Kapitola 7 - Pár chvilek štěstí

30. srpna 2007 v 20:30 | Abigail |  Další věštba
Potichu otevřela dveře na konci chodby a nakoukla dovnitř. Na široké posteli tam ležel malý černovlasý klučina. Ležel na boku zády k ní. V náručí držel medvídka. Opatrně za sebou zavřela a potom zašeptala:
"Tobby!"
Chlapec se prudce otočil a na jeho tváři se objevilo obrovské překvapení a radost. Posadil se a mladé ženě, která si sedla k němu, se s radostným výkřikem vrhl kolem krku.
"Mamííí! Maminko! Konečně!"

"Tobby," usmála se šťastně a pevně chlapce sevřela. Chvíli tam jen tak seděli a mlčeli. Až když se zanedlouho chlapec odtáhl a podíval na ní, prolomil ticho. Všimla si dobře, že v jeho očích se objevily slzy.
"Já… mě se stýskalo…" pípl.
"Mě přeci taky, Tobby. Strašně moc," pohladila ho po vlasech a on do ní znovu zapíchl svoje černé oči.
"Tak… proč jsi nepřijela dřív?" zeptal se smutně a dál se do ní zavrtával pohledem.
"Nešlo to…" pokusila se o omluvný tón, ale její chlapec se teď právě rozhodně nechtěl nechat uchlácholit.
"Hmmm… nešlo…" pronesl uraženě.
"Tobby," pohladila ho po vlasech, "vždyť přeci víš, že to není jednoduché…" řekla smířlivě a trochu se k chlapci přitáhla. "Kdyby to záleželo jen na mě, tak bych nikdy neodjela, hmmm?" políbila ho na čelo a on se na ni konečně podíval.
"Když mě je smutno…" řekl tiše a sevřel v náručí medvídka.
"Mě taky…" pokusila se usmát. "Ale neboj… teď tu s tebou chvíli zůstanu, ano?"
"Jenže… já musím ležet… říkala teta…"
"Tak já budu ležet s tebou, ano?" pohladila ho po vlasech, opatrně ho uložila a pečlivě na něj natáhla přikrývku. Potom si lehla vedle něj. Tobby se otočil na bok čelem k ní. Jednou rukou si přitiskl medvídka co nejblíž k sobě a druhou sevřel její ruku. Ona se usmála, pohladila ho po vlasech a objala kolem pasu.
"Mami…" nadechl se ještě chlapec, ale ona mu jemně položila prsty na pusu.
"Teď ne, Tobby. Teta řekla odpočívat, tak žádné povídání…"
"A nemohla bys mi aspoň něco povídat ty?" zaškemral.
"No dobře…" vzdychla… Okamžik přemýšlela, než začala vyprávět. Žádné pohádky, její chlapec měl nejradši její zážitky ze školy, takže teď si na pár hezkých vzpomněla a začala.
Ani nemusela mluvit dlouho. Tobby po chvíli usnul. Ona jen mlčky ležela vedle něj a usmívala se. Unavená po noční službě a událostech z rána brzy také usnula.
Když Mary po nějaké době potichu otevřela dveře, musela se usmát. Tiše došla k posteli, vzala deku, která ležela na křesle vedle a přikryla s ní svou sestru. Poté se jí na tváři znovu objevil úsměv. Pohled na ty dva ji zahřál u srdce. Stejně jako Tobbymu a Susan i jí se stýskalo. Ona ovšem musela být ta silná. Sestra i její chlapec ji potřebovali. Hlavně Tobby. Koneckonců mu v sestřině nepřítomnosti nahrazovala matku. Stejně jako kdysi jí.

Susan se probudila za pár hodin. Tobby ještě spal. Všimla si deky na sobě a v duchu se usmála. Mary, bylo jí okamžitě jasné. Nejprve chtěla vstát, ale potom se rozhodla jinak a zůstala ležet. Tobby se probudil za pár minut.
"Mami…" zašeptal a stulil se jí do náručí.
"Dobré ráno," řekla s úsměvem.
"Mami, zůstaneš tady?" zeptal se a ona v jeho hlase ucítila strach ze své odpovědi.
"To víš, že zůstanu. Dlouho ne… ale aspoň do zítra určitě…" pokusila se ho uklidnit, i když věděla, že je to marné. Jí samotné přišla ta doba strašně krátká. Jak se na to tak mohl asi tvářit on. A bylo to přesně tak, jak čekala. Tobby nic neřekl, ale po chvíli popotáhl.
"Neplač… no tak.. vždyť to přeci není naposledy. Brzy zase přijedu."
"Kdy?" podíval se na ni očima plnýma slz.
"Ach Tobby, to já nevím kdy… ale určitě brzo… víš co… slibuju ti, že se objevím hned, jak to půjde. A i kdyby to stokrát nešlo na Vánoce budu s tebou tady. Ano? Ty už jsou přeci skoro za měsíc," podívala se na chlapce. Ten popotáhl ještě jednou a otřel si oči. Podíval se na maminku a pak se znovu zeptal:
"A mami, budeme na Vánoce všichni? Víš mě se moc stýská," zaškemral.
"Já nevím, Tobby. Doufám, že ano. Taky se mi stýská," řekla a jednou rukou si ho k sobě přitáhla. Tou druhou pevně stiskla prstýnek na svém krku a zavřela oči, do kterých se jí draly slzy. Promluvila až po chvíli.
"Tobby, jak je ti?" zeptala se ho starostlivě. "Bolí tě něco?"
"Ne nic," zavrtěl hlavou a neposlušné černé vlasy se zatřepaly kolem jeho hlavy.
"Tak víš co," usmála se, "Půjdeme na chvilku dolů, ano? Za tetou a za klukama. Představ si, že jsem za tebou tak moc spěchala, že jsem se s nimi nestihla ani přivítat," řekla a vzala chlapce za ruku.
Opatrně spolu sešli dolů. Susan chlapce držela za ruku a to celou cestu až do obývacího pokoje. Tam seděla Mary snažící se drobnému děvčátku rozčesat vlasy, její muž začtený do novin a kousek od nich si na zemi hráli dva chlapci.
"Jé, teta!" vykřikla holčička a vyškubla se matce. Vběhla Susan do náručí a ta ji objala.
"Teto!" rozběhli se k ní i oba chlapci. Jeden byl o něco větší než její Tobias a druhý tak stejně velký i starý.
"Mami, proč jsi neřekla, že teta přijela?" otočil se na Mary její starší syn - Peter.
"Protože byste se na ni hned vrhli a ona by si nestihla ani odpočinout," vysvětlila Mary a Susan se konečně posadila. To se od ní ti tři totiž odtrhli. Kluci s sebou odtáhli Tobiase a Jane a ona si tak konečně mohla promluvit se sestrou. Ta ale vstala a na okamžik zmizela. Otevřela zásuvku stolu a vytáhla několik dopisů. Všechny je Susan podala a ta si je nedočkavě prohlížela. Našla mezi nimi několik listů od přátel z ciziny a nakonec i dopis, který hledala. Hned ho otevřela a jen se stihla podívat na Mary a jejího muže. Oba se shovívavě usmívali. Vrátila jim rychlý úsměv a začetla se.

Plán zatím vychází. Jsem na bezpečném místě. Nikdo nic netuší. Alespoň tomu nic nenasvědčuje. Budu tedy pokračovat, jak jsme se domluvili. Ty na sebe dávej pozor a můžeš-li, co nejdříve se ozvi. Miluju tě. Tebe i jeho. Opatrujte se.

Dopis neobsahoval žádné jméno. Nic takového. Ale rukopis jasně poznala. Zavřela ho a všimla si, že pod ním leží ještě druhý. Otevřela i ten. Byl později napsaný. Ač na něm datum nebylo, jasně to poznala z obsahu.

Vzkaz došel. Těší mě, že i tobě vše vychází. ONI reagují přesně, jak jsme čekali. S jednookým možná ještě budou problémy - dávej si pozor, na mě byl vždy vysazený. A taky pozor na vlka. Je někdy až moc chápavý. Trojlístek se snaží pátrat na vlastní pěst. Částečně je to dobře - alespoň pro náš plán. Jen jsou ve větším nebezpečí. První vzkaz jste našli - doufám že i druhý. Změnil jsem urychleně adresu. Varování přišlo na poslední chvíli - díky. Naše signály fungují. A myslím, že i vše ostatní. Přesto buď opatrná. Miluju tě.

Susan dopis několikrát po sobě přečetla. Ač byl napsán velmi stroze, ona z něj cítila teplo. Teplo, které ji naprosto zaplavilo. Usmála se a zvedla hlavu. Všimla si pátravých pohledů sestry a švagra a na jejich němou otázku tiše odpověděla:
"Je v pořádku. Nic moc nenapsal - asi nemůže - ale je v pořádku."
Na tvářích Mary i Petera se objevil úsměv.
"A ty?" zeptal se Peter a zkoumavě si ji prohlédl. "Jsi v pořádku?"
"Já?" podívala se na něj překvapeně Susan. Takovou otázku nečekala. "Proč bych neměla být?" divila se.
"Prospala jsi celé dopoledne," usmál se Peter. "To se naposledy stalo, když ses vrátila z oslavy po konci sedmého ročníku," ušklíbl se při vzpomínce na její tehdejší pozdní návrat. Přišla asi v pět ráno, tak kdo by se divil, že prospala dopoledne. Taky se při té vzpomínce usmála, ale hned Petera uklidnila.
"Ne, to nic není. Jen jsem byla celou noc vzhůru. Měla jsem službu," dodala rychle na ustaraný výraz v sestřině tváři.
"Službu?" zeptala se ještě Mary.
"No, službu. Říkala jsem přeci, že budu pro Řád pracovat. Pracovat znamená mít i službu přes noc. Někdy," usmála se a radši téma hovoru převedla. Mary i Peter pro ni byli velmi důležití. Teď právě byli jediní, kdo věděli. Věděli, co se dělo a děje a byli stále při ní. Ale nechtěla s nimi řešit víc než bylo nutné. Nechtěla je děsit a tak podobně. A oni ji měli moc rádi, takže by se jí to určitě podařilo. "A co vůbec vy?" začala se tedy ptát. "Jak se máte? Co práce, Petere? A co kluci? Nezlobí?" kývla hlavou směrem k Tobbymu.
"Tobby?" usmála se konečně znovu Mary. "Je z těch čtyř nejhodnější. Ale chybíte mu. Myslím, že aspoň ty by ses mohla objevit častěji," vyčetla jí mírně.
Susan se na ně smutně podívala. "Nejde to," vzdychla a sklopila oči. Peter se trochu zamračil na svou ženu a ta s podobným vzdychnutím položila ruku na Susaninu paži.
"No tak… víš co? Půjdeme na oběd! Koneckonců je na něj nejvyšší čas," řekla a energicky se zvedla. Susan s Peterem ji následovali.
"Kluci! Jane! Oběd! Pojďte, pojďte," vyrušila děti, které si stále hrály v místnosti na zemi. Zřejmě pro ně stále byla naprostou autoritou. Nikdo z nich totiž ani necekl a všichni se odebrali k obědu. Hned, jak dojedli, odešli se do obývacího pokoje. Tedy Peter s dětmi. Susan a Mary se pustily do nádobí. Vesele při tom spolu klábosili. Najednou jakoby veškeré nebezpečí, které poslední dobou Susan provázelo, zmizelo. Žádný Voldemort neexistoval. Žádný Voldemort, žádní Smrtijedi a žádný Řád, prostě nic, co ji neustále pronásledovalo.
Se svou rodinou poté strávila celý den. Hráli šachy, povídali si, taky prohlíželi fotky. Až pozdě večer si šli všichni lehnout. Susan Tobbymu slíbila, že zůstane přes noc, takže si s výčitkami svědomí ohledně Řádu nenechala trápit hlavu. Nenamáhala se ani stěhovat do pokoje pro hosty, který jí chtěla Mary připravit. Stejně jako ráno i teď si lehla se svým chlapcem do kdysi svého pokoje. Chtěla si užít jejich setkání.
Leželi, tiše si povídali a tiskli se k sobě. Susan chlapce držela v náručí a vyprávěla mu o čemkoli chtěl. Tentokrát o jeho narození. Sama při tom vzpomínala. Už to bylo všechno tak dávno. Vlastně ani nebylo, ale jí to tak přišlo. Poslední události tehdejší štěstí jakoby odsunuly daleko do pozadí. Dlouho už nevzpomínala. Až teď. S Tobbym. Ani nemusela vyprávět dlouho. Chlapec opět brzy usnul. A ona sama jen chvíli poté. Poprvé po dlouhé době spala naprosto klidně. Beze snů.

"Dobré ráno, Mary," usmála se Susan, když vešli do kuchyně, kde její sestra připravovala snídani u plotny.
"Ahoj teto," pozdravil i Tobias.
"Dobré ráno," odpověděla jim Mary a oba se usadili.
Snídaně proběhla v naprostém klidu. Povídali si a smáli se. Peter a sestřiny děti se k nim připojily po chvíli. Ke konci snídaně ovšem začalo být naprosté ticho. V místnosti zavládl smutek.
"Budu už muset jít," řekla poté Susan a prolomila tak nepříjemnou atmosféru. Tobby k ní zvedl zoufalé oči. Susan se smutně usmála, vstala a objala popořadě všechny tři Maryiny děti a nakonec i Petera.
"Dávej na sebe pozor," řekl jí a políbil ji na čelo. Dělal to, když byla mladší a neměla se právě do smíchu.
"Neboj, budu," usmála se a ještě jednou se otočila na děti. "Tak se zatím mějte krásně a nezlobte," řekla a jen s Mary a Tobbym se vydala ke dveřím.
Tam ji Mary pevně objala a pohladila po vlasech.
"Dávej na sebe pozor. Brzy napiš a přijeď," řekla a statečně se snažila přemáhat slzy, které se jí draly do očí. Musela. Když Susan pustila, sklonila se její sestra k chlapci. Klekla si k němu a on ji pevně objal kolem krku. Držel se jí silně a křečovitě a z očí mu začaly téct slzy. Na okamžik ho od sebe odtáhla, ale pořád ho držela kolem ramen.
"Musíš?" zeptal se smutně a popotáhl.
"Musím," vzdychla těžce Susan. "Ale neboj se, pamatuju si, co jsem ti slíbila. Přijedu hned, jak to půjde. Teď to musíme prostě vydržet, abychom potom mohli být už jen a jen spolu, ano?" Tobby přikývl. "Ty mi ale teď slib, že nebudeš zlobit a odmlouvat - tetě ani strejdovi," podívala se na něj vážně a chlapec přikývl.
"Slibuju, mami," pípl.
Políbila ho a ještě jednou se objali. Tedy ona jeho objala. On ji křečovitě chytil kolem krku. Když se jí po chvíli pustil, vstala. Ještě jednou se rozloučila s Mary a vyšla ze dveří. Před brankou se otočila a zamávala. Tobbyho teď držela Mary v náručí. Oba jí zamávali. Nadechla se a vykročila pryč. S dalším jejím krokem se ozvalo hlasité PRÁSK a Susan zmizela. Že se v tu chvíli Tobby otočil k Mary, položil jí hlavu na rameno a znovu se rozplakal vidět nemohla, ale v hloubi duše to jasně cítila.

Objevila se na Grimmauldově náměstí. Schválně na druhém konci, než stál dům, kam šla. Opřela se o sloup kousek od ní a z očí se jí spustily slzy. Než odešla od Mary, musela být statečná. Kvůli Tobbymu. Trhalo jí srdce, že ho musí opustit, ale jinak to vážně nešlo. Teď už ovšem statečnosti nebylo třeba. Nechala slzy volně téct a snažila se uklidnit. V ruce sevřela prstýnek a na okamžik zavřela víčka.
Po nějaké době se přeci jen otočila a vydala k domu. Jak na něj začala usilovně myslet, zjevil se jí před očima. Opatrně se rozhlédla a vešla.
Klepnutí dveří jakoby dům probralo z nečinnosti. Z kuchyně vyběhla paní Weasleyová a z obývacího pokoje Lupin.
"Susan?!" zvolala šťastně Molly a objala ji. "Co se stalo?" ptala se hned a i Remus na Susan upíral zvědavý pohled.
"Nic se neděje, všechno je v naprostém pořádku. Tobby upadl a rozbil si hlavu. Měl lehký otřes mozku. Mary se strašně vyděsila. Ale potom si poradila sama. Já… omlouvám se, že jsem nedala vědět, ale prostě… chtěla jsem být chvíli s nimi," řekla a vlastně ani nelhala.
"To je v pořádku, zlatíčko. Hlavně, že jsou všichni v pořádku," usmála se paní Weasleyová. "Jen jsme se o tebe trošku báli," dodala ještě.
"Báli? Proč?" přejela po nich obou rychle Susan pohledem. Až teď si všimla výrazu v Remusově tváři. Byl ještě ustaranější než obvykle. "Co se stalo?" zeptala se a začínal se jí zmocňovat strach.
"Došlo k útoku," odpověděl jí Remus ztěžka. "Na ministerstvu se objevili Smrtijedi. Pár lidí to odneslo. Nikdo naštěstí neumřel, ale Nymfa a Justin jsou u Munga. Z Řádu tam byl i Arthur, ale ten snad bude v pořádku. Nic vážného. Spí," vysvětlil jí Remus a Susan pochopila jeho výraz. Měli se s Tonksovou rádi.
"Co je těm dvěma?" zeptala se ještě.
"Nemělo by to být vážné. Jen si tam pár dní poleží," odpověděla paní Weasleyová a Susan se konečně trochu ulevilo.
"Co tam vůbec chtěli?" obrátila se znovu na ně.
"To nikdo neví," ozval se další hlas. Na schodech stál pan Weasley.
"Arthure!" vykřikla pohoršeně paní Weasleyová a hned se ke svému muži vydala. "Máš ležet!" Opatrně ho podepřela a nechala ho mluvit.
"Hned půjdu, Molly, jen se chci trochu najíst," řekl a otočil se zpět na Susan.
"Myslíme, že tam něco nebo někoho hledali a zároveň se snažili všechny co nejvíc vyděsit," řekl a vydal se spolu s manželkou do kuchyně. Na chodbě zůstala jen Susan a Remus.
Zvolna k němu zvedla oči a smutně se usmála. Chtěla ho povzbudit. Pokusil se jí úsměv opětovat a pak tiše promluvil:
"Říkají, že budou v pořádku. Že bude v pořádku," opravil se. "ale stejně mám strach. Byli tak strašně blízko, dnes… ani nemyslet…" Mluvil tiše a díval se někam za Susan. Ta chvíli mlčela. Věděla, jak se asi cítí , strach o blízké ji teď neustále pronásledoval. Na mysli se jí objevil smějící se Tobby a po něm… rychle myšlenky zahnala. Jen nevěděla, co mu říct. Žádná slova to nemohla vylepšit a nemohla ho ani utěšit. Podívala se tedy na něj a jemně ho vzala za ruku. Pevně ji stiskla a znovu se usmála. Co nejvíc povzbudivě. Stisk jí oplatil a úsměv potom taky. Váhavě ale přeci.
"Myslím, že bychom měli jít," řekl a kývl hlavou ke kuchyni. Stále ještě jí držel za ruku, když pokračoval. "Jsou tam ostatní. Rádi tě uvidí. Bill a Charlie hlavně. Taky se o tebe báli." Pak teprve ji pustil a společně se vydali k ostatním.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | 30. srpna 2007 v 22:08 | Reagovat

bezvadné, těším se na pokračování:)

2 jasmína jasmína | Web | 31. srpna 2007 v 12:51 | Reagovat

máš pěkný blog, podívej se prosím na ten můj:o)

3 Catherine Catherine | Web | 31. srpna 2007 v 20:13 | Reagovat

hm, zajímavé... jsem fakt zvědavá, jak se to bude vyvíjet a jak to dopadne. Doufám, že neplánuješ totální happyend jako Rowla?

4 Abigail Abigail | 1. září 2007 v 0:15 | Reagovat

Děkuji za komentáře... zvědaví vesele budte dál, ale jaký bude konec vám nepovím - a mimochodem musím vás upozornit že nevím jaký totální happyend vymyslela rowla a vědět to nechci - já si chci počkat koupit knížku v čj a pak si to přečíst - takže at je to myšlený jakkoli stejně nemůžu odpovědět... konec prostě bude... :-)

5 Andulína Andulína | 1. září 2007 v 10:50 | Reagovat

ty jo, ale sup at tu je dalsi dil.. :)

6 Kaitlin Kaitlin | Web | 2. září 2007 v 14:47 | Reagovat

nádherná kapitolka..mooc se těším na pokračování..=D

7 Lily Lily | 18. září 2007 v 11:02 | Reagovat

je to moc hezká povídka.. dlouho jsem hádala jak blízko má ke Snapovi než mi to došlo.. asi jsem trošičku tupá:) doufám že další díl bude brzo, je to opravdu moc hezké

8 silvinka silvinka | 21. září 2007 v 16:11 | Reagovat

pěkňoučká povídečka,už se těším na pokráčko

9 Leonyda Leonyda | Web | 6. února 2008 v 16:40 | Reagovat

Páni, to se nám to zamotalo! :-D Něco mi říká, že Tobias a Snape mají něco společnýho :-)

10 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 21. února 2008 v 20:02 | Reagovat

Tak se nám to zamotává a mně se to líbí snad stále víc=o))

11 Ellie Ellie | 25. srpna 2008 v 11:12 | Reagovat

aby neměli, když je to otec a syn

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama