Kapitola 6 - Strach

18. srpna 2007 v 9:35 | Abigail |  Další věštba
V setmělé místnosti stála u okna černá postava. Noc byla klidná a tichá a jen lidé, kteří zrovna měli práci, nespali. Mezi nimi právě ona. Vlastně jí docela potěšila noční služba. Věděla, že by stejně nemohla spát. Od chvíle, kdy překročila práh domu v Hertfordu, se jí neustále vracely obrazy spojené s oním domem, s tou místností. Teď už i během dne.

"Susan?" ozval se za ní tichý hlas. Otočila se.
"Charlie? Děje se něco?" zeptala se a zády se opřela o parapet pod oknem.
"Ne, nic. V Bradavicích i všude jinde je klid," usmál se a došel k lince. "Dáš si něco? Třeba čaj?" navrhnul a znovu se na ni podíval.
"Jo, čaj bych si dala," odpověděla tiše, ale ani se nehnula. Charlie postavil vodu a taky se opřel. Stáli teď jen kousek od sebe a mlčeli. Susan se mluvit nechtělo. Poslední dobou víceméně s nikým. A Charlie se snažil přijít na to, co jí vlastně chce říct. Až po nějaké době prolomil ticho. Zaléval čaj a promluvil:
"Ty, Susan, jsi v pořádku?"
"Já? Proč bych neměla být v pořádku?" zeptala se s údivem, ač odpověď sama tušila.
"No… poslední dobou… moc s námi … s nikým nemluvíš a jsi taková smutná…" koktal opatrně.
"Ale ne, nic mi není. Nemusíš mít strach. Já… jen se mi trochu stýská. Zajímalo by mě, co se děje… v Bulharsku a tak. Všude, kde jsem byla. Všude mám přátele a teď… ani nevím, jestli žijou…" mluvila do ticha a koukala se při tom skrz Charlieho do nikam. Vzpamatovala se, až když k ní přistoupil blíž. Jemně se dotkl její tváře. Hřbetem ruky. Prudce sebou cukla.
"Ne, Charlie… já si dám ten čaj," zablekotala a protáhla se k lince. Tam si nalila čaj a přešla ke stolu. Rozsvítila lampičku a vytáhla svazek novin. Začala jimi listovat a za každou cenu se snažila nezvednout hlavu a nepodívat se na něj.
Charlie chvíli stál u okna a díval se ven. Potom si po jejím vzoru nalil čaj a i s hrnkem odešel. Řekl něco v tom smyslu, že jde nahoru do knihovny. Prý tam něco nechal. Susan věděla, že si to právě vymyslel, ale byla jedině ráda. Dál seděla a prohlížela noviny. Když si byla jistá, že Charlie je pryč, zvedla se a ze zásuvky ve stolu vytáhla složku. Byly v ní informace o jejich poslední akci. Začetla se.

…Sídlo lorda Voldemorta. Dům, který rok před svým uvězněním koupil Rabastan Lestrange. Aby nemohlo dojít k žádnému nedorozumění či odhalení, nechal tam žít nějaké mudly. Ti se po návratu Voldemorta odstěhovali a od té doby prý majitel sháněl nové nájemníky. Až asi před půldruhým rokem se tam začalo motat víc lidí. Sousedi říkali, že tam někdo žil a častěji se objevovali lidé.
Podle prvních provedených průzkumů Voldemort tuto skrýš opustil asi po deseti měsících, kdy ji využíval. Dům má čtyři místnosti v přízemí - dva společenské pokoje, honosnou ložnici a malou kuchyň. Kuchyň, v níž je skryta tajná chodba do sklepa. Tam je místnost, kde se scházeli stoupenci zla a ještě jedna malá, která zřejmě fungovala jako vězení. Kdo, kdy, jak dlouho a za jakým účelem tam byl vězněn, se netuší.
Materiály, které byly nalezeny mluví o několika dalších místech. Některá z nich byla odhalena jako další skrýše a některá budou teprve prozkoumána. Dále se v nich hovoří o mnoha lidech. Mezi nimi jsou členové Řádu a další otevřeně bojující proti Voldemortovi, někteří lidé zabití v nedávné době Smrtijedy a další, kteří budou nadále hlídáni. Na konci se objevuje seznam lidí - jmenný seznam. Obsahuje jména některých Smrtijedů a dalších. Budou všichni prověřeni…

Dál už nečetla. V dokumentech se neobjevila žádná informace, kterou už by neznala. Nic nového. Jen ji znovu sevřel nepříjemný pocit. Chlad a tíseň, které se jí vtíraly do srdce neustále už od chvíle, kdy vešli do toho domu. V duchu ten den proklínala. Ale zároveň se jí i ulevilo. Ta místnost už nebyla tajemstvím.
Seděla právě hluboce zamyšlená, když se ozval dupot a hlasy v patře. Zvedla se a zamířila ke dveřím. Srazila se v nich s Nymfadorou.
"Ozval se Moody," hlásila ještě téměř bez dechu.
"Co se stalo?" vyhrkla Susan.
"Našli ho! Mají Snapea! Rychle musíme nahoru! Pošuk se sem má přemístit. Ostatní přijdou rovnou tam," dodala a popadla ji za ruku. Ani nemusela. Susan se do patra rozeběhla sama.
Otevřela dveře do knihovny a tam už stál Alastor Moody. Právě znovuobnovoval na okamžik narušený ochranný protipřenosový štít. Zůstaly stát na prahu.
"Tak jdeme!" vyhrkla Tonksová hned, jak se k nim otočil čelem. "Nebo nám zase uteče!"
"To se může stát tak jako tak ," ušklíbl se Moody. "Ale máte pravdu. Musíme jít. Někdo tu ovšem musí zůstat," řekl a rozhlédl se. Všichni tři nasadili naprosto odhodlané výrazy. "No dobrá. Rozhodnu já. Susan tu zůstala minule, Tonksovou potřebujeme, zůstává Charlie," rozhodl a s oběma ženami se vydal ven. Tentokrát normálně pěšky. Nechtěl znovu narušit tenkou ochrannou linii.
"Bude nutné, abychom jeden druhému kryli záda!" křičel na ně, když sbíhali ze schodů. "Tonksová, zřejmě půjdete mezi prvními. Možná úplně první. Kvůli maskování. Jste bezkonkurenčně nejlepší. Susan, vy si dávejte pozor! Nechci, aby se vám hned něco stalo. Snape je zákeřný parchant. Pamatujte si - bouda vedle hřbitova na konci Hartfordu," upozornil je a otvíral dveře.
Tonksová vyběhla hned za ním, ale Susan se zastavila. Hůlkou, kterou držela v ruce, zamířila na dlaň, v níž jí ležel drobný prstýnek. Z hůlky vylétl zlatý záblesk, prstýnek se rozzářil a zhasl. Ještě chvíli jí pálil na holé kůži, ale to už ho měla zpět na krku a běžela za nimi. Tonksová s Pošukem se po ní otočili a pak už se všichni tři přemístili.
Objevili se na temném místě vedle vysoké zdi. Susan se opatrně rozhlédla. Hřbitovní zeď A kousek od ní… skutečně… Stála tam stará bouda. Malý dřevěný domek. Všimla si slabého světla v jednom z oken. Nepatrně se otřásla, ale na nic nečekala a vydala se s ostatními k domu. Tam už čekali Potter, Ron a Bill.
"Ostatní jsou kolem," zašeptal Ron.
"Před chvílí jsme zaznamenali pohyb - uvnitř. Ale mohlo to být naprosto cokoli. Jediné, co víme určitě, že tam hoří oheň," dodal Bill. Během jeho řeči se Susan mírně odsunula. Snažila se podívat do okna. Nenápadně. Moc jí to ovšem nešlo.
"No, není už na co čekat. Takže - první půjdeme já s Tonksovou a Potter. My dva budeme mít pláště - vy se prosím zamaskujte, jak uznáte za vhodné. Vy tři počkejte a pokud v klidu vejdeme, dejte znamení a můžete za námi," uzavřel Moody a Susan se vrátila k nim. Když si Moody s Harrym oblékali neviditelné pláště, ucítila, jak se jí na krku rozpálil prstýnek. Okamžitě jí projela úleva, ale nedala nic znát. Prostě se připravila k Ronovi a Billovi a sledovala ty tři. Když jí zmizeli z očí a otevřely se dveře, znejistila. Ale jen na okamžik. V domě byl klid a tak se spolu s Ronem vydala dovnitř. Bill vyslal nad hlavu proud zlatých jisker a pak je následoval.
Vešli do malé místnosti. Z ní vedly troje dveře. Susan se vydala za Moodym. Sice ho neviděla, ale podle toho, jak vcházeli, si domyslela, že právě on šel do pravé místnosti. To byla ta, v níž svítil oheň. Na jejím konci spatřila malý krb. A v něm hořel ještě "čerstvý" oheň. To znamenalo, že ať ho zapálil kdokoli, nemohlo to být nijak dlouho. Krom krbu tam byl jen malý dřevěný stůl se dvěma židlemi a kus od něj postel. Prohlédla pečlivě všechny rohy a temné kouty pokoje, než se společně s Moodym vydala dál.
Prošli druhými dveřmi vedoucími z pokoje do jedné větší místnosti. Tam byla hodně stará pohovka, postel a několik skříní. Ale ani tam neměli úspěch. Nikde nikdo. Jen jakási stará žena se k nim přibelhala o holi, ale to byla jen Tonksová, která tak mohla pod jakoukoli záminkou proniknout dál. Za chvíli se u nich objevili i Ron a Harry. Bill zůstal v té první místnůstce jako stráž.
"Nic. Absolutní klid," vzdychl Potter.
"Ano, vedle taky," odpověděla Susan a pořád očima přejížděla po místnosti.
"Musel nám zmizet před pár okamžiky," poznamenala sklesle Nymfadora.
"To ano - vedle hoří oheň. Jenže zmizel a to je chyba. Příště musíme jednat rychleji a opatrněji. Teď se ale rozhlídněte. Určitě zmizel narychlo, parchant jeden, jinak by zhasl oheň. Takže tu jistě něco zapomněl. A my to musíme najít!" pobídl je Moody a sám se vydal do oné místnosti s krbem. Susan zvědavě prošla do kuchyně a brzy se k ní připojil Bill. Pátrání po všech možných i nemožných stopách začalo.
Brzy ráno už dům na Grimmauldově náměstí nebyl tím tichým a temným nočním domem. V kuchyni teď seděla skupina lidí. Seděli nad několika pergameny a kolem nich ležely poházené další. Spolu s nimi i knihy. Susan právě odkládala jeden z nich a brala do ruky další, když se ve dveřích kuchyně objevila paní Weasleyová. Se všemi se pozdravila a usedla vedle Moodyho. Potom z něj začala tahat další a další informace, ale to už Susan pozor nedávala. Zaujal ji ten kousek pergamenu, který právě držela. Byla na něm nějaká mapa. Pozorně si ho prohlížela a snažila se přijít na to, co je na ní za místo. Vypadalo opuštěně. Chvíli se snažila něco vymyslet, a potom se točila k Lupinovi, který seděl vedle ní.
"Podívej," ukázala mu mapu. "Neříká ti to nic?"
"Mapa… ne… nevím - ty to místo znáš?" podíval se na ni.
"Něco mi připomíná… ale nevím, možná jen nějaké místo, kde jsem někdy byla. Vůbec nic to nemusí znamenat," řekla přemýšlivě a mapu si od ní vzal Harry Potter sedící vedle Lupina z druhé strany. Zahleděl se do ní a potom ji podal Moodymu. Ten ji stejně jako všechny ostatní dokumenty vložil do desek a chvíli na to ještě s několika lidmi zmizel. Susan si všimla, že než mu Potter tu mapu podával, podíval se významně na Rona. Nedala ale nic znát. Dál seděla a probírala s Lupinem akci. Přerušili je až Hermiona s Ronem a Harrym. Vlastně Hermiona, která za ně tři promluvila:
"No my už budeme muset jít," řekla a v místnosti zavládlo ticho. Paní Weasleyová zvedla hlavu a Susan si všimla jejího ustaraného výrazu.
"Nechcete zůstat aspoň na oběd?" zeptala se, ač zřejmě sama tušila, co řeknou.
"Ne, nejde to, mami. Máme už něco na programu," odpověděl jí rychle Ron, ale do očí se jí nepodíval.
"No, dobrá…" vzdychla, "Ale dávejte na sebe pozor," promlouvala jim ještě do duší a potom každého z nich objala. Hned na to se rozloučili i se všemi ostatními a odešli.
Netrvalo dlouho a zůstala v kuchyni jen Susan s paní Weasleyovou. Ta teď mlčela a stála čelem k lince. Susan si pročítala noviny. Několik "záhadných" úmrtí - sama nechápala, co je na nich záhadného, ale neřešila to. Jen mlčky prohlížela titulky a pokud ji přeci něco zaujalo rychle to pročetla. Až po hodné chvíli se od linky ozval tichý hlas.
"Pořád se vraždí, všude řádí Smrtijedi a oni si jen tak lítají po světě. A ještě se diví, že máme strach." Paní Weasleyová téměř šeptala, ale Susan si nemohla nevšimnout obrovského strachu a smutku v jejím hlase.
"Taky mají strach. Jen se snaží zbavit se ho činností. Aktivitou. To znám. Taky to tak dělám," řekla jen. Věděla, že uklidnit ji nemůže.
"Jenže, já se teď prostě bojím pořád. Ginny je ve škole - daleko od nás. Na místě, kde je spousta dětí a jen málo dospělých, kteří by je mohli chránit. A možná, že právě ona je v ještě největším bezpečí… ostatní… raději ani nemysle," dodala smutně.
Susan dobře věděla, o čem paní Weasleyová mluví. Krom Ginny a Percyho byli všichni z její rodiny neustále v různých akcích a v boji proti Smrtijedům a zlu. Percy se navíc moc neukazoval. Vztahy mezi ním a rodinou - tedy hlavně mezi ním a rodiči už byly lepší, ale pořád dost chladné. Paní Weasleyová měla strach a Susan ji dobře chápala.
"Taky mám strach. Ale ono je to vlastně jedno. Všichni jsou v ohrožení. Ať bojují, nebo ne. I mudlové… Vlastně i Mary," řekla tiše a zahleděla se oknem ven. "Když to tak vezmu, máme proti nim vlastně ještě velkou šanci. Sice na sebe neustále upozorňujeme, ale aspoň se můžeme bránit. Oni ne. Mary, její muž, děti… všichni jsou bezbranní…" mluvila a zírala pryč. Před očima se jí objevovaly obličeje všech, na které myslela.
"Kolik má vůbec Mary dětí?" zeptala se paní Weasleyová a vrátila ji tak do reality.
"Tři. Teda čtyři. Holčičku - Jane, a tři kluky - Matta, Petera a - Tobbyho. Nejmladšímu je pět. Malý Matthew je zlatíčko. Vlastně všichni," řekla smutně a znovu se zahleděla z okna. "Moc mi chybí. A mám strach. Tak jako vy. Já… oni… však víte… Mary mě vychovala. Jsou pro mě všechno - oni, děti…" mluvila tiše a pořád se dívala ven. Paní Weasleyová jen chvíli stála a poté přistoupila k ní a objala ji. Susan se usmála a nechala se sevřít. Cítila zvláštní pocit bezpečí. Vyrušily je až zvuky na chodbě. Znělo to jako hádka. Paní Weasleyová ji tedy pustila a vyšla na chodbu. Susan vstala a následovala ji.
Na chodbě stáli Remus Lupin s Billlem a hádali se. Ač oba byli klidní lidé, teď se hádali docela silně. O čem ale se ani jedna z nich nedověděla. Hned, jak otevřely dveře, oba zmlkli. Bill se zadíval do jednoho rohu místnosti a Lupin do druhého.
"Děje se něco?" zeptala se znepokojeně hned ve dveřích paní Weasleyová a oba si pozorně prohlídla.
"Nic," odpověděl relativně ledabyle Bill, ale stejně jako Ron předtím, se na matku nepodíval. Ta už zřejmě věděla, že ze syna nic nevytáhne a podívala se tedy na druhého muže v předsíni.
"Ne, Molly, neděje se nic," usmál se na ni unaveně Lupin. "Já už odcházím. Musím zpátky. Zastavím se zase za pár dní. Tak zatím…" nestačil větu dokončit. Z pokoje vedle se ozvala rána. Bill sebou trhl a vběhl tam.
"To nic! To jen sova!" zavolal a s maličkou sovičkou se vrátil zpět. "Pro tebe, Susan," řekl a podal jí lístek.
"Co?! Pro mě? Ale od koho?" vyhrkla a vzala si lístek. Ruka se jí trochu třásla, když ho otvírala.

Přijeď! Hned! Jde o Tobiase!
Mary

"Susan! Co se děje?!" zatřásla s ní paní Weasleyová, když Susan jen zírala na kus papíru.
"Já… já… já musím domů…" zakoktala. "To Mary… ona… já musím… musím domů… hned!" dostala ze sebe nesouvislou větu.
"Co se stalo?" ptala se znovu paní Weasleyová a pořád ji držela za ruce.
"Já… já nevím. Já … něco s dětmi. Paní Weasleyová… já tam musím jít. Hned."
"Ale jistě, zlatíčko. Běž, my to tu nějak zvládneme," ujistila ji a pevně jí sevřela ruce. Potom ji pustila a Susan se jen slabě nervózně usmála a pak se otočila a jako by se najednou vzpamatovala a vyběhla ze dveří. Před domem si všimla stojící dvojice. Charlie s Harrym. Co ten tu? napadlo ji, ale bez zastavení proběhla kolem nich a hned, jak to šlo, se přemístila. Zaslechla za sebou Charlieho hlas, ale to už neřešila. Zmizela a objevila se daleko odtamtud.
Stála na malé ulici. Obrátila se a rozeběhla k nevelkému domu na jejím konci. Zabouchala na dveře a už za okamžik jí otevřela o něco starší žena. Modré oči a její tvář byly naprosto překvapené.
"Susan?! Pojď dál!" řekla a vtáhla ji dovnitř. Tam ji na chodbě domku prudce objala.
"Mary! Já… co je s ním?!" zeptala se Susan konečně a v očích se jí objevily slzy.
"Už nic. Všechno je v pořádku. Jen upadl. Má otřes mozku. Nechtěla jsem tě děsit, ale já jsem se sama strašně lekla. Nakonec jsme si poradili." Susan jako by najednou spadl kámen ze srdce. Z očí jí vytryskly první slzy za celou tu dobu a konečně se nadechla.
"To je dobře," usmála se. "Kde je? Chci ho vidět," vyhrkla a Mary se usmála.
"Nahoře. Leží. Dalo mi šílenou práci ho k tomu přesvědčit, ale povedlo se. Nevím po kom je takový nezbeda," zakroutila hlavou a Susan se na tváři konečně objevil úsměv.
"To já taky ne," prohlásila a zamířila ke schodům. Vyběhla je tak lehce, až se zdálo, že tam ani nejsou. Na konci chodby u zavřených dveří se zastavila. Potichu je otevřela a nakoukla dovnitř.
Na široké posteli tam ležel malý černovlasý klučina. Ležel na boku zády k ní. V náručí držel medvídka. Opatrně za sebou zavřela a potom zašeptala:
"Tobby!"
Chlapec se prudce otočil a na jeho tváři se objevilo obrovské překvapení a radost. Posadil se a mladé ženě, která si sedla k němu se s radostným výkřikem vrhl kolem krku.
"Mamííí! Maminko! Konečně!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 18. srpna 2007 v 11:34 | Reagovat

jé, to je krásný!! mco se ti to povedlo

2 Darlen Darlen | 18. srpna 2007 v 11:41 | Reagovat

nááádhera

3 Andulína Andulína | 19. srpna 2007 v 15:14 | Reagovat

hezky:))))

4 III III | 20. srpna 2007 v 19:42 | Reagovat

mamí? Jinak hezký

5 Catherine Catherine | Web | 31. srpna 2007 v 19:58 | Reagovat

já jsem si to myslela, že je to její syn...

6 Leonyda Leonyda | Web | 6. února 2008 v 16:11 | Reagovat

Drsný! To jsem nevěděla, že má syna :-D

7 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 21. února 2008 v 19:38 | Reagovat

Pěkné;o) Dovedeš všechno tak pěkně popstat...

8 ArianaAndrews ArianaAndrews | 16. prosince 2013 v 17:39 | Reagovat

vsadila bych se, že Tobby je syn Severuse (jeho druhé jméno je přece Tobias) a že ten Susanin prstýnek funguje podobně jako Hermioniny očarované galeony - dává tak Sevovi signál, že má zdrhat :)
Jinak se mi Tvoje povídka moc líbí, díky Bohu, že jsem na ní narazila, až když už je dopsaná, jinak bych netrpělivostí pukla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama