Kapitola 5 - Obrazy z minulosti

12. srpna 2007 v 16:04 | Abigail |  Další věštba
Procházela se po lesní cestě. Všude kolem bylo ticho a klid. Šla pomalu a všemi smysly si užívala krásy letního dne. Slunce hřálo a přitom foukal lehký chladný větřík. Jemně si pohrával s jejími vlasy. Stromy i lesy kolem se zelenaly a místy byly vidět drobné kvítky. Ve větvích si povídali ptáci a všude voněl les.

Najednou se ale stromy začaly ztrácet a prudce se šeřilo. Svět se zatočil a ona se propadala do tmy. Do tmy a ticha.

Když se okolo ní znovu udělalo světlo, stála v rohu jakéhosi sklepa. Rozhlédla se. Uprostřed klečela žena. Klečela tváří k jakémusi muži, který se k ní točil zády. Třásla se. Zřejmě plakala. Němý obraz měla chvíli před očima a pak začaly tichem prostupovat hlasy.
"Řekl jsem, že je to Dracův úkol, Cisso," hlas muže zněl ledově, ale zatím klidně.
"Já vím, pane," klečící žena se v řeči zajíkala a občas popotáhla.
"Také jsem řekl, že mu nebudeš pomáhat, Cisso!"
"Ano pane, ale…"
"Žádné ale!" přerušil ji. "Znamená to, i že mu nebudeš shánět pomoc. Jakoukoli pomoc! Je to jen jeho úkol!" zahřměl.
"Ano pane, ale…" tentokrát se k ní prudce otočil a chladnýma rudýma očima si ji prohlédl.
"Co ale?" zeptal se a každý by musel z jeho hlasu vycítit vyčkávání.
"Ale… ale…" žena se rozhlédla po sklepě jakoby hledala oporu. Když ji nenašla sklopila hlavu a velmi tiše promluvila: "Co bude, když se mu to nepodaří, pane? Pak… pak…" ztěžka polkla a zvedla hlavu.
"Pak zemře, Cisso," řekl ten muž takovým tónem, kterému se nikdo neodvážil odporovat. "Když selže, nebude ho žádná škoda!"
Hned, jak to dořekl, propukla v pláč. Muž po ní bleskl rozzuřeným a znechuceným pohledem a zvedl svou hůlku.
"Crucio!" místností se rozlehl křik a pláč. Mladá žena v jejím rohu se roztřásla a vykřikla.

Najednou seděla v posteli a dívala se do stropu. Sen! Další šílený sen, projelo jí hlavou. Musím se jich konečně zbavit. Jenže jak? Říkal, že si mám vyprázdnit hlavu. Úplně. Dostat z ní všechny myšlenky. Ale copak to jde? Prudce zavřela oči. Snažila se na nic nemyslet, ale nějak jí to nešlo. Jednotlivé obrazy se pořád vracely. Když ne ty ze snů, tak alespoň ty z nedávné minulosti. Například dlouhé azkabanské chodby se nemohla zbavit. A to tam byla všehovšudy dvakrát. Ale prázdné Skrkovy oči, zoufalství a pach vlhka a zatuchliny ji neustále pronásledovaly. Po poslední návštěvě se jí do mysli navíc neustále tlačil další obraz. Mark. Mark a jeho slova.
Než odešla, zeptala se ho. Zeptala se ho, proč? Řekl, že nad tím neuvažoval, že to byla předem daná cesta. Že se po ní prostě vydal. A že nelituje. Že by to příště udělal znovu. Znovu a znovu. Vždy.
Možná proto, že ho nechápala. Možná kvůli tomu, kde se potkali. Sama nevěděla, proč se jí ten obraz vrací. Ale i teď jí stanul na mysli. Nejprve se ho snažila potlačit. Když se jí to nedařilo, nechala toho. Prostě vstala a převlékla se. Stejně už bude ráno, konstatovala v duchu.
Chvíli stála u okna a dívala se do nového dne. Měsíc už se ztrácel v denním světle, ale slunce ještě nevyšlo. Možná ani nevyjde, napadlo ji. Nevlídné počasí, které panovalo v okolí jakoby dokreslovalo celou atmosféru posledních dní. Stejně jako vždy, když jí zmítal nepříjemný pocit, strach a slabost, v ruce pevně svírala prsten, který nosila na krku. Dodával jí sílu. Prstýnek a oči, které vídala ve tmě.
Zanedlouho sešla dolů a našla tam paní Weasleyovou. Stejně jako v den jejich příjezdu chystala snídani.
"Dobré ráno," pozdravila ji Susan s úsměvem.
"Dobré ráno, zlatíčko," usmála se paní Weasleyová. "Co, že jsi tak brzy vzhůru?"
"Trošku jsem nemohla spát."
Paní Weasleyová se na ni starostlivě podívala a pak promluvila:
"Vypadáš pobledle. Jak dlouho už nemůžeš spát?" zeptala se přímo.
"Já spím dobře, paní Weasleyová, nemusíte mít strach. Jen se mi někdy vrací zlý sen. Vlastně sny," podotkla ještě se smutným úsměvem.
"Neměla by sis promluvit s někým, kdo tomu rozumí? Zlé sny nevěstí nic dobrého," prohlásila vážně paní Weasleyová.
"Ne, to je v pořádku. Já vím, proč se mi ty sny zdají. Už jsem o tom mluvila s někým, kdo tomu rozumí. Dobře rozumí," zahleděla se oknem ven.
Paní Weasleyová už se na nic neptala. Obrátila se zpět ke kuchyňské lince a na okamžik se kuchyní rozhostilo ticho. Přerušila ho až Susan.
"Ministerstvo chce zase Veritasérum," poznamenala tiše.
"Ano. Azkaban působí hrozivě. Mnoho lidí tam začne spolupracovat dřív, než u soudu." Paní Weasleyová se na ni teď opět podívala.
"Ani se nedivím. Taky by se mi nechtělo být tam," potvrdila Susan a mimoděk se otřásla.
"Charlie o tebe měl starost," řekla teď a pečlivě si Susan prohlížela.
"Já vím. Asi pořád má. Ale vůbec nemusí. Azkaban sice působí hrozivě a nerada se tam vracím, ale na to, aby mě dostal, je moc daleko. - A koneckonců myslím, že i tam si člověk zvykne. Třeba na Malfoye zřejmě vůbec nepůsobí. Podle toho, co říkal Remus, je pořád stejný. Nepříjemný a ironický," usmála se Susan při vzpomínce na Malfoye. Vždy, když tam procházela, otravoval. Nejspíš mu přinášela ve své osobě rozptýlení. Vyprovokovat se od něj ale nedala. Nic, čím by ji mohl rozhodit, nevěděl, takže na ni měl krátké prsty.
"Na toho nepůsobil nikdy. Dostali ho tam, až když odtamtud zmizeli Mozkomorové. Tenkrát to tam bývalo tisíckrát horší. Většina vězňů tam díky nim ztratila rozum. Dnes už prý není tak mrazivý. Ale já bych tam stejně dobrovolně nešla," zavrtěla paní Weasleyová rezavou hlavou.
Susan se jen usmála. Ale netrvalo dlouho a jejich rozhovor přerušil pan Weasley.
"Arthure!" otočila se po něm paní Weasleyová hned, jak se objevil ve dveřích.
"Molly," pan Weasley svou ženu políbil a poté ji požádal, "Prosím tě vzbuď všechny, kdo tu jsou. Posílá mě Moody. Harry s Ronem a Hermionou poslali nějaký vzkaz. Chtějí, abychom prověřili nějaké místo. A Moody s tím souhlasil překvapivě rychle. Takže na tom zřejmě něco bude. U Billa jsem byl. U dvojčat se zastaví Pošuk. Jestli přijde Lupin netuším a ostatní by měl taky zburcovat Pošuk."
"Remus nepřijde," ozvala se Susan a Weasleyovi se na ni obrátili. "Dneska byl úplněk. Divila bych se, kdyby dorazil," vysvětlila.
"Na to bych si vůbec nevzpomněl," přiznal pan Weasley.
"Vařila jsem mu lektvar," usmála se Susan a zatímco paní Weasleyová odešla probudit těch pár lidí, kteří tu dnes byli, posadil se pan Weasley k ní.
"Netušíte, co je to za místo?" zeptala se Susan a pozorně si ho prohlédla.
"Nevím. Pokud to není místo Snapeova pobytu a to asi není - kdyby bylo, nenechal by nás tu Moody takhle sedět - tak vůbec netuším," pokrčil rameny. "Možná nějaká další skrýš. Tentokrát by to chtělo víc štěstí. Potřebovali bychom chytit pár významnějších, než se nám zatím povedlo," povzdychl si a nepříliš pozitivně pokračoval, "ale bojím se, že to se nám stejně nepodaří. Ti se budou zdržovat přímo u Voldemorta a ten tady nebude. To by si ti tři nenechali ujít."
Netrvalo dlouho a do kuchyně sešla Nymfadora, po ní Charlie s matkou a za nimi ještě jejich spolužák z Bradavic - Justin Terry. Víc jich tu teď nebylo.
Bill s Fleur dorazili o něco později a hned po nich i pošuk Moody s dvojčaty a skupinou tří dalších.
"Ostatní jsou v akcích a jinde," prohlásil, když si prohlédl skupinu a teprve pak pokračoval. "Potřebuji, aby tu někdo zůstal. Kdyby se cokoli stalo, musí tu být někdo navíc." Přeletěl očima po lidech v místnosti. Na okamžik se zastavil na Susan, ale když jeho pohled klidně opětovala, obrátil se na paní Weasleyová.
"Molly, měli jste s Arthurem celou noc službu. Arthur teď musí do práce, ale mohl bych požádat vás?"
"Ale jistě, Alastore. Zůstanu," přikývla.
Potom Moody rozdělil úkoly a sdělil jim místo, kam se mají přemístit. Moonstreet 15 Hertrford. Ta adresa jí nic neříkala. Chvíli pátrala v paměti, ale pořád nic. Nechala tedy ruku, který jí vyletěla ke krku, zase spadnout. Snad to nebude potřeba, doufala v duchu a spolu s ostatními se přemístila na určené místo.
Objevili se na konci města u malého nenápadného domu. Vlastně na jeho zahradě.
"Susan, Bille, Justine, Emmelino! Vy jdete se mnou! Charlie, Tonksová, Fleur! Vy máte zadní východ! Ostatní se rozprostřete kolem domu! A nezapomeňte čekat na signál!" Moody rozdělil stanoviště a hned, jak se všichni rozešli, obrátil se k Susan a těm třem, co zůstali s nimi.
"Poslouchejte! Tady býval úkryt Voldemorta. Pokud říkám býval, znamená to, že už není. Ale nevíme, co všechno tu je, nebo není. Já s Emmelinou tam vpadneme a vy tři nám kryjte záda. Jdeme!" Moody se otočil a několika kouzly otevřel dveře. Krom kouzel použil i nějaké heslo na kusu pergamenu.
Dům byl přízemní a docela malý. A vypadal naprosto klidně. Opuštěně. Všude jen tma, prach a špína. Když ho prošli a zjistili, že nebezpečí zřejmě nehrozí, došel Bill k oknům, strhal z nich pavučiny, prkna a otevřel okenice i okna. čerstvý vzduch maličko rozvířil prach. Pětice lidí se rozdělila. V hale zůstala stát Emmelina a ostatní procházeli zbylé místnosti.
Susan vstoupila do jedné z větších. Dech se v ní na okamžik zastavil. V zadní části stála postel. Pod oknem pracovní stůl a na zdích visely gobelíny. Bohatě zdobené - zeleně, zlatě a černě. Přes nánosy prachu to nebylo poznat, ale ona to prostě věděla. Stála tam ve dveřích a očima přejížděla po pokoji. Za okamžik se za ní objevili i zbylí čtyři.
"Je tu něco?" zeptal se Moody a vešel dovnitř. Susan polkla a rychle se rozhlédla.
"Pracovní stůl, obraz pod postelí a volné prkno pod gobelínem," řekla tiše, " Jsou tam tajné schránky, ale nic v nich není," dopověděla.
Moody místa prohlédl a když skutečně nic nenašel, znovu se narovnal.
"To je ovšem špatné. Jinde taky nic není. Prošli jsme všechny místnosti, ale zřejmě odtud zmizeli už před delší dobou a vše vzali s sebou."
"Je to tu malé," promluvila teď znovu Susan po chvilce ticha.
"Co tím myslíš?" otočil se na ni Bill a pečlivě ji zkoumal pohledem.
"Pán zla, totiž Voldemort, si potrpí na velikost. Velikost a přepych. Podívej na ty gobelíny. Luxusní a bohaté. Tohle je zřejmě něco jako jeho pokoj." Otočila se a vyšla z pokoje. V dalších dvou pokojích byly knihovny, pracovní stoly a židle a poslední byla malá kuchyň.
"Támhle jsou malé místnosti. Vypadají jako pracovní, možná tu někdo žil, ale určitě tady hledali potřebné informace - v knihách - i oni je musí nějak najít. Pro to, aby tu pobývali Smrtijedi to stačí, ale jako přijímací sál? Je to malé. Někde tu musí být ještě něco většího - poradní místnost nebo tak…" vyčkávavě se podívala po celé skupině.
"Je tu sklep. Musí tu být. Ta budova je podsklepená, takže jsme někde přehlídli dveře do sklepa," napadlo Emmelinu.
Rozešli se tedy po domě. Susan se s Billem vydala do kuchyně. Tam pod stolem našli to, co hledali. Bill nadzdvihl těžký poklop a otevřel tak vchod dolů. Vlezl tam první. Susan šla opatrně za ním. Objevila se před nimi ponurá sklepní místnost. Vlhká a kamenná. Ona místnost z jejích snů. Pomalu se po ní rozhlédla, ale tentokrát tu nikdo nebyl. Udělala několik kroků a před ní se objevily dveře.
Když je otevřela, byla tam ještě jedna malá místnůstka. V ní postel ale nic víc. Nadechla se, došla až k ní. Zpod uvolněného kamene v podlaze pod ní pak vytáhla několik hustě popsaných pergamenů.
"Něco jsem našla!" zavolala a hlas se jí při tom mírně třásl. Nestačila se ještě ani otočit a stál za ní Moody. Papíry si vzal a neustálým mrmláním procházel sem a tam a prohlížel je. Chvíli ho pozorovala, ale pak se zvedla a vyšla ze dveří.
Zastavila se hned za nimi a opřela se o stěnu. Jak tam tak stála, v tom velkém sále opřená o stěnu, objevil se před ní další obraz. Podobný těm snům.

I tentokrát byl hlavní postavou onen rudooký muž. Stál pod malým oknem, kterým do kobky vnikal sluneční svit, naproti ní. Stál tam a smál se. Smál se ledovým smíchem. Stejně ledovým jako vždy předtím. Stejným, ale přeci jiným. Nebyl to ten krutý smích jako když mučil chlapce nebo jako když se bavil hrůzou, kterou prožívala prosící žena. Teď ten smích zněl naprosto upřímně. Potěšeně. Něco ho velmi pobavilo. Z něčeho měl ohromnou radost. Chvílemi vypadal jako radující se dítě. Vůbec nedbal na to, že tam stojí. Ani na dva ze svých služebníků, kteří byli přítomni. Ti se koneckonců drželi trochu v pozadí.
"Nevěří!" smál se ten muž. Už poněkud klidněji. "Myslel jsem si to. Nevěří, že by ho mohl někdo zradit. Tušil jsem to. To je celý on. Snaží se hledat a věřit v to dobré." Znovu se rozesmál, ale hned zase zvážněl.
"K jeho smůle to dobré někdy není dost silné," prohlásil se svým typickým ledovým úsměvem. Poté přejel pohledem po místnosti. Zastavil se jím až v rohu, kde stála.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darlen Darlen | 12. srpna 2007 v 16:22 | Reagovat

úúúžasnýýý

2 III III | 12. srpna 2007 v 20:46 | Reagovat

hezké

3 Ifulda Ifulda | Web | 13. srpna 2007 v 10:32 | Reagovat

Pěkný, teď ale honem další!!! :)

4 Kaitlin Kaitlin | Web | 13. srpna 2007 v 16:04 | Reagovat

Mooc krásný..=D opravdu povedené kapitolky..=D

a please, mrkni ke mě na stránku..=D

5 Andulina Andulina | 14. srpna 2007 v 22:12 | Reagovat

ja kvuli tobe znovu zacala cist... je to dokonaly...

6 Catherine Catherine | Web | 15. srpna 2007 v 21:49 | Reagovat

Tohle je vážně dobrá povídka... jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál ;-)

7 Leonyda Leonyda | Web | 6. února 2008 v 15:36 | Reagovat

Napínavé, napínavé :-D

8 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 21. února 2008 v 19:21 | Reagovat

Jsem napjatá jako struna!=o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama