Kapitola 3 - Jezerní 39

5. srpna 2007 v 19:53 | Abigail |  Další věštba
Ponurá, vlhká místnost se topila v šeru. Ona stála v rohu a pozorovala dění v ní. Uprostřed se na zemi svíjel světlovlasý mladík a po celém pokoji se rozléhal křik. Šílený křik plný bolesti a hrůzy. A taky smích. Chladný, děsuplný smích. To vysoký rudooký muž stál nad chlapcem, mířil na něj hůlkou a smál se.

Po chvíli se smát přestal a jeho rysy ztvrdly.
"Vstaň!" přikázal k tělu, které se teď už mlčky chvělo na podlaze. Mladík se pokusil vstát. Pomalu se zvedl na čtyři a potom i na kolena. Zavrávoral ale a spadl zpět na čtyři. Až na druhý pokus se mu podařilo zvednout se na kolena a udržet se.
"Řekl jsem, že má Brumbál zemřít?" zahromoval muž.
"Ano, pane," ozvalo se ze země.
"A řekl jsem, že to musí být provedeno v tichosti a klidu? Že se to nikdo nesmí dozvědět dřív, než se to stane? Že to musí zůstat v utajení?" řval znovu ten muž a ona jen mlčky stála. Celá se třásla a ten na zemi také.
"Řekl?!" zařval znovu a ona sebou prudce škubla.
"Ano, pane," zaznělo znova od podlahy.
"Ano! A mé příkazy se musí plnit, Draco! Ty jsi ho nesplnil!"
"Ne, pane," zašeptal znovu s hlavou skloněnou k zemi.
Muž se teď usmál. Jeho chladný úsměv spíš připomínal škleb. Krutý, výsměšný škleb a v jeho hlase cítila zlobu, krutost, chlad a zvláštní náznak pobavení. Podíval se po ní a poté, co spatřil, že se celá třese, se znovu s tím děsivým zájmem obrátil k mladíkovi před sebou.
"Crucio!" zařval a mladík se znovu začal zmítat na zemi. Znovu se místností rozlehl křik. Dívka v rohu se celá roztřásla a prudce zavřela oči.

Najednou křik utichl. Pomalu oči otevřela. Vlhká sklepní místnost byla pryč. Ležela v pohodlné posteli v nevelké místnosti. Ta se stejně jako ta předtím topila ve tmě, ale děsivý křik zmizel. Jediný zvuk v celé místnosti bylo klidné oddychování osoby ve vedlejší posteli.
Sen! S úlevou si oddychla. Rukama setřela slzy, které se jí koulely po tvářích.
Sen. Byl to jen sen. Noční můra, přesvědčovala sama sebe. Ruka jí zabloudila ke krku a sevřela prstýnek. Několikrát se nadechla a znovu vydechla. Poté znovu zavřela oči. S prázdnou hlavou opět usnula. Teď už klidně.
Ráno se vzbudila docela brzy. Za okny bylo nevlídno. Déšť bubnoval na okenní tabulky a vítr silně narážel do stěn. Chvíli jen stála u okna a pozorovala zuřící nečas. Pochvíli se obrátila a vyšla z pokoje.
Právě scházela dolů, když se otevřely dveře.
"Dobré ráno, Susan," pozdravil ji muž, který ze sebe právě svlékal promočený kabát.
"Dobré ráno, Remusi. Co je nového?" zeptala se a počkala na něj.
"Nového? Vlastně nic. Voldemort zabil… vlastně spíš vyvraždil nějakou rodinu. Čtyři lidé. Matka, otec, dvě asi desetileté děti…" vzdychl a na otázku v jejích očích odpověděl dřív, než ji stihla vyslovit. "Měl vztek. Něco se nepovedlo, tak zuřil. Vybíjel si na nich zlost. Byli to mudlové. Věděl že se neubrání," pronesl ještě ztěžka a došel k ní.
"Nenávidím ho. Kéž by zemřel," zašeptala Susan a s Lupinem po boku konečně došla do kuchyně.
"Dobré ráno," zahlaholila os linky paní Weasleyová a usmála se na oba příchozí.
"Dobré ráno, Molly,"odpověděl jí Lupin a hned začal zjišťovat, kolik je toho ještě nového. "Jaká byla služba?"
"Klidná, Remusi, až k ránu nás zburcoval Moody. Kvůli tomu masakru," smutně si povzdechla paní Weasleyová. "Přála bych si, aby to už konečně skončilo. - Mimochodem, Susan, drahoušku, máš tady dopis. Bude nejspíš od sestry. Přišel k Billovi a Fleur mudlovskou poštou," usmála se teď paní Weasleyová a podala Susan obálku. Ta jí úsměv oplatila a dopis si od ní vzala.
"Děkuju. Dala jsem jí Billovu adresu. Přišlo mi to jako nejlepší řešení. Tu vaši mudlové moc neznají, sem to nešlo a jiné místo mě nenapadlo," vysvětlila omluvně a dopis si strčila do kapsy hábitu.
Otevřela ho až, když seděla sama po snídani ve starém společenském sále, který teď byl její pracovnou.

Drahá Susan,
Nevím, jestli jsi nám psala, ale žádný dopis zatím nepřišel, takže to prosím co nejrychleji udělej. Máme o tebe trochu strach.
My se máme všichni dobře. Děti jsou všechny v pořádku a díky bohu zdravé. Jen Tobbymu se po tobě dost stýská. Stýská se tedy vlastně všem, ale jemu asi nejvíc. Takže bychom byli moc rádi, kdyby ses tu objevila. Hned, jak to bude alespoň trochu možné.
Taky ti musím předat dopis. Vlstně dopisy. Přišlo ti jich několik. Ze Skotska ale i z Norska a Bulharska. I ten, který nejvíc čekáš. Až se objevíš, máš je tady.
Já jen doufám, že o sobě dáš vědět co nejdřív, alespoň dopisem.
S láskou, tvá Mary.

Sotva dopis dočetla, přeletěla ho očima ještě jednou. A potom znovu a znovu.
Tobbymu se stýská… A dopis dorazil… Konečně se jí podařilo uklidnit splašené myšlenky. Všechno je v pořádku.
Právě dopis schovávala do kapsy, když se ozvalo zaklepání. Zvedla hlavu a ve dveřích se objevila osůbka s růžovými kudrnami.
"Ahoj, smím na chvilku dál?" usmála se a Susan jí úsměv oplatila. .
"Jistěže smíš. Ani se nemusíš ptát," přisvědčila a otočila se k regálu, odkud k ní přiletěly lahvičky s různými výtažky a byliny.
"Pořád vaříš Veritasérum?" kývla Nymfadora hlavou směrem ke kotlíku s bublající tekutinou.
"Pořád," usmála se znovu Susan, ale teď už méně upřímně. "Ministerstvo ho chce docela hodně. Asi je to dobře. Když chtějí Veritasérum, aby mohli vyslýchat, znamená to, že mají koho a naše snaha není k ničemu. Ale už mě to unavuje," dodala už bez úsměvu. "Nebaví mě patlat se pořád s jedním lektvarem."
"To se ti ani nedivím. Já bych u toho umřela. Lektvary mě nikdy moc nebavily."
Susan se teď znovu usmála. Do kotlíku hodila hrst nastrouhaných bylin a znovu promluvila:
"Mě bavily vždy. Umění vařit kouzla je pro mě naprosto úžasné. Jen je toho někdy prostě moc."
"Přišel ti dopis ráno. Bill ho přinesl," změnila Tonksová téma.
"Jo, já vím. Už jsem ho četla. Byl od sestry. Ještě jsem s jí neozvala, tak má trošku strach. Budu to muset napravit."
"To bys měla. Dnes nikdy nevíš, co se může stát. nedivím se, že má strach."
Susan se zamyslela a na okamžik se zahleděla do kotlíku. Před očima se jí vynořila jistá vzpomínka. Stála na lesní pěšině s malým černovlasým klukem, který se jí držel za ruku, a tři chlapi kolem nich na ně mířili hůlkami. Tři chlapi v dlouhých pláštích a maskách.
Jak se před ní ta vzpomínka objevila, otřásla se.
"Já vlastně taky ne," řekla tiše a až potom zvedla hlavu.
Vtom někdo zaklepal.
"Ahoj! Máte jít dolů! Hned! Moody přinesl nějaké novinky. Chce, aby se hned všichni sešli," informoval je Charlie a vešel. Tonksová se zvedla hned a odešla. Susan poslala bylinky a ostatní přísady zpět tam, kam patřily a začala přelívat lektvar z kotlíku do připravené nádoby.
"Nechceš nějak pomoct?" zeptal se Charlie, když ji pozoroval.
"Ne," usmála se Susan. "Už to jen uklidím a můžem jít," řekla a jediným mávnutím ruky sklidila zbytek stolu. Na to se otočila a spolu s Charliem vyrazila dolů.
Když přišli do kuchyně, dost lidí už tam sedělo.
"Omlouvám se. Měla jsem rozdělaný lektvar," začala, ale Moody ji rychle přerušil.
"V pořádku. Teď se už hlavně posaďte," řekl netrpělivě a pokynul jí ke stolu. Sedla si k Lupinovi a z druhé strany si k ní přisedl Charlie.
"Podařilo se nám objevit místo, kde má Voldemort zřejmě jeden ze svých úkrytů. Jezerní ulice 39. stojí tam kouzelnický dům. Jeden z mnoha, které kdysi patřili Blackům. Dá se očekávat silná zabezpečovací kouzla, ale s těmi bychom si měli poradit. Harry Potter byl jmenován dědicem Blacků, takže spolu s ním bychom se tam měli dostat bez výrazných problémů. Je ale potřeba, aby nás bylo dost. Takže bych si sepsal seznam a rozdělil úkoly."
Moody se posadil a začal sepisovat. Hned se k němu přidalo několik lidí a mezi nimi i Weasleyovi.
"Kde vůbec je Harry?" zeptala se Susan Lupina a podívala se na něj.
"To nikdo přesně neví. Myslím, že asi před třemi dny byl v godrikově dole. Poslal vzkaz. Ale kde je právě teď skutečně netuším. Doufám, že jsou všichni tři na cestě sem."
"A… co dělají?" zeptala se znovu a teď se na něj zadívala velmi pozorně.
"No…" na okamžik cukl pohledem směrem k oknu. "To nevím ani já. Jediné, co vím stoprocentně je, že pokračují v něčem, co začal Brumbál. Netuším, jestli to vůbec někomu řekli. Všechno zřejmě neví vůbec nikdo." Zněl velmi ustaraně, ale už neměla čas se na nic zeptat, protože se na ni obrátil Moody.
"Susan?!"
"Ano?" prudce se na něj obrátila.
"Mohu s vámi počítat?" zadíval se na ni velmi pozorně oběma očima.
"Samozřejmě. Ani se nemusíte ptát."
"Dobrá. Půjdete s Lupinem, Billem a ostatními zadem. Ten dům by měl mít dva východy a my potřebujeme obsadit dům tak, aby nikdo neměl šanci uniknout."
Susan přikývla hlavou. Moody ji připsal do papírů a potom všem dovysvětlil celou akci.
Déšť se spouštěl v četných provazcích velkých kapek směrem k zemi. Silný vítr si hrál s korunami stromů. A díky mrakům na obloze byla tma skoro jako v noci. Když dorazili do Jezerní ulice, nikde nic nespatřili. Jen chvíli po nich se objevili i Harry, Ron a Hermiona. Ta jim předala jakýsi lístek. Stála na něm napsaná adresa onoho domu, který hledali. Hned, jak dočetli, objevil se před nimi. Velký dům nápadně podobný hlavnímu štábu Fénixova řádu. Susan se usmála.
Vlastně jsem měla pravdu, projelo jí hlavou. Byl skrytý stejně jako sídlo Řádu.
Spolu s Billem, Fleur, Fredem, Ronem a Lupinem se vypravila dozadu. Lupin se s Ronem a Fleur vypravili dovnitř, zatímco Bill, Fred a Susan zůstali u dveří jako zadní hlídka.
Nejprve bylo jen a jen ticho. Susan stála přitisknutá ke zdi a poslouchala. Netrvalo dlouho a domem se začal rozléhat křik. Ani nestačila zaznamenat všechny kletby, které slyšela. Věděla jen, že v domě jsou minimálně tři lidé, kteří nepatří k Řádu. Podle hlasů už totiž jeho členy poznala.
Křik stále sílil. Křik a záblesky světla. Stál tam a napětím skoro nedýchala. Potom se ozval výkřik a Bill sebou prudce trhl.
"Fleur!" vykřikl a vběhl do domu. "Zůstaňte tady!" křikl ještě přes rameno a pak zmizel v domě. Susan přejela pohledem po Fredovi. Ten se na ni nejistě otočil a téměř neslyšně se zeptal:
"Zvládneš to tu sama?"
Susan nejprve polkla, ale pak přikývla.
"Myslím, že ano," její hlas zněl skoro stejně tiše jako Fredův. Ten se na ni zazubila vběhl do domu. Susan se zhluboka nadechla a přešla na druhou stranu dveří. V domě byl stále hluk a ona chvíli odolávala pokušení tam vběhnout. Už se chystala vyběhnout, když zaslechla kroky. Uprostřed křiku z vrchního patra měla najednou pocit, že slyší tiché kroky.
Přitiskla se zády ke stěně hned vedle dveří. Po chvíli se dveře pomalu otevřely. Nejprve byl klid, ale za okamžik vyběhla z domu jakási dívka. Vláli za ní rezavé vlasy.
"Stůj!" vykřikla za ní Susan, ale dívka ani nezpomalila.
"Impedimenta!" vykřikla Susan a dívka poodletěla a rozplácla se na zemi. Ještě než se stihla vzpamatovat, vykřikla Susan znovu.
"Expalliarmus!" Hůlka, kterou se snažila vytáhnout dívce vyletěla z ruky a Susan ji v letu zachytila. Teď se dívka prudce otočila. Susan ji mávnutím hůlky spoutala a pak se otočila.
"Expalliarmus!" ozvalo se za ní a hůlky jí vyletěly z rukou.
Zubil se na ni světlovlasý kluk. Na okamžik strnula, ale rychle se vzpamatovala. Ani si neuvědomila, co dělá, když její ruka přistála v jeho obličeji. Zařval a ukořistěné hůlky mu vypadly z ruky. Sehnout se pro ně ale nestihla. Vzpamatoval se totiž velmi rychle. Skočil jí po krku a povalil ji na zem. Zasýpala a začala sebou házet. Snažila se natáhnout ruku a dostat se k hůlkám, ale nedařilo se jí to. Jeho stisk byl příliš silný a jí začaly docházet síly. Pomalu omdlívala. Začínala se jí motat hlava a po chvíli se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Darlen Darlen | 5. srpna 2007 v 21:48 | Reagovat

dobrýý ale mě víc baví spřízněná duše takže jen tak dál pokračuj

2 Andulína Andulína | 10. srpna 2007 v 19:20 | Reagovat

hezkyyyyy

3 Catherine Catherine | Web | 15. srpna 2007 v 21:14 | Reagovat

Tak, konečně jsem se dokopala k tomu, abych byla trochu aktivní a začla jsem číst tvé povídky - zatím jenom tohle. Je to sice trochu Mary Sue, ale to by se dalo říct téměř o všech povídkách, navíc mě to nijak zvlášť nevadí. Jen tak dál ;-)

4 Leonyda Leonyda | Web | 5. února 2008 v 11:02 | Reagovat

Páni, to je napínavý! To se mi líbí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama