi!" okřikl ho však okamžitě Ted Tonks.
"Co?" ohradil se ten. "Vždyť je to pravda. Hrabalo mu z toho, že musí žít v domě svých rodičů, že je tam zavřený a nic nemůže. Byl z toho nervní a na palici, už když jsme tam prvně přišli. A to ještě ani nevěděl, kdo jsme, takže to těžko mohl mít ze mě!" bránil se slovy, která použil sám Sirius, když se mu tehdy snažil osvětlit, co bylo mezi ním a Alex, proč o něm nevěděl a vůbec tak nějak všechno ze svého života.
"Z tebe to měl při našem posledním setkání," vrátil mu ovšem Ted Tonks.
"Setkali jste se?" zareagoval na to hned Max. "Kdy?" zajímal se.
"No, naposledy někdy těsně před tím, než jsem odešel. Byl u nás. Od té doby, co k němu vtrhli Smrtijedi a Krátura ho k nám odnesl, až někdy do konce září zhruba. Potom ještě chvíli, než se trvale přestěhoval k Weasleyovým a pak už nevím, musel jsem pryč," přiznal.
"Šli po vás?" ujišťovala se Samanhta.
"Ještě ne," zavrtěl Ted Tonks hlavou. "Ale jistě by to brzy přišlo. Nechtěl jsem zbytečně ohrožovat svou rodinu. Andromeda nahlásila, že jsem zmizel a snad jí dali pokoj. Ona je čistokrevná čarodějka a Dora má to své kouzelnictví po ní. I když u té to asi bude bez tak jedno. Když se zapletla s Řádem a vdala za vlkodlaka," pokrčil smířeně rameny.
"Profesor Lupin je skvělý člověk," bránil hned jeho zetě Dean. "Byl to nejlepší profesor Obrany, jakého jsme kdy měli. A vždycky se choval skvěle. Je strašná škoda, že musel odejít," ušklíbl se.
"Já vím, hochu, já vím," pousmál se Ted Tonks a to už došli do malého lesíku, kam celou cestu mířili.

Zvolna se jím prodírali, vlastně už bez řeči, protože byl tak hustý, že měli každý co dělat, aby ve zdraví prošli. V čele skupinky šel právě Ted Tonks, za ním Max, Samantha a na konci Dean, který hned na začátku počkal, než se Samantha s Maxem dostanou před něj a zařadil se za ně. Nebyli si tím úplně jistí, ale oba měli pocit, že to dělá pro to, aby se ujistil, že neutečou. Bez ohledu na to, jestli si myslel, že by od nich utekli ze strachu, nebo aby je mohli udat, hodlal se podle všeho ujistit, že se ani to, ani to nestane.
Max se Samanthou však nic z toho bez tak neměli v plánu. Bylo jim jasné, že nemají kam jinam jít a v tu první chvíli, kdy Ted Maxovi uzdravoval zraněnou nohu, měli pocit, že jim je snad museli poslat všichni svatí. Teď si tím už tak jistí nebyli, Dean jim očividně moc nevěřil, zastával stejný silně nebelvírský přístup jako slavná hledaná trojice, když je potkali na Grimmauldově náměstí a jako nejspíš všichni ostatní, které v Bradavicích poznali a považovali za kamarády, a oni nevěřili, že ti, jež se k nim mají připojit, na tom budou jinak, ať už se jednalo o kohokoli.
Ted ani Dean jim jména svých společníků neřekli. Tvrdili, že bude jistější říct si to, až budou v bezpečí, nebo alespoň v relativním bezpečí, protože kdyby je někdo dostal dřív, čím méně budou vědět, tím méně mohou prozradit. Max i Samantha jejich dokonalý způsob přemýšlení nad tím vším obdivovali, nikdy by je nenapadlo brát celý ten útěk až takhle vážně, ale možná právě to byl ten důvod, proč vlastně pořád utíkali a vždy to měli jen o chlup. Nebyli dostatečně připravení a dobří.
Tyhle myšlenky je však oba rázem přešly, když konečně po cestě, která už vypadala nekonečně, došli na místo, kde les jakoby kouzlem zřídl a proti nim se objevila chata. Samanthu napadlo, že se skutečně jedná o kouzlo, protože ačkoli se v ní svítilo, než došli do míst, kde se les rozestoupil, nebylo po světle ani chatě nikde ani památky. Ted Tonks je vedl za sebou dovnitř, zaslechli, že použil nějaké kouzlo na dveře, aby mohli vstoupit, a vešli za ním.
"Dirku, Griphooku, Gornuku," oslovil Ted Tonks jejich tři společníky, "jsme tady!" oznámil. "A je nás zase o dva víc. Tohle jsou Maxmilian a Samantha," představil krátce své hosty. "Deanovi spolužáci," dodal ještě.
"Maxmilian a Samantha?" podivil se muž, který vystoupil ze stínu na protější straně proti dveřím a natáhl k nim svou ruku.
"Jo," potvrdil Ted. "Tady Max je něco jako můj synovec. Tedy spíš mojí ženy, ale to nevadí."
"Maxmilian Black," představil se Max a potřásl si s Dirkem rukou.
"Dirk Creswell," odvětil zaujatě ten.
"A já jsem Samantha Lestrangeová," dodala tiše Samantha a ruku k němu natáhla jen ostýchavě. Trochu se bála, že až uslyší její příjmení, cukne. Pan Creswell se však jen krátce zahleděl na pana Tonkse a po okamžik trvajícím zaváhání si s ní rovněž potřásl rukou a zopakoval své jméno. Potom na ně na okamžik zůstal hledět, než znovu promluvil:
"A vy dva jste taky na útěku?" nevěřil a přejížděl je oba podezíravýma očima.
"Déle než my všichni ostatní," potvrdil k jejich překvapení na jejich obranu Dean. "Už někdy od května a už je pětkrát málem dostali. Jsou na tom lépe než já," zašklebil se a Maxe napadlo, jak je divné ho tak vidět zrovna v téhle situaci a přitom, jak odmítavě se tvářil ještě před nějakou chvílí, když kráčeli sem.
"Hezké, to se nám budete hodit," pousmál se Dirk.
"Lestrangeová?" ozval se vzápětí za ním podivný hlas a ze stínu vystoupil malý pokřivený tvor. Skřet. Přesně takový, jací bývali v učebnicích a jiných chytrých knihách. Ani Max, ani Samantha dosud žádného opravdu na vlastní oči neviděli, ale nebyl důvod k pochybám. Na všech jim známých ilustracích je jejich autoři zachytili vskutku bravurně.
"Nejste své tetě příliš podobná," zaskřehotal.
"Není má teta!" odsekla ale hned Samantha. "Její muž byl můj strýc. Nebo něco jako můj strýc. Úplně strýc to nebyl," vrtěla hlavou odmítavě. "Nemám žádného strýce tady v Anglii, jen strejdu Gregora a ten zůstal v Rusku," vysvětlovala.
"V tom případě musíte být dcerou pana Marca Lestrange," ozval se další, poslední dosud neznámý hlas a ze stínu vystoupil další skřet. "Moje jméno je Gornuk a kdysi jsem spravoval trezor vašeho otce a strýce. Než se tedy tihle čistokrevní začali povyšovat nad ostatní rasy," zamrmlal a Samantha si s ním potřásla rukou.
"Naši ne," zavrtěla hlavou. "Táta umřel, když se jim postavil, děda umřel, když nás proti nim bránil, a strejda Gregor snad neumřel a dostal se odtamtud, ale určitě se k nim nepřidal. Vždycky říkal, že nebýt skřítků, nikdy by kouzelníci nemohli fungovat, jak fungují, a na vaší banku a skřetí společenství taky často vzpomínal. S údivem," pousmála se. Max si při tom jejím prohlášení všiml, že jí v očích na okamžik projel záblesk bolesti, když mluvila o dědečkovi, a že není jediný, kdo to postřehl, ale neřekl nic. Jen cukl pohledem, aby se Tedovi nemusel podívat do očí a rozhlédl se.
"Jak dlouho už tady jste?" zjišťoval.
"Asi tři dny," odvětil Dean.
"Nemůžeme se nikde moc dlouho zdržovat, zvlášť jsou-li někde na blízku nějací kouzelníci, pak je to tím nebezpečnější. Lapkové jsou nám vytrvale na stopě, navíc se všichni bojí, takže kdyby nás tady někde někdo poznal," pokrčil rameny všeříkajícím způsobem Ted Tonks.
"Mimochodem," ozval se znovu Dean. "U koho jste tu vlastně byli?" ptal se.
"Záleží na tom?" zamračil se Max.
"Záleží," přisvědčil Ted Tonks a Dirk Creswell se k němu pokýváním hlavy připojil. "Musíme vědět, že nás neohrozí. Z jakéhokoli důvodu," zarazil Maxovy protesty a on se tak pouze mlčky zadíval na Samanthu. Dívka mu upřený pohled opětovala, ani jeden z nich neřekl ani slovo.
"Samantho," pokusil se tedy Ted Tonks oslovit ji.
"Ne," zavrtěla ovšem ona hlavou. "Nemůžeme vám to říct. Mohli bychom ho ohrozit!" zdůraznila, když to vypadalo, že začnou skákat do řeči oni jí. "On… nás schoval a postaral se o nás, ačkoli se tím sám dostal do nebezpečí. Nejspíš hodně velkého, protože to je někdo, na koho je hodně vidět. Pokud to bude jen trochu možné, musíme mu to oplatit, jak nejlépe dokážeme."
"Děvče, zřejmě si neuvědomujete, kam jste se dostali!" zavrčel nakvašeně Dirk Creswell. "Tenhle váš přístup je sice moc pěkný, ale pro nás trochu nepraktický! Musíme vědět, kdo nás může ohrozit.!
"Neohrozí vás," odmítl tuhle možnost Max. "Ohrozil by i sám sebe a to neudělá," ujistil je a znovu se setkal se Samantiným pohledem. Tentokrát poměrně dost nesouhlasným. Snažil se si ho nicméně příliš nepřipouštět. "Navíc už jsme toho zkazili dost," dodal a sklopil oči. "Tohle nezkazíme!" rozhodl a obrátil se k nim zády s tím, že se rozhlédne po jejich chatě.
Ted s Dirkem a Deanem se zahleděli na Samanthu, ale i ona jim dala pohledem jasně na srozuměnou, že s Maxem naprosto souhlasí a profesora Snapea, který jim v nejvyšší nouzi pomohl, neprozradí.

Griphook s Gornukem si jejich debaty tolik nevšímali, alespoň ne očividně, sami mezi sebou o něčem tiše hovořili. Zřejmě svým vlastním jazykem, protože Max si byl zcela jist, že jim nerozumí. Ani po tom příliš netoužil. Stačilo mu, že měl pocit, jakoby ho jeden z nich nenápadně, ale pozorně sledoval těma svýma ošklivýma velkýma očima.
"Jak moc je možné, že by nás tady mohl objevit?" zaskřehotal vzápětí onen skřet. "Půjde vás hledat?" zajímal se.
"Myslím, že ne," zavrtěl hlavou Max.
"Ale pokud by šel," promluvila Samantha, "tak by nás našel určitě. Je to jeden z nejlepších kouzelníků, které jsem kdy poznala," připustila. "Možná nejlepší, hned po dědečkovi," poznamenala.
"Takže budeme muset pryč," povzdychl si Dirk Creswell. "Pokud nám vážně nemůžete říct, kdo to byl, nevíme, zda pro nás je, nebo není nebezpečný, a tudíž není důvod riskovat a zůstávat tady."
"Promiňte," zašeptala Samantha. "Nechtěli jsme vám přivodit problémy, mrzí nás to," omlouvala se.
"V pořádku, děvče, v pořádku," poklepal jí na rameno Ted Tonks s povzdychnutím si. "Stejně bychom tu nemohli zůstat dlouho, takhle to jenom urychlíme. Jenže kam půjdeme dál…? Napadá vás dva něco? Nějaké místo, kde bychom se mohli třeba alespoň na chvíli schovat? Něco jako tahle chata…" mávl rukou kolem.
"Nás dva?" zopakoval nechápavě Max a přejel nechápavým pohledem k Samantě. "My… totiž vy…?" zakoktal se s tázavým tónem.
"Vy nás chcete vzít s sebou?" dokončila jeho otázku Samantha.
"Jste přeci taky na útěku, ne?" ujišťoval se Dirk Creswell a pohlédl na Teda, který kývl, aby jeho domněnku potvrdil.
"To jsme, ale… nemysleli jsme, že byste chtěli, abychom šli s vámi," přiznala a s obavami se zadívala na Deana.
"Deane?" zareagoval na její pohled pan Tonks. Oslovený nejprve jen pokrčil rameny a zadíval se jí do očí.
"Nemám žádné nepřekonatelné osobní důvody jako Neville, proč vás nemít rád," řekl potom. "Pokud na nás nezavoláte Smrtijedy, tak klidně pojďte, jestli nás bude pět nebo sedm, to se ztratí. Třeba aspoň budeme mít větší šanci, kdyby se náhodou někde objevili lapkové," prohlásil a podíval se ještě po svých dvou společnících kouzelnících a ti oba kývli.
"Griphooku, vy nic proti nemáte?" obrátil se poté Dirk na dva skřety a oni oba svorně zavrtěli hlavami.
"Žádný problém," přisvědčil skřet. "Dva kouzelníci navíc se vždy hodí," souhlasil s Deanovým názorem, ale Maxovi se výraz jeho druha přesto stále nelíbil.
"Takže vítejte v naší skupince," pousmál se však Ted Tonks a strhl k sobě jejich pozornost.
"Máte vůbec hůlky?" zjišťoval ještě Dirk.
"Máme," odpověděla za oba Samantha, tu svou vytáhla a pevně sevřela v prstech.
"Dobrá, takže v tom případě se připravte na cestu," vyzval všechny Dirk, sám se otočil a zašel hlouběji do chaty. Stejně tak ho napodobili i všichni ostatní dosavadní obyvatelé chaty. Samantha zatím přikročila k Maxovi, vzala ho za ruku a spolu s ním poodešla.
"Musí to zůstat mezi námi," zašeptala mu do ucha.
"Vždyť jsem nic neřekl," ohradil se stejně jako ona šeptem Max. "Ale proč?" naklonil se k ní blíž, aby mohl hlas ještě víc ztišit.
Samantha se na okamžik odtáhla, zadívala se směrem k balící pětici a potom z okna, než se znovu přitiskla k Maxovi.
"Já mu věřím," sdělila mu tak, že měl skoro problém ji slyšet. "Věřím, že je na správné straně," doplnila ještě, když se mu v očích usadil nevěřícný výraz.
"Ale…" chtěl namítnout, jenže ona mu stoupla na nohu a žďuchla do něj, když se Ted Tonks opět přiblížil k nim, takže Max pouze s bolestným syknutím couvl.
"Tak co?" ptal se s pobaveným úsměvem Ted. "Uznali jste nás za dost důvěryhodné, abyste s námi mohli cestovat?" ptal se.
"My vás?" pousmála se Samantha o něco víc uvolněně než celou dobu předtím. "Spíš vy byste měli mít obavy. Přeci jen jsme my ti s nevhodnými jmény," poukázala na jejich příjmení, "a nevhodnými rodinami," dodala.
"Skoro stejně jako já, děvče," připomněl jí Ted Tonks. "Myslím, že můžete být v klidu," uklidňoval ji hned poté. "A z Deana si nedělejte hlavu, on se s tím srovná. Mně taky ze začátku moc nevěřil," sdělil jim tiše a oni oba kývli. To už se za Tedem shromáždili i všichni čtyři zbývající.
"Takže můžeme vyrazit?" ohlédl se po nich Ted Tonks a oni všichni přikývli, stejně jako Max se Samanthou. "Tak pojďme," vyzval je tedy a vyrazil sám první.
Ve dveřích se ještě zastavil. "A ať spolu takhle vydržíme, co nejdéle to půjde! Pokud možno alespoň do té doby než tahle šílenost skončí," ušklíbl se a jim všem bylo jasné, že tou šíleností myslí probíhající kouzelnickou válku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 2. března 2012 v 23:50 | Reagovat

Četla jsem, komentář čekej zítra nebo pozítří, teď už jsem na to nějaká unavená... :)

2 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 12. března 2012 v 22:36 | Reagovat

Trvalo mi to mnohem dýl, než jsem čekala, ale mám perfektní výmluvu - v Itálii jsem neměla internet a tady jsem to nestihla. :D Ale nakonec jsem se k tomu dokopala a to se taky počítá, ne?
Máš moji poklonu za to, žes dokázala napsat kapitolu v jediném dějovém  a časovém pásmu, toho já už tak nějak nejsem schopná, vždycky skáču buď v čase a nebo alespoň v prostoru, když už nic jinýho. :D Takže obdivuju, že ses dokázala věnovat jen hlavním postavám. I když na druhou stranu se tam zas tak moc extra nedělo, nikam dál se to neposunulo, prostě jsou pořád na tom samým místě, kde na konci minulé kapitoly, pořád s Tedem a Deanem, jen se k nim přidali tři další existence. :) Prostě taková hezká oddechová a povídací kapitola, doufám ale, že ta další bude v jiném stylu ;). Co se týká postav - Ted se jeví jako docela sympatický člověk, asi by vůbec neuškodilo, kdybys ho nějak víc rozvinula (třeba jen na chvíli). Bude ho škoda. Dean je Dean, ale tvůj Dean je docela sympatický. :) A zbytek se zatím neprojevil, tak doufám, že se o nich časem dozvíme víc. Každopádně jsem zvědavá, jak dlouho vydrží ti dva s touhle partičkou. :) Víc ti k tomu asi nemám co říct, opravdu se tam toho zas tak moc nedělo, ale doufám, že ti tohle stačí. A kdyby se tu v dohledné! době objevila další kapitola, rozhodně bych si nestěžovala ;)

3 Abigail Abigail | Web | 14. března 2012 v 12:18 | Reagovat

Výmluvy, výmluvy... Ale jo, počítá...
:-D Překvapila jsem sama sebe, když jsem dokázala napsat kapitolu takhle hezky na jednom fleku... Ano, bylo to holt povídací a tak, jenže... když to tak vezmeš, musím s nimi "zabít" měsíc, takže... ano i ten Ted dostane trochu prostoru ještě a s nimi i všichni ostatní - skřeti méně, špatně se píšou... O:-) Ale nebude ho moc... A jsem ráda, že je Dean celkem sympatický, několikrát jsem ho přepisovala, protože byl pořád kretén (to je tak, když ti jako zvuková kulisa běží jiný Dean, který rozhodně je kretén)...
No a jak dlouho vydrží a ohledně příští kapitoly... Nemůžu říct, že bude nepodobná, ale... podívej se sama ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama