Kapitola 5 - Cesta do Bradavic

6. srpna 2007 v 12:41 | Abigail |  Spřízněná duše
Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo plné lidí. Pam stála kus od kolejiště spolu s Jamesem a paní Potterovou. James se zrovna bavil s mámou o nějakých svých spolužačkách. Pam je moc nevnímala. Jediné co stihla postřehnout bylo, že se mu jedna z nich docela dost líbí. Nějaká Lily. Víc je ale neposlouchala. Snažila se prohlížet si všechno a všechny kolem. Procházela kolem nich spousta lidí. Většinou rodiče se svými dětmi. Někdy kolem prošli samotní studenti. Většinou vypadali starší než ona. Alespoň ti, které neviděla s rodiči. Malé prvňáčky, druháčky a tak samozřejmě rodiče vyprovázeli. Koneckonců je dlouho neměli vidět.

Po chvíli ji zaujal jistý černovlasý kluk. Procházel kus před nimi. Sám. Vypadal tak stejně starý jako ona. Asi Jamesův spolužák. Bylo jí divné, že tam je tak sám. Na okamžik se zastavil. Ona si ho dál jen tak prohlížela. Najednou, jako by její pohled cítil, se po ní prudce otočil. Podíval se za sebe a střelil po ní zlým pohledem. Až se pod ním otřásla. Potom odešel.
"Srabus," odfrkl si za ní s odporem James. Než se na něj stihla otočit, schytal od matky pohlavek.
"Jamesi, chovej se slušně!" varovala ho paní Potterová. James se na matku ublíženě podíval, ale když se otočil zpět po tom klukovi, všimla si Pam v jeho očích stejně zlého pohledu, jako u toho kluka předtím. Pro jistotu se ale na nic neptala. Po žádné nepříjemné odpovědi netoužila. Ještě než se otočila zpět mezi lidi, někdo jí zezadu poklepal na rameno. Ohlédla se a za sebou spatřila usmívajícího se Remuse.
"Nazdárek, Pam. Dobrý den paní Potterová. Nazdar Jamesi," pozdravil je všechny a přidal se k nim. Vypadal stejně jako vždy, jen na jeho hábitu se leskl jakýsi červený odznak.
"Co to je?" zeptala se Pam a ťukla do něj prstem.
"Prefektský odznak, Pam. Remus bude dělat prefekta. Bude nás hlídat a donášet na nás, až budem dělat blbiny," ozval se s trochou posměchu v hlase James. Remus se na něj jen zašklebil a spolu s Pam se oba rozesmáli, když James jen taktak uhnul před svou mámou, která už znovu napřahovala ruku, aby ho za tu jeho drzou pusu znovu pleskla.
"Jamesi! Remusi!" kluci se otočili, když směrem od přepážky zaslechli svá jména. Petr se s těžkým kufrem sunul rovnou k nim.
"Dobrý den paní Potterová," usmál se na Jamesovu mámu a potom i na kluky. "Nazdar, Remusi, Jamesi," zazubil se na kamarády a potom trochu nejistě i na Pam. "Ahoj," pronesl jen a rychle se podíval jinam.
"Ahoj, Petře. Nechal jsi u nás nějakou knihu, tak si o ni pak řekni. Mám ji u sebe," usmála se na něj docela mile Pam. Teď se na ni podíval trochu klidněji, ale jí stejně pořád přišel divný. Trošinku přihlouplý.
"Jo, jasně. Už jsem si všiml. Potřeboval jsem se zbavit matky a neměl co číst. Naštěstí to byly jen dva dny. Dalo se to snést. Kdyby to mělo být na delší dobu, musela bys mi ji poslat."
"Neboj, naše Pam by tě určitě nenechala trpět dlouho," začal se smát James.
To už je ale Pam opět přestala vnímat a otočila se zpět mezi lidi. Bylo jich tam čím dál víc. Pozorovala okolí a začala se jí zmocňovat zvláštní nervozita. Snažila se tedy najít mezi lidmi někoho zajímavého, aby se na chvilku zklidnila pozorováním jiných lidí. Jak se tak ohlížela po lidech kolem, spatřila zvláštní skupinu několika osob docela daleko od nich. Právě přicházeli na nástupiště. V čele skupiny šly dvě dívky. Na první pohled nevypadaly podobně ale něco, co z nich vyzařovalo, je jasně pojilo k sobě. Blondýnka i černovláska vypadaly povzneseně, vznešeně a chladně. Moc se Pam nelíbily. Za nimi šli čtyři dospělí. Dvě ženy a dva muži. Jedné z těch žen se držel za ruku malý černovlasý kluk, který se zvědavě rozhlížel po okolí. Ještě asi do Bradavic nejel. Byl vážně malý. Jak se tak rozhlížel kolem, zůstal na okamžik stát s obličejem otočeným k Pam. Kde já už jsem ho… proběhlo Pam okamžitě hlavou, ale než se stihla sama sebe zeptat, došlo jí to.
Čtyři dospělí se otočili a zastavili s nějakými lidmi kousek za nimi. A jak uhnuli, všimla si Pam, že za nimi s docela otráveným výrazem jde ještě někdo. Ten kluk se sunul docela pomalu, jen tak co noha nohu mine. Když zbytek skupiny ustoupil, zvedl na okamžik hlavu a Pam okamžitě vykulila oči. Sirius! Co ten tam? Dál zírala do toho místa a bezděky se otřásla. Sirius se na okamžik zastavil u skupiny, s níž přišel a potom… vypadalo to, jako by se snažil říct něco jedné z těch žen. Ta se na něj otočila a pak spolu mluvili. Pam se znovu otřásla. Cítila z té ženské zvláštní chlad. Naháněla jí hrůzu.
"Babizna!" ozvalo se za ní.
"To je…" Pam polkla a podívala se na Jamese, který stejně jako ona pozoroval skupinu naproti. Bylo to samozřejmě docela jasné, ale ona se to stále neodvažovala vyslovit. Ani na to jen pomyslet.
"To je jeho máma," zašeptal Remus, a když si Pam prohlížela jeho, Petra ale i paní Potterovou, spatřila u nich stejný výraz zhnusení jako u Jamese. Znovu jí po zádech přeběhl mráz.
"Celá rodinka," ozval se znovu zhnuseně James.
"Jo," dosvědčil teď i Petr a hned pokračoval, "ty dvě důry jsou sestřenky. Bella a Cissa. A tetička," zakřenil se a Pam se při pohledu na něj trošku usmála. Pomalu začala chápat, proč se Siriusovi nechtělo domů. Taky by se jí nechtělo. Jestli to totiž má být celá rodinka, tak to je matka a otec a ten druhý bude asi manžel té druhé, takže strýček a ten kluk…
"A ten kluk?" zeptala se nahlas.
"To je Regulus. Bratr," šeptl ještě Remus, ale to už se Sirius odtrhl od své matky a zamířil rovnou k nim.
"Ahoj! Dobrý den, paní Potterová," usmál se na ně, ale Pam neuniklo, že se do úsměvu musí maličko nutit. Navíc vypadal malinko pobledle. Ale to by asi každý vypadal pobledle, v téhle společnosti, projelo Pam hlavou.
"Nazdar, Tichošlápku," zazubila se Pam a on jí úsměv oplatil.
"Nazdar, Světluško. Nedovedeš si představit, jak rád tě vidím."
"Ale dovedu," zazubila se znovu Pam a pobaveně jí blýsklo v očích. "Já tě taky děsně ráda vidím. On totiž na nikoho jinýho není tak zábavný pohled," rozesmála se a začala prchat, když se k ní Sirius vydal.
"Stůj, potvoro!" vyhrožoval s naoko vážnou tváří, ale oba se smáli.
Chvíli jen tak obíhali kolem skupinky a hned, jak to vypadalo, že už ji konečně musí dohnat a chytit, schovala se smějící Pam za Remuse. Chytila ho pevně za ruce a jakkoli se k ní snažil Sirius dostat, strkala Remuse před sebou a smála se.
"Vzdávám to!" kapituloval nakonec Sirius, ale hned dodal, "Příště tě ale chytím, obludo!"
Než mu Pam stihla odpovědět, vložila se mezi ně paní Potterová.
"Poslyšte, myslím, že už byste měli jít. Vlak už bude pomalu odjíždět," usmála se a přesunula se s celou partou blíž k vlaku. Tam Sirius, Remus a Petr popadli kufry a vydali se k vlaku.
"Na shledanou!" ozvali se ještě ze dveří.
Venku zůstali stát jen Pam s Jamesem a paní Potterová.
"Tak se mějte hezky a dávejte na sebe pozor. A pořádně se učte. A ty se, Jamesi, opovaž mít víc malérů, než jsem schopná snést!"
"Neboj, mami. Nevíš, jak bych to asi dokázal? Udělat víc malérů, než sneseš?" ohradil se James s výrazem naprostého neviňátka. Paní Potterová nejprve napřáhla ruku, ale potom se jen usmála a oba objala.
"Tak už jděte. A Pam, koukej nám napsat. Chceme vědět, jak se ti tam bude líbit. A taky doufáme, že už nám konečně taky napíše někdo jiný než Brumbál," zamračila se paní Potterová na Jamese, ale ten jen pokrčil rameny.
"Jasně, teto. Napíšu za oba," usmála se.
"Tak už pojď, nebo nám to ujede!" zavelel James a popadl svůj kufr.
Pam jen zamávala na paní Potterovou a vydala se s ním směrem k vlaku. Nejdřív do vlaku vytáhl oba kufry, potom Pam a pak už se za ním sunula uličkou. James se pozdravil s několika lidmi, které potkali a Pam si všimla, že ji si všichni zkoumavě prohlíží.
"Proč na mě všichni zírají?" ptala se šeptem Jamese.
"Protože jsi tu nová. To jen než si na tebe zvyknou, jestli si teda zvyknou," usmál se James a Pam, kdyby měla volnou ruku, tak ho nejspíš pořádně praštila. "Proč? Nelíbí se ti to?" zeptal se teď James a dal si hodně záležet, aby se při tom tvářil naprosto nechápavě.
Pam se zašklebila a teprve potom mu odpověděla: "Ne, nelíbí!"
Na to se James otočil na prvního člověka, kterého potkali a který si je oba prohlídl.
"Prosím tě, nezírej na ni! Jí to strašně vadí, víš?" obořil se na malého klučinu a ten jen vyvalil oči a zdálo se, že zkameněl. Pam se při pohledu na něj šíleně rozesmála a strčila do Jamese - naprosto schválně - svým kufrem tak, že poodletěl kus dál. Zastavil se až u dalšího kupé. Jak Pam zjistila bylo to právě to, které hledali. Sotva se totiž James narovnal, hned se na ni otočil a začal nadávat. Krom toho ovšem taky otvíral dveře do onoho kupé.
"Tak ona nechce, aby na ni lidi zírali, a když se já chudák obětuju a upozorním je, že nemají zírat, tak mě ještě málem přizabije!" stěžoval si a strkal dovnitř oba kufry. Pam stála hned vedle něj a ještě pořád se jen smála.
"No kde se flákáte?" přerušil je Sirius, "To je doba… my už jsme mysleli, že jste se stihli ztratit."
"No možná, kdybyste si vybrali nějaké bližší kupé, tak jsme tu mohli být dřív a nepřizabitý," zašklebil se James znovu na Pam, která teď ovšem dělala, že o ničem neví. Při pohledu na ty dva se Sirius začal smát. Pam se usmála a po Jamesově vzoru se chopila kufru, aby ho strčila nahoru nad sedadla. Než se ho ale stihla pokusit zvednout, sebral jí ho Sirius a vsunul ho nahoru sám. Bylo totiž víc než jasné, že Pam by měla problém tam i dosáhnout, co teprve tam nacpat kufr. Potom už se všichni usadili a vlak se pohnul.
Pam se posadila úplně k okýnku a teď se jen dívala ven a na okamžik přestala vnímat celé okolí. Krajina před ní probíhala mílovými kroky. Už byli dávno pryč z Londýna. Daleko od nového domova. Od domova, na který si nestihla ani pořádně zvyknout. Přesto ale cítila jakýsi smutek. Stesk. Opouštěla domov, o kterém si myslela, že už ho nikdy nenajde. Ale našla. Našla a teď měla zvláštní pocit, že ho opouští. Zase míří někam, kam snad ani nechce. Zase se před ní objevuje nový svět. Svět, do nějž patřit chce i nechce zároveň. James i kluci byli moc fajn a zážitky, které jí vyprávěli se jí líbili. Vlastně se díky nim do Bradavic ohromně těšila. V srdci jí ale seděl podivný smutek. Cítila, že tím odjezdem za sebou zavírá dveře. Zavírá dveře k minulosti. K minulosti, která sice bolí, ale patří k ní. A tenhle odjezd jakoby ji odřezával. Dělal tlustou čáru, přes kterou už nejde jít zpět. Z nového dělal stálé. A minulost uzavíral. Najednou se jí chtělo brečet.
Odjíždím. Do školy. Do světa, kde už není místo na to, co bylo. Tím, že odjíždím vlastně přijímám, že umřeli… Dost! Zahnala smutné myšlenky a potlačila slzy, které se jí draly do očí. Zatřásla hlavou a vstala.
"Projdu se," řekla a vyšla z kupé. Kluci snad ani nereagovali. Zrovna se o něčem radili. Asi to bylo strašně důležité, protože svět kolem přestali vnímat.
Procházela chodbou a snažila se uklidnit si myšlenky. Jak se tak uklidňovala, začala vnímat okolí. Všimla si několika lidí, kteří kolem ní prošli. Už neměla pocit, že si ji všichni prohlíží. Naopak. Teď se jí zdálo, že nikoho nezajímá. Možná předtím očumovali Jamese, projelo jí hlavou. Nevypadá zrovna nejhůř, tak proč ne. A jak jsem slyšela, bude i víc než známý. V téhle škole. Usmála se. Možná si dokonce mysleli, že jsem jeho holka, napadlo ji a úsměv na její tváři ještě zesílil.
Vtom se z jednoho kupé, které před chvílí minula, ozval výbuch smíchu. Dívčí smích. Pam se otočila. Zapomněla se ale zastavit. S hlavou otočenou za sebe udělala ještě pár kroků a pak narazila.
"Ježíš, promiň," vyhrkla hned, ale pád už se nedal zadržet. Strhla je oba k zemi.
"Promiň, já vážně nechtěla," začala se omlouvat, ještě než se vůbec stihla podívat, do koho to vlastně narazila. Jediné, co věděla, bylo že ho strhla s sebou. Když se konečně sebrala, zjistila, že je to ten kluk z nástupiště. Chtěla ještě něco říct, ale najednou ji zezadu někdo přerušil.
"Srabus! To nemůžeš koukat kam šlapeš?!" osopil se zezadu nějaký hlas. Pam se otočila a obraz, který spatřila, jí vzal dech. Stáli tam James se Siriusem a na kluka na zemi mířili hůlkama.
"Neumíš mluvit?" osopil se tentokrát jiný hlas. James. Takže předtím to byl Sirius.
"Možná že už mu ta mastnota úplně zlikvidovala mozek," uchechtl se Sirius. Kluk před ní mlčel. Jen si je prohlížel nenávistným pohledem. Oba dva. Vlastně spíš všechny tři.
"Myslíš, že už to nabralo takový obrátky?" podivil se James naoko, ale Pam si všimla, že se při tom báječně baví.
"No nemluví… a pod nohy taky nečumí," pokrčil rameny Sirius.
"No jo vlastně! Srabusi, já málem zapomněl. Varuju tě, dávej si pozor! Ještě jednou do ní takhle napálíš a budeš si přát, abys mě nikdy neviděl!" osopil se na něj James a ani na okamžik nespustil hůlku.
"To už si přeju teď," ucedil kluk skrz zuby a konečně se zvedl. Přejížděl ty dva ledovým pohledem.
"A to ještě ani nemáš důvod!" James teď doslova vyletěl. Zesílil na hlase a už se chystal hůlku použít, když se Pam konečně vzmohla k odporu.
"Jamesi!" ozvala se tiše. Stále ještě z podlahy. Ten nejprve nereagoval, tak ho chytla za hábit a párkrát s ním zatřásla.
"Jamesi! To byla moje chyba," řekla tiše a James jí přejel pohledem. Potom se znovu otočil na kluka, který na ně taky mířil hůlkou, ale pomalu couval.
"Zmizni, Srabusi, a příště si dávej pozor!" křikl za ním, když kluk zmizel.
"Co to… co to bylo," vykoktala ze sebe konečně Pam. Odpověď přišla opět zezadu.
"Jste cvoci!" poznamenal za nimi hlas a Pam poznala Remuse ještě než se otočila. "Vstávej, Pam," obrátil se k ní a pomohl jí na nohy. Pam se maličko usmála, ale hned se otočila zpět na ty dva.
"Jamesi, co to mělo znamenat?" zeptala se rozechvěle. James se na ni podíval a konečně promluvil.
"Co by? Má čumět pod nohy," odsekl James a spolu se Siriusem se vydali zpět ke kupé.
Pam spolu s Remusem zůstala stát a nevěřícně zírala. Po chvíli ji Remus vzal za ruku a táhl s sebou ke kupé.
"Co to bylo?" zeptala se potřetí Pam a zastavila.
"No… a co tě zajímá?" zeptal se opatrně Remus a díval se z okna.
"Jak, co mě zajímá? Copak jsi tam nebyl?! Vždyť oni se chovali jako… jako pitomci," vybuchla Pam zoufale. "Co jim udělal?"
" Existuje?!" použil Remus odpověď, kterou používali sami ti dva a on ji nesnášel.
"Co?!" vykulila oči Pam.
"Nemají se rádi," kapituloval Remus, "Spíš se docela nesnáší. Už od prváku po sobě neustále hází nějaký kletby a tak… on je celej zahrabanej do černý magie a je trochu … slizoun a parchant…"
"To ale není důvod!" přerušila ho Pam. "Neměl bys jim to náhodou zatrhnout?!" podívala se teď na něj přísně.
"No… asi měl. Ale myslíš, že by mě poslechli?" poznamenal Remus celkem věcně a konečně se na ni taky podíval. "Nebudu se jim do toho míchat. Nemělo to význam předtím, nemělo by to význam ani teď. A ty to taky nedělej. Věř mi," varoval ji a Pam se teď už nechala dovléct do kupé. Koneckonců už se blížily Bradavice.
Přímo v kupé už ji čekal kufr a kluci, kteří se pomalu chystali k odchodu. Připojila se tedy k nim. Stále s nepříjemným pocitem… nejradši by se na ně pořádně vykřičela, ale nechtěla dělat divadlo hned první den. Hned, jak vlak zastavil, procpala se spolu s nimi uličkou a vylezla na nástupiště. S krátkými černými vlasy si pohrál vítr a ona se poprvé nadechla vzduchu v Bradavicích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darlen Darlen | 6. srpna 2007 v 12:51 | Reagovat

krááásnýý

2 barbora barbora | 6. srpna 2007 v 13:44 | Reagovat

uzasneeee:DDDDD

3 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 6. srpna 2007 v 15:53 | Reagovat

krása! těším se na další, je to skvělá povídka =o)

4 Temna Hypnoty Temna Hypnoty | Web | 9. srpna 2007 v 14:31 | Reagovat

Tak by mě zajímalo jak to bude dál mězi Pam a Severusem. Docela zvláštní číst od tebe jak je Severus slizkej a hnusnej, ale tak zvyknu si. Já taky píšu jednu postavu v povídce takhle a v druhé povídce zase jinak.

Každopádně docela se zájmem čekám jak to bude dál. Určitě to pro ni byl šok vidět jak se chovají takhel odporně.

Chudinka Severus není se čemu divit, že potom v budoucnosti byl tak naplněný nenávistí a dejme ruku na srdce: James mohl za to jak se choval Severus k jeho synovi.

5 Abigail Abigail | 11. srpna 2007 v 0:00 | Reagovat

Ahoj, jsme moc ráda, že se vám povídka líbí... A moc děkuji za komentáře. Naznačovat nic ohledně dalšího děje nebudu, ale slibuju že budu psát co nejrychleji... s tím Severusem - máš pravdu, taky si myslím, že nenávist je na místě ;-)

6 ledik ledik | 11. srpna 2007 v 11:11 | Reagovat

pekny

7 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 13. srpna 2007 v 11:40 | Reagovat

Senza, pěkná kapitolka, jako vždy, teď ale honem napiš další, už se na ni těším :)

8 Tess Tess | Web | 15. srpna 2007 v 21:39 | Reagovat

The best! Já jenom doufám, že se Pam nedá dohromady se Snapem ale se Siriusem, možná trošku stereotypní ale nejlepší!

9 Nelien Nelien | Web | 23. srpna 2007 v 23:02 | Reagovat

tyjo... další úžasná kapitola! úplně ji chápu, já bych byla taky v šoku... na ni jsou oba dva tak miloučcí a najednou takoví nebezpeční... Je to úžasný, ale to už jsem říkala, že? :D já prostě ohledně téhle povídky nemám slov... upe hltám každý slovo! ale- chudášek severusík :(

10 vera vera | Web | 25. srpna 2007 v 20:44 | Reagovat

upa..mega...krásný

11 abbina abbina | Web | 22. září 2007 v 22:55 | Reagovat

Je to super:D...ještě teď se usmívám..skvělá kapitola...ale chudák Sirius - nechtěla bych mít takovou rodinu..až teď, u tvé povídky si pořádně uvědomuju jak hrozný to musí bejt, vyrůstat v takový společnosti a jediný místo, kterýmu může říkat domov jsou Bradavice:(

12 Jenny Jenny | Web | 18. října 2007 v 16:18 | Reagovat

Skvělá kapča, mě už dochátej slova chvály, moc se mi líbilo to jak si popsala Siriusovu rodinu a no a v podstatě to bylo celý super.

13 Leonyda Leonyda | Web | 20. ledna 2008 v 13:37 | Reagovat

Paráda! Tohle bude ještě dost zajímavý :-D

14 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 1. března 2008 v 10:42 | Reagovat

Sakra, tahle povídka se mi líbí čím dál víc;o)

15 Moony Moony | Web | 22. března 2009 v 20:01 | Reagovat

sůůper...:-) upe moc kapča..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama