Kapitola 3 - Světluška

5. srpna 2007 v 19:57 | Abigail |  Spřízněná duše
Pár dalších dnů proběhlo úplně stejně jako ty první. Pam s nimi nemluvila, a když už mluvila tak hodně ostře a hlasitě. Zatímco se kluci všelijak bavili, ona sedala ve svém okně a dívala se do nebe, četla a přemýšlela. Sousedův kocour se už neobjevil a Pam tak nepáchala žádné další hysterické scény. Týden utekl jako voda. Prázdniny se pomalu blížily ke konci.

Jednou ráno kluky probudila rána z kuchyně.
"Co to bylo?" zamumlal ospale Sirius.
"Třeba ji konečně trefil šlak," ozval se James s nadějí v hlase.
"Jamesi!" okřikl ho pohoršeně Remus.
"No ještě řekni, že nemám pravdu. Kdyby ji trefil šlak, byl by klid," bránil se James a přidal se k němu i Petr.
"James má pravdu, Náměsíčníku. Ona je vážně cvok. Včera mě málem porazila, jak se řítila chodbou a pak mi ještě vynadala, proč že se jí pletu pod nohy. Husa pitomá.,"
"Slyšíš, Náměsíčníku? Červíček se mnou souhlasí. Je to pitomá husa. Jsi jediný, kdo si to ještě odmítá připustit. Tichošlápek už to taky pochopil, že?" otočil se James na Siriuse. Ten už si to ovšem šinul přímo do koupelny a pak hned do kuchyně, takže na Jamese jen zamručel.
Když dorazil do kuchyně paní Potterová právě stavěla do okna květináč s fialovou květinou, která tam obyčejně stávala.
"Dobré ráno," ozval se mezi dveřmi Sirius a došel až k paní Potterové.
"Dobré ráno. Co tak brzy, Siriusi?"
"Ale vzbudila nás nějaká rána a mě už se nechtělo spát."
"Ach tak. To byl tenhle truhlík. Přiletěly sovy s poštou z Bradavic a jedna se netrefila přímo do okna. Na stole máte dopisy," kývla paní Potterová hlavou ke stolu a poodešla k lince, kde vzala konvici a podala ji na stůl, u něhož seděl Sirius.
"Dobré ráno," ozvalo se ze dveří a v nich teď stála Pam. Posadila se ke stolu spolu s paní Potterovou a vzala si svůj dopis. Zatímco Sirius svůj dopis jen tak přelétl očima, Pam se pozorně začetla.
"Co je slavnostní zařazování?" vzhlédla od dopisu.
"To je zařazování do kolejí, které probíhá na uvítací slavnosti hned po příjezdu do Bradavic. Malí prvňáčci se tam zařazují do kolejí podle svých vlastností," vysvětlovala paní Potterová, zatímco připravovala oběd, který pak Pam dodělá. Na malý okamžik se ale odmlčela a toho využil Sirius a chopil se slova:
"No, pustí tě před obrovskýho trola a potom budou koukat a čekat, jak se zachováš a podle toho tě pak zařadí."
"Vážně?!" usmála se Pam s hranými obavami v hlase a hned pokračovala, "A prosím tě, jak to dělali než jsi tam ty nastoupil?"
"Ty! Počkej!" vykřikl a vrhl se po prchající Pam. Ta totiž na nic nečekala a rozeběhla se pryč.
"Na co mám čekat?" smála se a vběhla do obývacího pokoje. Se Siriusem v patách prokličkovala mezi nábytkem a přes halu se znovu vrátila do kuchyně. Tam sebou plácla na lavici na své obvyklé místo a jen se smála, když se do kuchyně přiřítil i Sirius.
"Fajn. Příště mi ale neutečeš," poznamenal, když si sedal zpět ke stolu. Paní Potterovou zřejmě ani trochu nerozhodili, protože hned jak dosedli, pokračovala ve svém vysvětlování:
"Ne, Pam, nemusíš se bát. Žádný trol tam nebude. Prostě ti na hlavu nasadí klobouk, kouzelný klobouk, a ten tě zařadí. Píše Brumbál, kdy přijdeš na řadu? Půjdeš spolu s prvňáčky, nebo až po nich?"
"Asi až po nich. Podle toho co se tady píše. Vy jste všichni čtyři z Nebelvíru?" podívala se na Siriuse.
"Jasně že jo. V Bradavicích se moc nestává, že by se lidi z různých kolejí kamarádili. Tebe tam šoupnou taky. V rodinách je to obvyklý."
"Ale úplně jasné to taky není, Pam. Tady Sirius je toho pravým důkazem. Závisí jen a jen na tobě a tvých vlastnostech," vysvětlila ještě paní Poterová. Potom si rychle oblékla hábit a odcházela.
"Takže oběd je připravený, poradit si už snad poradíte. Já už půjdu. Siriusi, ty se rozhodni, kdy budeš chtít zavést domů. Manžel tě doprovodí. Pro jistotu."
"Jo, jasně. Děkuju, paní Potterová," kývl hlavou Sirius a paní Potterová odešla.
"Pro jistotu?" zeptala se Pam a zkoumavým pohledem si přejížděla Siriuse.
"Asi abych se neztratil," odpověděl a snažil se tvářit, jako by se nic nestalo, ale Pam už na něj stejně koukala podezíravě. Nic ale neřekla. Ani to vlastně nestihla. Do kuchyně se právě vřítil James a za ním i Remus a Petr.
"Co kdo ztratil?" zajímal se James.
"Potter rozum," odsekla Pam a Sirius se znovu rozesmál.
"Vtipné, Martenová!" odpověděl jí James stejně protivně a nakvašeně. Na to se Pam zvedla a "ladně" opustila kuchyň. Cestou na Jamese vyplázla jazyk a pak s dupotem vyběhla po schodech a třískla za sebou dveřmi.
"Vtipné. Opravdu vtipné. Husa jedna," ušklíbl se James a přisedl si ke stolu.
"Náhodou, já jsem se pobavil," ozval se ještě s úsměvem Sirius. James s Petrem na něj jen překvapeně zírali. Zato Remus se usmál.
"Vidíte! Nejste v přesile," culil se na Jamese a Petra, kteří teď seděli naproti jemu a Siriusovi a nechápavě na ně koukali.
Po snídani byli u Jamese v pokoji. Remus s Jamesem hráli šachy. Petr si četl v knize a Sirius zíral do novin. Spíš než by četl, jen projížděl nadpisy. Asi kolem jedné hodiny se otevřely dveře a černá čmouha jim oznámila:
"Oběd! Je na stole! Podává se OBĚD!" hulákala a sbíhala po schodech. Po obědě si kluci vyrazili někam do okolí a Pam tedy jako obvykle jen tak seděla v okně. Tentokrát s dopisem z Bradavic v ruce. Tiše přemýšlela. O novém začátku, který tento papír představoval.
Kolem čtvrté hodiny se vrátili Potterovi a těsně po nich i čtyři rozesmátí kamarádi. K večeři zasedli jako obvykle všichni pohromadě. Panovala příjemná atmosféra. Sirius se s panem Potterem dohodl, že ho domů doprovodí pozítří a spolu s manželkou, že potom nakoupí učebnice a věci do školy pro ostatní. Pam sice vrtalo hlavou, proč kolem jeho návštěvy doma dělají všichni takovou vědu, ale neptala se. Po večeři pomohla spolu s Remusem paní Potterové s nádobím a pak šla k sobě. Kluci zůstali spolu s Potterovými dole a pak se vydali do pokoje. Chvíli ještě klábosili a pak jeden po druhém usnuli.
Byla asi jedna hodina hodina, když se Sirius vzbudil. Chvíli jen tak ležel, potom se rozhodl, že se zajde napít. Aspoň se projde a bude se mu lépe usínat.
Ztichlý dům se topil ve tmě. Jak scházel po schodech ke kuchyni, přišlo mu, že něco zaslechl. Na moment se zastavil, ale nic už se neozvalo, tak šel dál. Ve dveřích do kuchyně se zastavil. Na okně spatřil něco zvláštního. Okamžik jen stál a pozoroval, než mu došlo, že tam sedí nějaká drobná postavička. Hlavu měla opřenou o kolena a kdyby se nepohnula, nepoznal by ji. Byla to Pam. To Pam tam seděla. Ještě stále poslouchal a teprve po nějakém čase mu došlo, co to slyšel na schodech. Ona brečí, projelo mu hlavou.
"Pam?!" promluvil tiše a ona sebou cukla tak prudce, že málem vyrazila okno.
"Siriusi?" šeptla vyděšeně a zírala před sebe do tmy. Když zaslechla kroky, rychle si otřela tvář do rukávu svého pyžama.
"Pam! Ty brečíš? Proč? Co se děje? Stalo se něco?" ptal se a přibližoval se k ní.
"Nic mi není," ozvala se tiše a zavrtěla hlavou. To už ale stál úplně u ní.
"Jo, to vidím. Nic ti není a ty slzy se mi asi zdaj, ne?" promluvil teď maličko prudčeji, než chtěl a okamžitě ho to zamrzelo. Pam totiž okamžitě znovu vytryskly slzy. Nevěděl, co dělat, a tak jen koktal: "no tak… Pam… prosím tě… nebul…"
"Mě vážně nic není. Je mi jen malinko smutno, víš?" usmála se mezi slzami.
"Smutno? Na to znám báječný recept," usmál se a přistoupil ještě maličko blíž.
"Vážně?" podívala se na něj s pochybami Pam, ale nohy zvolna spustila nohy z okna dolů.
"Vážně. Vždycky, když mně je smutno, přeju si, aby mě někdo objal. Objal a chvíli jen tak pevně držel v náručí."
Ještě krátký moment na sebe jen tak koukali, potom Pam seskočila z okna a nechalo ho, aby ji objal.
"Já… někdy, ani nevím proč, je mi zničehonic takhle děsně smutno."
"To nic. Ono bude zase dobře. - Pam, sedáváš tady takhle často?"
"Jen občas," zamumlala s tváří na jeho prsou a pak se začala smát, "no vlastně docela často," usmála se a zvedla hlavu, aby mu viděla do očí. Chvíli jen tak stáli a koukali jeden druhému do očí. Potom si její hlavu přitiskl zpět k sobě a pohladil ji po vlasech. Zničehonic za sebou zaslechli jakési zašumění. Když se otočili, byla tam jen tma.
"Já… už je mi líp," usmála se a otřela si slzy z tváře. Jak zaslechli ten šum, tak se pustili a teď tam jen stáli naproti sobě.
"To je dobře," usmál se i on na ni "A hele, když už je ti dobře, nechceš si jít lehnout? Já tě uložím," mrknul na ni. Nebyla si sice jistý, jestli to viděla - stáli pořád stejně po tmě - ale když se začala smát, řekl si, že zřejmě jo.
"No, možná i ano. Už je asi pozdě, viď?" koukla na něj a odpovědí jí byl jen jeho přitroublý úsměv. Na nic ale nečekala. Vzala ho za ruku a vedla s sebou temným domem.
"Jak je možný, že se tu teď v noci takhle perfektně vyznáš?"
"Já ani nevím. Jsem takový noční tvor, víš? Prostě ve tmě vidím úplně stejne jako za světla," odvětila a neomylně ho vedla dál po schodech.
"Takže taková světluška," usmál se, když se zastavila před jeho pokojem. "Ale Světluško, já slíbil, že tě uložím a v tom případě musíme k těm druhým dveřím," ukázal směrem k jejímu pokoji a usmál se znovu.
"Uložím se sama, když dovolíš, ty Tichošlápku," oplatila mu úsměv, když použila přezdívku, kterou ho oslovovali kluci, "ještě by ses tady v té tmě ztratil. Já se neztratím, já jsem totiž Světluška, víš?" ještě jednou se jí na tváři objevil úsměv a pak už se vydala ke dveřím svého pokoje.
"Tak dobrou noc, Světluško," zašeptal do tmy a ještě než stihl otevřít dveře zaslechl její hlas:
"Dobrou noc. A děkuju, Tichošlápku."
Potom už se ozvala jen dvě tichá zaklapnutí dveří. V prvním patře rodinného domku teď usínali dva lidé a ze spánku se usmívali. A o patro níž usínal ještě jeden člověk.
Paní Potterová, kterou probudily kroky a šepot z kuchyně, nyní spokojeně ležela ve své posteli s úsměvem na rtech. Došla tam a hodnou chvíli stála ve dveřích a oni si jí vůbec nevšimli. Ani jeden z nich. Po zvuku se otočili, až když odcházela. Zahlédli už jen tmu. Nejprve chtěla vejít k nim a pokusit se plačící Pam už po tolikáté uklidnit, ale potom je chvíli pozorovala a odešla. Asi bylo třeba, aby se tentokrát přimotal i někdo jiný…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 13. srpna 2007 v 11:14 | Reagovat

To bylo hezký, píšeš opravdu skvěle, já jdu teď hnem na další :)

2 Tess Tess | Web | 15. srpna 2007 v 21:15 | Reagovat

Je to fakt super! Ta Pam není žádná Mary Sue, a je tam Siriusek tím pádem je to sama o sobě super povídka!

3 Nelien Nelien | Web | 23. srpna 2007 v 22:32 | Reagovat

tyjo... to mi vyrazilo dech... to bylo tak neskutečně nádherný, Abi :)) fakt jsem se tu upe rozplývala... siriusek je takovej brouček... a Pam jsem si děsně oblíbila, je skvělá! píšeš strašně moc krásně, fakt jo. Jdu honem na pokráčko :)

4 vera vera | Web | 25. srpna 2007 v 20:25 | Reagovat

fakt super...hodně hezkýý..nádherný..upa mega hustýýý...NO A TAKHLE BYCH MOHLA POKRAČOVAT

5 ililik ililik | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 14:30 | Reagovat

To je tak nádherný...njn Sirius je zlatíčko. Píšeš fakt pěkně...hned jdu na další

6 ililik ililik | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 14:30 | Reagovat

To bylo tak krásný, píšeš krásně, jdu hned na další

7 ililik ililik | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 14:31 | Reagovat

Opravdu krása...

8 abbina abbina | Web | 22. září 2007 v 21:52 | Reagovat

Začínám se do tý povídky vžívat.....to jak si řikali přezdívkou bylo takový...pěkný. A Sirius je takovej miloučkej...Konečně poznal Pam i z jiný stránky než jako hysterku a protivu:)

Du číst dál...

P.S.: Ráda se spřátelím:)

9 Jenny Jenny | Web | 18. října 2007 v 16:10 | Reagovat

Jeej, to bylo nádherný, hlavně se mi líbil ten rozhovor mezi Siriusem a Pam=) prostě skvělýý

10 Leonyda Leonyda | Web | 19. ledna 2008 v 20:44 | Reagovat

Moc hezké, i když dost smutné :-)

11 Amy P. Amy P. | Web | 21. února 2008 v 7:00 | Reagovat

Moc se mi tahle povídka líbí. Nejraději mám ty o Pobertech takže je to něco přesně pro mě

12 Naiad Naiad | Web | 21. února 2008 v 11:13 | Reagovat

Sirius byl milý, mám ale pocit, že tak se chová jen v případech, kdy tam není někdo jiný, někdo koho zná. Krásná kapitola :-) A to jak si říkali přezdívkami bylo roztomilé :-)

13 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 29. února 2008 v 14:57 | Reagovat

Paní Potterová by měla dostat víc prostoru... udělala jsi z ní totiž perfektní charakter... Taková by asi byla Lily, kdyby žila;o) (a tady se nám objevuje to pravidlo, že děti si hledají životní partnery po vzoru svých rodičů=o))

14 bláňa bláňa | 27. března 2008 v 22:02 | Reagovat

je to fakt skvělá povídka já du hned na další kapitolu a to je 22:02

15 tija tija | E-mail | Web | 30. března 2008 v 16:34 | Reagovat

Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama