Kapitola 38 - Dva světy - 1.1/2

17. dubna 2011 v 19:27 | Abigail |  Z čisté krve hvězd
Tak mám pro vás novou kapitolku. Je ještě pořád upovídanější, ale už nebude jen o Maxovi a Parkerových, je nejvyšší čas podívat se, co se děje jinde... Doufám, že se vám bude líbit, vzhledem k čemuž bych docela uvítala víc komentářů, umíte to a já teď nějak nevím, jestli je nepíšete, protože se vám to nelíbí nebo proč...
Takže přeju pěkné ppočtení a těším se na vaše reakce..
(Pátý pokus o vložení - jestli sem jednou přijdete a blog tu nebude, nas..l mě víc, než jsem ochotná rozdýchat.


Kapitola 38 - Dva světy
Slunce několika paprsky pomalu vnikalo mezi zataženými závěsy do prozatím ztichlého dětského pokoje malého rodinného domku, kde na nafouknuté madraci spala světlovlasá dívka, jež si ani na noc z vlasů nevytáhla dlouhou modrou stuhu. Vedle ní na madraci ležel tmavovlasý mladík. Ten měl mezi sebou a onou dívkou právě posazeného malého tmavovlasého chlapečka, kterého k sobě těsně tiskl a šeptal mu do ucha.
Když mu došeptal, co mu sděloval, pevně ho přidržel a pomohl mu se natáhnout k dívce tak, aby jí mohl z vlasů onu stuhu vytáhnout. Jak společnými silami rozvazovali uzel v dívčiných vlasech, ta se začala lehce pohybovat. Vyšlo to velice těsně, sotva se chlapeček se stuhou v ruce vesele rozesmál, dívka se prudce otočila.
"A mám tě, zloději!" zamračila se dívka, ale oči se jí vesele smály, když chlapečka chytila za ruku. "To je moje mašle!" vytkla mu.
"Ale Max říkal, že ti nesluší," bránil se chlapec a otočil se pro ujištění k mladíkovi, který ho ještě před chvílí ke krádeži povzbuzoval. Ten ovšem nyní zběsile vrtěl hlavou.
"To bych nikdy neřekl!" odmítal Max.
"Řekl to!" žaloval ovšem chlapec.
"Vážně?" podivila se dívka. "Já ti věřím, Alexi," mrkla na chlapečka a ten se na Maxe zle zamračil a odsunul se k Samantě do náručí. Ta mu něco tiše zašeptala do ucha, a než se Maxovi podařilo vymotat se z přikrývky, o což se začal vehementně snažit, skočil po něm malý Alex tak prudce, že ho povalil na záda.
"A máme tě!" vykřikla potom Samantha, která rovněž nezaváhala a zasedla Maxovi nohy, aby se nemohl pohnout. Zatímco ten bojoval s malým Alexem, který se smál, když ho Max lechtal na žebrech, začala lechtat ona jeho. Vzhledem k tomu, že Maxovi seděla na nohou ona a na prsou chlapec, nemohl se moc bránit, takže ze začátku sebou jen šil a snažil se shodit malého Alexe ze své hrudi. Jakmile se mu povedlo to, podařilo se mu shodit i Samanthu a vymotat se z přikrývky. Jen v širokých teplácích, v nichž spal, pak dopadl na podlahu, jak mu podklouzly nohy na nějaké hračce, která zůstala vedle jejich madrace.
"Au!" vykřikl, ale to už na něj skočili oba, Samantha i Alex, a křik celé trojice během chviličky zburcoval nejen Alexovu malou sestřičku, jež začala vedle křičet, ale i její rodiče, kteří si právě oba v domě užívali volného dne.
"Co se tu děje?" ptal se Felix Parker, když spolu s manželkou vtrhli do pokoje. Hned, jak spatřili propletenec končetin a těl na podlaze, bylo jim ovšem vše jasné.
"Pomoc!" zasípal Max, který už smíchem a křikem skoro přišel o hlas. Samantha i Alex se obrátili po vstoupivších a smějící se Jessica bez váhání přiskočila a zvedla si Alexe do náručí.
"On zlobil, mami," žaloval hned Alex a Felix zatím od sebe odtrhnul Samanthu s Maxem a Maxovi pomohl na nohy. Samantha se zvedla sama, ani ji nemusel moc silně odtrhávat.
"Nedá si říct," pokrčila rameny na Felixův tázavý pohled, zatímco Max se mu takticky schoval za záda.
"Prosím!" zašermovala dlouhou stuhou jako důkazem.
"Že ti to za to stojí," zavrtěl pobaveně hlavou Felix, ohlížeje se na Maxe. A široce se usmívala i jeho žena.
"Mám pravdu," bránil se ale Max. "Ta stuha je ošklivá a vůbec jí nesluší. Bez ní vypadá daleko lépe, že ano, Lexi?" obrátil se s pobaveným úsměvem na chlapce, který začal horečně kývat hlavou. Samantha, jež už si vlasy zaplétala zpět do copu a ovazovala je modrou mašlí, se jenom ošklivě zamračila.
"Nos si je rozpuštěné sám," navrhla Maxovi.
"Ale ony ti sluší, Sammy," pokyvoval dál hlavou Alex. "Vypadáš jako princezna," vyznal jí.
"Ještě ty si začínej, jsi stejný lump jako Max," vyplázla na Alexe jazyk a protáhla se kolem Jessicy do kuchyně, kde si ze stolu vzala toast k snídani a přitáhla si nového Denního věštce. Titulní stránka hlásala datum dvacátého šestého července.

"Přeci se nemohli jenom tak vypařit! Někde musí být!" vztekal se Sirius, který právě zběsile přecházel křížem krážem po kuchyni Doupěte.
"Siriusi, uklidni se, jsou pryč už pomalu dva měsíce. Nikdo o nich neslyšel, nikdo je neviděl!" připomínal Remus Lupin. "Kdyby je dostali, věděli bychom to!"
"No, tak my vysvětli, kde jsou!" rozkřikl se Sirius. "Nikoho jiného nemají, kam mohli jít?!" ptal se a s šíleným výrazem v očích si vjel prsty do vlasů.
"Siriusi!" okřikla ho teď vážně Molly Weasleyová, přišla k němu, vzala ho za ramena a donutila ho se narovnat. "Tvůj Max je v pořádku," řekla mu vážně. "Je jedno, kde je, ale je v pořádku. Kdyby nebyl, ozval by se ti, nebo by se ozval nám, ale ozval by se. Není takový hlupák, aby si nenechal pomoct. Neozval se, takže je v pořádku. Teď se musíme postarat o to, aby byl v pořádku i Harry," přesvědčovala ho.
"Jistě," přikývl Sirius po krátkém tichu, kdy se uklidňoval. "Víte jistě, že nemám letět já?" přejel pohledem všechny přítomné. "Chci taky pomoct!" zdůraznil.
"Nejvíc nám pomůžeš, když budeš čekat u rodičů Tonksové," zavrtěl ovšem hlavou Kingsley. "Kdyby se něco stalo, vyrazíš jim naproti! Potřebujeme, aby se tam Harry určitě dostal v pořádku, tam odtud už půjde snad všechno hladce. A pokud ne, zase bude jen prospěšné, když tam budeš," ujišťoval Siriuse.
"Dobrá," přikývl ten rezignovaně. "A nějaké další pokyny?" zvedl hlavu ke Kingsleymu, který vlastně veškeré pokyny nyní předával a ujišťoval se, že všichni ví co a jak, protože Moody byl zrovna někde mimo a nemohl se na poslední schůzku před plánovaným příletem Harryho dostavit.
"Myslím, že je to všechno," zavrtěl Kingsley hlavou. "Kdybych se cokoli dozvěděl o Maxovi a Samantě, dám ti samozřejmě hned vědět, ale jak jsem řekl, nikdo o nich nemluví, nikdo o nich nic neví. Nepovažuji za vhodné nechat teď zajistit Maxe hlídáčkem, když mají zájem o Ministerstvo. Bude spíš lepší, aby zůstali chránění svou nenalezitelností. A Samantha už stihla oslavit sedmnáctiny, takže tu bychom stejně nenašli. Pokud budou dost opatrní, ani ten hlídáček nám nepomůže," vysvětloval znovu už několikrát probranou věc.
"Jo, já vím" kývl Sirius. "To už jsme probírali," připomněl, "nechci ho ohrozit," povzdychl si. "Alespoň zítra s Harrym kdyby to chtělo vyjít," zadoufal a vyšel z kuchyně a poté i z domu na zahradu.
Od té doby, co Brumbál zemřel, se Doupě stalo i jeho domovem. Byl to právě bradavický ředitel, kdo střežil tajemství jeho domu, po jeho smrti to přešlo na ně všechny, včetně Snapea. Nikdo si nemohl být jistý, že první, co Srabus v příštím okamžiku udělá, nebude, že s bandou Smrtijedů vtrhne do domu na Grimmauldově náměstí. A to by bylo nemilé. O to víc v Siriusovi hlodal nepříjemný pocit. Kdyby se ti dva chtěli vracet, Grimmauldovo náměstí bylo jedno z mála míst, která tu kde znali, mohli by zamířit tam. A nikdo nemohl tušit, co přesně by je tam mohlo potkat.
"Siriusi," ozval se za ním tichý hlas a Sirius spatřil Ginny. Rozpuštěné rezavé vlasy krásně ozařovalo polední slunce a on se musel usmát. Nebylo divu, že se Harrymu líbila. A to ani netušil, jak moc podobně kdysi vypadala Lily.
"Mamka tě volá na oběd," oznámila mu, ale místo toho, aby počkala, než ji doprovodí do domu, se opřela o plot vedle něj.
"Kam myslíš, že šli?" ptala se tiše, aniž by se na Siriuse podívala.
"Nevím, Ginny," pokrčil ten rameny. Stejně jako Ginny sledoval les kus za Doupětem. "Nic mě nenapadá. Všechno, co jsem tušil, jsem ověřil a nic," přiznal. "Co ty?" otočil se pak krátce na dívku. "Máš k Maxovi určitě blíž než já," podotkl.
"Měla jsem," odmítla ovšem ta. "Dokud se neprozradilo, že je Black a ne Rabotov. Od té doby… moc jsme spolu nemluvili, víš," informovala Siriuse.
"Vadilo ti, že je Black?" napadlo toho.
"Ne," usmála se Ginny. "Vadilo mi, že mi o tom a o sobě nechce nic říct," sdělila mu. "Jsem zvyklá, že se mnou nikdo o ničem nemluví. Rodiče o tom, co se děje všude kolem, kluci o tom, co chtějí, chystají a plánují, Ron s Harrym a Hermionou o tom, co mají v plánu a za úkol, všichni mě berou jako malou holku," pokračovala ve vysvětlování, "ale Max… on se mnou vždycky mluvil. Měla jsem pocit že o všem," poznamenala smutně. "A pak najednou přestal a začal se mi vyhýbat," dodala ještě smutně a zmlkla.
"Je to pitomec," prohlásil Sirius zamyšleně. "Ale nic si z toho nedělej," utěšoval Ginny, "je to nejspíš dědičný," mračil se.
"Taky jsi se svými kamarády nechtěl mluvit o důležitých věcech?" zaujalo Ginny.
"O některých ne," potvrdil Sirius. "A Alex už vůbec ne. Nemluvila s námi téměř o ničem," zavzpomínal si na stará léta.
"Měl jsi ji rád?" zajímalo Ginny. Zajímalo ji to už strašně dlouho, ale teprve teď se dokázala a odhodlala skutečně zeptat.
"Já nevím, Ginny," zavrtěl hlavou Sirius s krátkým povzdechem. "Vážně nevím," sklonil pohled ke svým prstům a snad chtěl ještě něco říct, když se ale z kuchyňského okna ozval hlas paní Weasleyové, která je oba volala k obědu.

"Hlavně se zase nikde nezapomeňte! Potřebuji tu kapustu ještě dnes!" připomínala mladá žena, zatímco malému tmavovlasému chlapci zapínala poslední knoflíky košile, kterou mu právě oblékla. Dokud běhal jen po domě, nechala ho v obyčejném tričku, ale když teď vyslala svého muže, jeho synovce a syna na nákup, donutila malého Alexe, aby se převlékl.
"A žádné zlobení, Lexi!" nakázala přísně, načež krátce políbila svého muže a nechala všechny tři jít.
"A co ty?" pohlédla na dívku, která už po několikáté pročítala dnešního Denního věštce. "Pomůžeš mi?" navrhla a kývla k lince, kde měla připravené věci na dnešní večeři. Chystala o něco slavnostnější jídlo, přeci jen se jim konečně podařilo sejít se v kompletní sestavě u jednoho stolu. "Včera ti to docela šlo," prohlásila s úsměvem.
"Myslíš vzhledem k tomu, že jsem hrnec nikdy předtím ani neviděla?" pousmála se Samantha.
"No, tím větší výkon to byl," uznala Jessica Parkerová, paní domu.
"Pomůžu," přikývla souhlasně Samantha. "Stejně bych jenom seděla a hledala nenalezitelné," podotkla ustaraně. Vždy, když se tak zatvářila, měla Jessica pocit, že je ta dívka mnohem starší, než ve skutečnosti.
"Samantho," oslovila dívku váhavě, zatímco jí podávala škrabku a přisunula k ní hrnec brambor.
"Ano?" zvedla k ní dívka oči.
"Já… jen jsem se chtěla na něco zeptat," vysvětlila tiše.
"Tak se ptej," vyzvala ji klidně Samantha. Netušila, co by mohlo Jessicu zajímat, ale byla klidná, Felixova žena se celou dobu, co tady byli, chovala dokonale, prvotní nejistota, nervozita a podezřívavost ji přešly a od té doby byla víc než milá.
"Max… on nemá moc rád tmu, viď?" prohodila zamyšleně.
"Jak's na to přišla?" zaujalo Samanthu.
"Včera, když jsme byli dole ve sklepě, najít nějaké ty věci, co si tam nechal schované Felix," začala vyprávět. "Odcházela jsem první a jak jsem byla tou krabicí zaujatá," zarazila se na chvíli, "úplně jsem na Maxe zapomněla a zhasla jsem."
"Co udělal?" zajímalo Samanthu.
"Vlastně nic, jenom se asi strašně lekl," pokrčila Jessica rameny. "A hned na mě začal křičet. Kde jsem a ať rozsvítím, ale bylo to… bylo to divné," dodala nakonec Jessica po krátkém odmlčení se.
"Jo, to si dovedu představit," potvrdila Samantha. "Max se tmy bojí," přiznala potom po chvíli ticha. "Příšerně bojí," doplnila ještě. "Myslím, že neznám nikoho, kdo by se něčeho takhle zoufale bál," zamyslela se krátce.
"Jak to?" zadívala se na ni tázavě Jessica. "Má to nějaký důvod? Proč se tak bojí?" zjišťovala.
"Tam, kde jsme vyrůstali…" nadechla s zhluboka Samantha, "dědeček ani strejda nikdy nebyli zrovna… zrovna…" snažila se Samantha najít vhodná slova, zatímco zaujatě škrábala jednu z větších brambor, "no, žádný z nich nikdy nebyl zrovna typ, který by nás nějak rozmazloval, spíš naopak," pokoušela se vysvětlovat a zdálo se, že Jessice konečně došlo, o čem mluví.
"Výchovné metody?" napadlo mladou ženu a upřela na Samanthu zaražený pohled.
"Jo," potvrdila ta s úlevou, že nemusela přikročit k bližšímu a jasnějšímu vysvětlování. "Výchovné metody," zopakovala zvolna. "Max byl vždycky docela kvítko," usmála se pak náhle, "prý to má po tátovi," podotkla, "ani dědovy metody s tím nikdy nic moc nenadělaly. On si většinou nedá říct a nějaká ta rána ho nikdy nepřesvědčila, že má držet jazyk za zuby. Tak to děda zkoušel vždycky i jinak," dopověděla krátce. "Párkrát to přehnal," zamračila se náhle na bramboru, kterou škrábala. "Proto jsme dlouho spávali v jedné ložnici, oba v jedné posteli," dodala nakonec a v místnosti nastalo ticho.
Když zvedla hlavu k Jessice, ta jen mlčky vrtěla hlavou nad pánví, na které cosi smažila.
"Nedokážu si představit, že by se tohle někdy mohlo stát nám," pronesla potom zamyšleně. "Mým dětem," vrtěla hlavou.
"Naše mámy si to asi taky takhle nepředstavovaly," pokrčila Samantha rameny. "Nenechte se zaplést do toho, co se tam venku děje," poradila pak Jessice. "Za žádnou cenu. Odvaha je krásná věc. Ale když umřete, ty a Felix, zůstanou ti dva sami a nikdo už je neochrání tak, jak byste to udělali vy dva," dořekla a podala Jess mísu plnou oškrábaných brambor. "Musím si odskočit, hned budu zpět," dodala ještě a zmizela z kuchyně.
Jessica ji sledovala, jak prošla kolem malé Amy, kterou pohladila po tmavých vláskách a zmizela na schodech do podkroví, kde byla menší koupelna.

Na dvorku u Doupěte se tiše pásli dva testrálové, jen díky tmě, která dosud halila svět, nespatření cizími zraky. I při počtu neobvyklých věcí, které se tak nacházely v průměrné kouzelnické domácnosti a které se běžně děly v jejím okolí, byl testrál něco víc, než jen obvyklý domácí mazlíček. Byl tak vzácný, že kdyby ho někdo zahlédl, pravděpodobně by to vzbudilo víc než jen otázky. Ale teď právě o to nikdo nedbal.
Všichni jen pomalu vstřebávali prvotní šok, který přišel, když se po Harryho odjezdu sešli v domě manželů Weasleyových, když zjistili, že je navždy opustil další z nich.
Jen kousek od testrálů se právě ze země zvedl brýlatý černovlasý mladík a prohodil několik slov s dívkou, která se hned poté otočila a vydala se ze dvorku zpět dovnitř do domu.
Ve dveřích se potkala s hubeným vysokým mužem, který se bouřkově šedýma očima rozhlédl kolem. I on působil unavenějším dojmem než dřív, než tehdy, když ho poznali a osvobodili z pařátů mozkomorů. Zdálo se, že ty vlastně hezké časy jsou navždy pryč.
Sirius Black zastrčil ruce do kapes a pomalým krokem se vydal směrem k mladíkovi, který se sotva zvedl ze země.
"Jsi v pořádku, Harry?" zadíval se na něj ustaraně. Jeho kmotřenec jen kývl. Kývl a opřel se zády o plot, který stál jen kousek od něj.
"Vážně ta hůlka kouzlila sama," řekl až po několika dalších okamžicích ticha.
"Já ti to věřím," přikývl Sirius vážně. "Jen… jsem nikdy nic podobného neviděl, ani nezažil," přiznal. "Nevím, co to bylo, jak se to mohlo stát…" zavrtěl mlčky hlavou. "Brumbál by možná věděl," povzdychl si potom a Harry mlčky přikývl.
"Už víš, kde jsou?" zeptal se potom a jeho hlas, ačkoli se snažil, nezněl tak účastně, jako když před pár dny mluvila se Siriusem Ginny. Naopak, Sirius z něj jasně vyčetl jakousi naštvanost, hořkost, zlost, kterou na jednu stranu víc než chápal, na tu druhou stranu se ji snažil nedávat najevo. Necítit vztek a zlobu, jakou cítili Harry a jeho přátelé, a radši se snažit vcítit do těch dvou, kteří se kamsi ztratili.
"Nemám tušení," odvětil nicméně. "Nikdo o nich nic neví," přiznal. "K Malfoyovi zpět se nedostali, ti po nich podle všeho spíš pořád pátrají, tak jako my, do Ruska se zatím odjet nepokusili," vyjmenovával. "Musí být někde tady kolem, jenom my nikdo nemáme nejmenší ponětí, kde by to mohlo být."
"Asi jsou v pořádku, když se neozývají," pokrčil Harry rameny.
"Jo, to si Remus myslí taky…" uznal Sirius. "Jenže myslet si dneska znamená moc málo," poznamenal a zajel si prsty do vlasů v zoufalém gestu. "Harry," oslovil potom kmotřence, "oni udělali pitomost, ale," začal opatrně, "pokus se je neodsuzovat," vyslovil nakonec Sirius slovo, větu, která mu až dosud vyslovit tak úplně nešla.
Harry se na něj nejprve jen mlčky podíval.
"Jak?" zeptal se potom ostře. "Jak to mám udělat?" zjišťoval. "Oni utekli, Siriusi! Nechali nás tam, věděli, co se bude dít a i tak si radši zachránili vlastní kůži než aby…" zarazil se. Přes všechen vztek, který se ho zmocňoval, když si vzpomněl na ty dva, svému kmotrovi ublížit nechtěl.
"Kdyby to udělal kdokoli jiný, cítil bys to stejně jako já," dodal tedy nakonec jenom.
"Cítím to stejně," zachmuřil se ovšem Sirius. "Jenomže… chtěl bych k němu někdy najít cestu, takže to asi budu muset spolknout," nakopl vztekle kámen, který náhodou ležel na nesprávném místě. "Ostatně taky jsem nadělal spoustu pitomostí," připustil.
"Utekl's někdy a nechal svoje kamarády v nebezpečí?" obrátil se na Siriuse Harry. "V hradě plném Smrtijedů?! Když's věděl, že jde o život? O život toho nejdůležitějšího ze všech?" mračil se a ač nechtěl zvyšoval hlas. "Ona to věděla!" vykřikl nakonec. "Věděla, co má Malfoy za úkol! Proto se chovali tak, jak se chovali. A pak, místo toho, aby někomu něco řekli… stačilo, kdyby to řekli, sakra!" zařval zase Harry. "Brumbál mohl žít! Možná i Pošuk mohl žít!" zdůraznil vztekle, a aniž by čekal na kmotrovu odpověď, škubl sebou a vydal se zpět k domu.
Sirius se ho nesnažil dohonit, jen se otočil k plotu a zuřivě do něj kopl.
"Můj plot za to nemůže," ozval se za ním tichý a vlastně chlácholivý, nikoli káravý hlas.
"Promiň, Arture," omluvil se krátce Sirius.
"Harry to časem pochopí," snažil se ho Artur uklidnit.
"Pochopí?" nakrčil nevěřícně obočí Sirius. "Nikdo z nás to nechápe. Ani já, ani ty," připomněl pak. "Upřímně řečeno měl Harry pravdu," povzdychl si. "Mám strašnou chuť je přerazit! Oba!" ujišťoval pana Weasleyho. "A jeho tím spíš!" dodal ještě vztekle. "Na co mysleli, u Merlina?" vztekal se
"Nech toho, Siriusi," zastavil ho ovšem pan Weasley. "To nezjistíš, dokud se zase neobjeví. Potom si budeš moct s Maxem promluvit. Zeptat se, proč tak hloupě utekli, na co mysleli," uklidňoval ho. "A třeba ho i přerazit, když na to přijde," pousmál se.
"Ty tomu rozumíš?" zadíval se upřeně Sirius na pana Weasleyho.
"Jsou to ještě děti," pokrčil ten rameny.
"Jsou tak staří jako Harry, Ron a Hermiona!" namítl ovšem Sirius.
"Ale nejsou to Harry, Ron a Hermiona," upozornil ho pan Artur Weasley. "Jsou to Max a Samantha," doplnil pak ještě a ztišil hlas. "Měl by ses s tím smířit, Siriusi," doporučil mu. "Prostě to není Harry… Harry Potter. Je to Max Black!" poklepal Siriusovi na rameno a odešel stejně náhle a tiše, jako prve přišel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama