Kapitola 8 - Sny

21. září 2007 v 18:31 | Abigail |  Další věštba
"Krásný den," usmála se Susan ve dveřích a vešla do světlého nemocničního pokoje.
"No hurá, už jsem myslela, že na mě všichni zapomněli," ozvala nespokojeně čarodějka ležící na krajní posteli. Její vlasy byly stále světle hnědé, ale její tvář už neměla tak bledou barvu jako, když ji Susan navštívila poprvé. Dokonce se teď i usmívala.

"Nezapomněli. Ale léčitelé říkali, že máš mít klid, tak ti ho dopřáváme," uculila se Susan a posadila se k ní na postel.
"Ke klidu ovšem rozhodně nepatří hrůza, kterou prožívám, když nevím, jestli se vám někomu něco nestalo," zamračila se nemocná a opatrně se posadila.
"Příště se určitě ozveme dřív, ale tak vždyť víš… Byl úplněk… krom toho hlídky a služby a sem tam nějaká akce. Je toho poslední dobou čím dál víc," vysvětlovala Susan.
"No jo! Úplněk!" pleskla se do čela Tonksová. "To mi vůbec nedošlo… úplně jsem to vypustila z hlavy. A to už jsem mu chtěla vynadat, že se vůbec nezastavil. Jak je mu?" zeptala se s obavami.
"Myslím, že relativně dobře. Lektvar jsem snad udělala správně, takže otrávený by být neměl. Ještě asi není úplně fit, ale tak to je normální… víceméně," řekla Susan a snažila se ji uklidnit. "Určitě za tebou brzy přijde. Šíleně jsi ho vyděsila. Nikdy jsem ho ještě neviděla tak ustaraného."
"Strašně se mi po něm stýská. Já… bála jsem se, že tam vtrhnou a něco se mu stane. Po tom ministerstvu… tehdy's tam nebyla… ale Sirius, Harryho kmotr, umřít nemusel… kdyby byl opatrnější… kdybych já byla šikovnější… Harry rozumnější… je to tisíc kdyby, ale mohl žít… Stejně tak jako kdokoli z nás nemusel… nemusel tu poslední akci na ministerstvu přežít…"
"To nikdy nemusí… Nikdy a nikdo. Je to nefér. Jenže je to tak. Ale na to nesmíš myslet. Zatím není tak zle. A navíc Moody říká, že na tom nejsme zrovna špatně… říká, že je nás daleko víc, než minule, že máme lepší plány a strategii a navíc… Harry, Ron a Hermiona už určitě něco mají… nebo alespoň po něčem pátrají… něco ví… něco, co nám může pomoct…" snažila se Susan přítelkyni trochu utěšit. Při poslední větě nepatrně uhnula očima.
"Jenže nemáme Brumbála," řekla tiše Tonksová. Susan jen těžce polkla. Nevěděla, co říct. Naštěstí ji zachránilo zaklepání na dveře.
"Dále!" zavolala Tonksová potěšeně ke dveřím a v těch se objevil Bill spolu s Fleur.
"Ahoj! Můžem dál? Jak je ti?"
"Ahoj Bille, Fleur! Jasně, že můžete - už je mi docela dobře. Myslím, že bych klidně mohla jít. Nechápu, proč mě tu pořád drží," ozvala se pobouřeně Tonksová.
"Já to chápu. Nevypadáš ani trrochu dobrše. Poršád jsi strrašně bledá," ujistila ji Fleur.
"To ale nic není. Cítím se dobře," odvětila Tonksová a Susan se jen usmála a vstala.
"Víte co? Já vás nechám a zajdu si nahoru. Slíbila jsem, že pomůžu s nějakými lektvary, tak se zastavím za tím léčitelem. Pye se jmenuje nebo jak. Tak zatím, Nym, a drž se," usmála se na ni a na zavrčení "Nejsem Nym ale Tonksová," nereagovala.
Za dveřmi se na okamžik zastavila a opřela zády o stěnu.
"Jenže nemáme Brumbála," znělo jí v hlavě pořád dokola. Ještě, že ti dva přišli, napadlo ji. Zase se od zdi odlepila a vydala se směrem, kde měl pracovnu onen léčitel. Když procházela kolem velké nástěnky, všimla si fotografie. Viselo tam hned několik fotografií hledaných Smrtijedů, jako teď všude. Zastavila se pohledem u jednoho z nich a svýma očima se vpíjela do těch jeho. V hlavě jí zněly hlasy a objevovaly se vzpomínky…

…Jenže nemáme Brumbála…

…Miluju tě. Tebe i jeho. Opatrujte se…

…Snape je zákeřný parchant….

…A mami, budeme na Vánoce všichni?…

…po té vraždě se objevoval stále míň a míň a teď ho prý už dlouho nikdo neviděl…

…buď opatrná. Miluju tě…

…Určitě zmizel narychlo, parchant jeden, jinak by zhasl oheň…

…Mluv! - Mluv! - Jak chceš! - Crucio!…

Prudce se otřásla a zavřela oči, do kterých se draly slzy. Chvíli stála, ale potom se vydala směrem k pracovně onoho léčitele.
Odcházela z nemocnice až docela pozdě večer. Když už tam byla rovnou jim pomohla s výrobou několika léčivých lektvarů. Koneckonců sama by byla léčitelkou, kdyby se školou nesekla a ještě si něco málo pamatovala.

"Charlie, ona je dospělá a velmi chápavá! Pokud nereaguje asi nechce! Je možné, že jenom neví, ale ta šance je mizivá!"
Susan stála za dveřmi do kuchyně a jen poslouchala velmi nahlas mluvící paní Weasleyovou. Už se pomalu otáčela, když zaslechla jiný hlas.
"Mami, já ji mám rád! Je mi jedno, co si myslíš. Dlouho jsme se neviděli, chápu, že se drží stranou. Nechci spěchat!"
Na nic už nečekala. Schody k pokoji brala po dvou. Opřela se o zavřené dveře.
"Nejde to, Charlie. Nejde," šeptala do tmavé tiché místnosti.
"Ale chtěla bys!" ozval se vedle ní hlas. Prudce sebou trhla, když vtom si všimla zrcadla.
"Nechtěla," odsekla. "Jenom nechci, aby se trápil. Nemá to význam," vzdychla a rukou zajela pod hábit. Sevřela prstýnek a několikrát se zhluboka nadechla. Potom si lehla a netrvalo dlouho a usnula.

Opět stála v té ponuré temné místnosti. Opět cítila vlhkost a plíseň, kterou byl dům prolezlý. A opět kolem sebe slyšela hlasy. Rozhlédla se. Tentokrát byla místnost plná lidí. Několik jich stálo po stranách místnosti, dva nebezpečně vyhlížející chlapi těsně vedle ní ji velmi pozorně sledovali. Vypadali, že ji hlídají. A přímo před ní byl zase ON. Vysoký, hubený muž, z jehož rudého pohledu jí vždy naskakovala husí kůže. Stál před ní a stejně jako ti dva vedle ní na ni upíral pohled. Pohled, z nějž mrazilo, mířil na ní, hůlku pak k zemi před sebe. Tam klečel jiný muž. Zahalený v černém plášti s kapucou.
"Co přesně řekl?" kamennou místností proletěl drsný hlas. Bezděky jí přejel po zádech mráz a otřásla se. Přitom si všimla pobaveného úšklebku na tváři onoho muže.
"Řekl, že jeho odpověď se nemění," ozvalo se od podlahy. "Stále mi naprosto důvěřuje," dopověděl muž po menší pomlce.
"Proč?" vyštěkl stojící a rudýma očima sjel od ní k muži před sebou. Ten k němu nepatrně pozvedl hlavu.
"Má neoblomnou víru v dobro. V to, co je v člověku dobré. To přeci víte," protáhl muž a v jeho hlase zazněla drzost, které by se zde rozhodně dopustil jen málokdo.
"To samozřejmě vím. Jen se mi nechce věřit, že by ti stále naprosto důvěřoval bez jakýchkoli důvodů. Znám Brumbála!" při vyslovení slova "znám" zesílil hlas a atmosféra kolem byla najednou ještě tíživější. "Tohle mu není podobné!" z jeho očí sršela nedůvěra a několik lidí kolem se oklepalo nebo jakoby scvrklo, když zvýšil hlas.
"Nedal jsem mu jediný důvod k tomu, aby mi nevěřil. Nejsem hlupák!" odsekl klečící a k Susan zezadu z místnosti dolehly tiché hlasy. Šepot, ve kterém zaslechla něco jako "opovážlivec" nebo "má odvahu". Očima teď provrtávala toho odporného parchanta naproti sobě a srdce jako by v ní najednou strašně ztěžklo. Nepatrně se třásla.
"O tom nepochybuji. Jen si nejsem úplně jistý, že se nesnažíš dělat hlupáka ty ze mě," ušklíbl se znovu rudooký a svůj pohled na okamžik věnoval jí. Objevila se v něm zvláštní jiskřička. Zlomyslnosti, očekávání možná i pobavení. Pod tím pohledem měla pocit, že kamení.
Ta chvíle, kdy se jejich pohledy setkali, trvala jen pár vteřin. Klečící muž se ani nestihl nadechnout k odpovědi, když na něj ON namířil hůlkou a tiše ale s uspokojením vyslovil jediné slovo:
"Crucio!"
Klečící muž se zhroutil k zemi a jeho tělo sebou začalo trhat a zmítat v křečích a bolestech. Místností projelo tiché zašumění a jeho mučitel se rozesmál.
"NE!!!" zařvala a chtěla se vrhnout před sebe a jakkoli mu pomoct. Její hlídači ji ovšem okamžitě chytili a ač se vší silou snažila vytrhnout z jejich sevření, neměla sebemenší šanci. Jen ho tím víc rozesmála a spolu s ním i několik lidí kolem. Zoufale sebou škubala, pokoušela se mlátit kolem sebe rukama, za které ji drželi, z očí jí tekly proudy slz a dál křičela.
"PUSŤTE HO! SLYŠÍTE?! OKAMŽITĚ HO PUSŤTE!" ječela nepříčetně. Nedbala, že muž se přestal na moment svíjet na zemi a několikrát se těžce nadechl, a dál jeho trýznitele propalovala černýma uplakanýma očima. Ten se na ni díval s notnou dávkou posměchu a po chvíli znovu mávl hůlkou.
"NE!!!" vykřikla, když se muž opět začal svíjet v křečích. Opět mlčky. Jediný, kdo teď křičel byla ona. Její šílený křik je však jen bavil.
"NECHTE HO! NECH-TE!" křičela a do očí se jí draly slzy. Už neměla sílu na křik a jen prosila. "Pusť-pusťte ho! Nechte ho! P-p-prosím," přestala sebou házet a zoufale se upnula na rudé oči před sebou, které ji opět celou pohrdlivě sjely. Muž na zemi se ve chvíli, kdy mučení na pár vteřin ustalo, zase ztěžka a sípavě nadechl. Nevnímala to. Vnímala jen rudé oči před sebou. Znovu v nich zahlédla onen záblesk a srdce jí ještě víc ztěžklo. Když znovu zdvihl hůlku, už předem se rozkřičela.
"NEEE!!! NEE!!! Ne!!!"

Najednou cítila, jak s ní někdo prudce třese a zaslechla jakýsi cizí hlas. Šel odkudsi z dálky.
"Susan! No tak, Susan! Vzbuď se! Susan!"
Charlie už značnou dobu seděl na její posteli, držel ji kolem ramen a marně se ji pokoušel vzbudit.
"Susan!" třásl s ní dál a dál, "Tak probůh vstávej! Slyšíš?! Susan! Probuď se!" zatřásl s ní mnohem silněji než předtím a ona otevřela oči. Chvíli se zmateně rozhlížela po místnosti a když pochopila, kde je a že člověk nad ní sedící je Charlie, vrhla se mu do náručí a uplakanou tvář přitiskla na jeho hruď. On ji jen pevně objal a hladil po vlasech. Paní Weasleyové a Lupina, kteří stáli ve dveřích pokoje, ani Billa, který přiběhl těsně za nimi, si nevšimla. Nechala se obejmout a ještě třesoucí se se snažila poslouchat hlas, který ji před chvílí dostal pryč z oné místnosti.
"Klid. No, už je dobře. Uklidni se. Byl to jen sen, Susan," mluvil dál Charlie tichým hlasem a jemně ji hladil po vlasech. Po chvíli, Susan se stále neuklidňovala, hodil zoufalý pohled směrem k matce a dál tiše mluvil.
"Už se nic neděje. Jsi v pořádku. Jsi doma. Nikdo tu není… jen my…" Paní Weasleyová zatím jediným gestem poslala Billa i Lupina pryč a sama si opatrně přisedla k nim na postel. Susan už se začala zvolna uklidňovat, když ucítila, jak ji někdo jemně vzal za ruku. Trochu zvedla hlavu a odtáhla se od Charlieho. Paní Weasleyová ji pohladila po vlasech a usmála se. Susan se jí pokusila úsměv vrátit a setřela si z obličeje slzy.
"Nechceš si jít na chvíli sednout dolů, zlatíčko? Dát si čaj nebo třeba máslový ležák?" zeptala se paní Weasleyová a pozorně si ji prohlédla.
"Já…" Susan se na okamžik zarazila. Budeš jim muset něco říct, mluvit s nimi, proběhlo jí hlavou. Nadechla se, polkla a poté tiše dořekla načatou větu, "asi… bych si dala ten čaj, paní Weasleyová."
"Dobrá, půjdu napřed a připravím ho, ano? Charlie tě doprovodí," mrkla na syna a vstala.
Charlie se Susan ještě chvíli seděli, než se Susan konečně zvedla, oblékla si župan a vklouzla do pantoflí. Společně pak zamířili ke kuchyni.
"Dobré ráno," pozdravila Susan tiše hned ve dveřích kuchyně. Tam u stolu seděli Remus a Bill.
"Posaď se, zlatíčko. Hned to bude. Už se mi vaří voda," usmála se paní Weasleyová a Susan poslechla. Skutečně se k ní za pár vteřin snesl hrnek plný čaje. Nejen k ní. Na stole přistály ještě další čtyři a paní Weasleyová si okamžitě sedla ke svému naproti ní.
Ticho, které poté nastalo, přerušila až sama Susan.
"Já… stává se to poslední dobou často," řekla a než jí skočili do řeči rychle pokračovala, "není to nic vážného. Jen noční můry, které se vrací, když je kolem moc stresu, strachu, krve, bolesti a špatných věcí. Teď je toho kolem prostě jen moc… Já… mluvila jsem už s jedním významným, moc dobrým kouzelníkem… říká… říká, že to musím přijmout… vyrovnat se. Jediná možnost, jak se toho zbavit, je potlačit část sebe sama a to já nechci. Nechci a ani nemůžu… ztratila bych … svou duši a svoje vzpomínky… a taky svoje blízké, sny a prostě všechno…celou sebe…" ztěžka polkla zadívala se na hrnek.
"Nedalo by se to alespoň na čas potlačit?" zeptal se Charlie a podíval se na Remuse. Susan pomalu zvedla hlavu a taky se na něj podívala. Smutně. Věděla, co odpoví.
"Sen samotný nejde nechat zmizet. Musely by zmizet i vzpomínky a události s ním spojené. A to ty nechceš," dodal a pohlédl na Susan.
"Nechci. To nejde. Ty musí zůstat," přikývla a napila se čaje.
"A Susan, jsi si jistá, že to není nic nebezpečného? Sny nemusí být vždy jen sny…" podotkl opatrně Bill.
"Jsem si jistá. Víc než si myslíš. Vůbec nemějte strach. Ono to samo vymizí. Až tohle všechno přestane," vzdychla unaveně a protřela si oči.
"Ale to může trvat i roky," řekla tiše paní Weasleyová.
"Potom musím roky čekat. Ta šance za to stojí. Šance, že jednou to bude dobrý…" mluvila tiše a dívala se při tom do zdi. Charlie sedící vedle ní, ji v té chvíli konejšivě vzal za ruku. Nechala mu ji. Potřebovala teď vědět, že není sama. Že oni tu všichni jsou. I když jí samotné bylo předem jasné, že stejně zmizí. Až je bude opravdu potřebovat, už ji nebudou znát. Zamrkala, jak se jí do očí hrnuly slzy, a usmála se. Na Charlieho, na paní Weasleyovou, i na Billa a Remuse.
"Asi si půjdu lehnout. Třeba se mi podaří ještě usnout," řekla a Charlie vstal spolu s ní. Ve dveřích se naposledy otočila a tiše prohodila jediné slovo:
"Děkuji." Potom už se vydala nahoru. Celou cestu s Charliem nepromluvili jediné slovo. Až ve dveřích byla nucená se na něj podívat a tudíž i něco říct.
"Já… děkuju ti, Charlie," chtěla ještě pokračovat, ale on jí položil prst na rty a zavrtěl hlavou.
"Nemáš, proč děkovat. Já… vůbec nic to nebylo. Víš já… mám tě moc rád, Susan," řekl a poté se mezi nimi rozhostilo na okamžik úplné ticho. Stáli u sebe velmi blízko. Susan opřená o dveře svého pokoje a on těsně u ní. Tak těsně, že mohla cítit jeho dech. A najednou… Charlie se začal přibližovat ještě víc. Chvíli jen stála a dívala se, jak se k ní sklání, aby ji mohl políbit a pak jí najednou projel ostrý hlas v mysli: Chce mě políbit!
Jako by jí až teď došlo, co se to tu vlastně děje, prudce sebou trhla a udělala krok stranou. Charlie se zase narovnal a ona si v jeho očích dobře všimla potlačovaného mírného zklamání.
"Dobrou noc, Charlie," řekla tiše a otevřela dveře.
"Dobrou noc," odpověděl a pak už zavřela dveře. Mátožně došla ke své posteli a posadila se na ní. Oči jí sjely k protější stěně. K posteli, na níž spávala Tonksová. Teď jí tu strašně scházel její klidný dech. Dobře se při něm usínalo.
Shodila ze sebe župan a přikryla se až pod bradu peřinou. Poté pevně stiskla svůj prstýnek a zamyslela se. Netrvalo dlouho a objevila se jí před očima usmívající se tvář černovlasého chlapce. Po nějaké době přeci jen usnula. Klidně. Jediný obraz, který jí teď vyvstal na mysli, byly vzpomínky na chvíle, které strávila s chlapcem. Doma.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Potters girl Potters girl | E-mail | Web | 21. září 2007 v 19:50 | Reagovat

naprosto suprový....už mě tahle povídka chyběla

2 Potters girl Potters girl | E-mail | Web | 21. září 2007 v 19:50 | Reagovat

naprosto suprový....už mě tahle povídka chyběla

3 silvinka silvinka | 22. září 2007 v 14:37 | Reagovat

nádhera

4 Giner Giner | 22. září 2007 v 21:34 | Reagovat

bezva

5 Andulína Andulína | 23. září 2007 v 16:37 | Reagovat

uz aby tu byla dalsi... ja snad u toho ani nedycham...

6 Kaitlin Kaitlin | Web | 29. září 2007 v 12:55 | Reagovat

nádherná kapitolka..jako vždy povedená..jo a chtěla jsem se zeptat, jestli si tě můžu přidat do odkazů.=D

7 Abigail Abigail | 29. září 2007 v 13:37 | Reagovat

Samozřejmě, že můžeš Kaitlin... taky tě přidám... A všem moc děkuji... jo dýchat by to možná chtělo :-)

8 Kaitlin Kaitlin | Web | 29. září 2007 v 23:56 | Reagovat

Moc dík..=D

9 Leonyda Leonyda | Web | 6. února 2008 v 18:18 | Reagovat

Je to vážně moc pěkné. :-)

10 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 22. února 2008 v 17:25 | Reagovat

Inu děvče, asi se budu opakovat, ale já nikdy nevím, co víc napsat;o)) Je to totiž super!

Jinak chudák Charlie zamilovanej... Ale tak chápu to, no... Přece jen má Snapea;o))

Já to Charliemu vynahradím v jedné chystané povídce!=D

11 Enny - soudružka porotkyně :o) Enny - soudružka porotkyně :o) | Web | 23. února 2008 v 19:14 | Reagovat

Ch jojki, tahle povídka je skvělá!!! Sem si ji oblíbila. :o) A moje teorie se pomalu potvrzují, ale zvrtnout se to furt může, že? :o)))) Fakt povedený. :o) Chválím, dobře se to čte. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama