Kapitola 1 - Sestřenka

5. srpna 2007 v 19:56 | Abigail |  Spřízněná duše
U domovních dveří zazvonil zvonek. Po schodech vedoucích do patra se v tu chvíli rozběhl černovlasý kluk směrem ke dveřím.

"Mami, já otevřu! To už stejně budou oni!" křičel na matku, která teď právě v kuchyni připravovala večeři. Její odpověď neslyšel. Zanikla v jeho dupotu po schodech.
"To vám to trvalo. Už jsme se báli, že vůbec nedorazíte," zanadával si, když otvíral dveře. Za nimi, jak správně předpokládal, stáli jeho dva kamarádi.
"Taky tě rádi vidíme, Jamesi, ušklíbl se jeden z nich a hned pokračoval, "my na rozdíl od tebe se sem plahočíme až z Londýna a úplně obyčejně mudlovsky."
"Jasně, jasně, pojďte dál," odmávl to rukou a pomohl jim dovnitř s kufry.
"Dobrý den!" ozval se domem dvojhlasný pozdrav. A netrvalo dlouho a z kuchyně k nim dolehla odpověď:
"Dobrý den, hoši! Jamesi, pomož klukům s věcmi! Odneste si to nahoru a pak přijďte! Budu nandávat na stůl! A Jamesi," objevila se ve dveřích paní Potterová.
"Dobrý den," pozdravili ji ještě jednou kluci a ona se na ně mile usmála a ještě jednou jim odpověděla, aby pak pokračovala směrem ke svému synovi:
"Jamesi, zavolej i Pam."
"Ona mě ale neposlouchá. To nemá vůbec žádný efekt. Vždycky se tváří, jako by jí dělalo ohromný problém a násilí se mnou i mluvit."
"To neznamená, že ji nemůžeš pozvat na večeři. Najíst se musí. Jakoby nestačilo, že už neobědvala," uzavřela to paní Potterová a vrátila se zpět do kuchyně. James se za ní chvíli uraženě díval a pak se otočil zpět ke kamarádům.
"Tak pojďte," řekl a otočil se, aby jim pomohl se zavazadly. Když je konečně společně stěhovali do patra, ozval se James znovu: "Museli jsme to tu letos maličko přestěhovat. Zrušili jsme ten zadní pokoj pro hosty. Zůstal jen ten dole, takže budete spát u mě. Můj pokoj koneckonců taky prošel změnou. Tím, že se zrušil tamten, se tyhle dva roztáhly," hodil hlavou směrem ke dveřím svého a ještě jednoho pokoje. A zatímco se kluci zastavili u Jamesova pokoje, on sám popošel kousek dál, nadechl se a zaklepal na dveře sousedního pokoje. Nic se neozvalo, tak opatrně dveře otevřel a strčil do nich hlavu.
"Neřekla jsem dále!" ozval se "milý hlásek" odvedle. Dívka, která obývala vedlejší pokoj si s Jamesem zřejmě zrovna nepadla do oka.
"Všiml jsem si," odsekl James a hned nakvašeně pokračoval, "ale neřekla jsi ani obsazeno a já myšlenky číst neumím!"
"Buď rád, mohl by ses dozvědět něco nepříjemného! Co's chtěl?" štěkla ještě a zatímco James odpovídal, ho strkala ze dveří.
"Máš se dostavit na večeři. Mamka vzkazuje, že jíst se musí, víš? Je to základní životní potřeba," dodal už zavřeným dveřím. Potom se otočil na kamarády, kteří pořád stáli u sousedních dveří. Zatímco Remus ohromeně zíral na dveře, Sirius měl očividně problém udržet se na nohou. Scéna, která se tu právě odehrála, ho opravdu pobavila.
"Koukám milá dívka ta tvoje sestřenka," smál se na zuřícího Jamese.
"Začíná mi lézt na nervy. Takhle se chová od chvíle, co přijela. Přitom když jsme s našima, tak se chová úplně normálně. Nezávislý pozorovatel by dokonce řekl, že umí být i milá, ale jen do chvíle, kdy se mnou mluví sama. To je pak MILOST SAMA!" zařval směrem k dívčinu pokoji. Na to se dveře za ním otevřely a vykoukla z nich malá tmavá postavička.
"Sklapni! Nikdo na tebe není zvědavý!" zakřičela a dveře za sebou zase zavřela.
James se chvíli díval na její dveře a přemýšlel, co jí má odpovědět, ale pak se rozhodl nechat to plavat, otočil se a konečně vešli k němu.
Jamesův pokoj se opravdu změnil. Byl teď o dost větší, než když tu byli posledně. Místo jedné palandy tu teď stály dvě. Na každé straně pokoje jedna, vedle jedné se krom palandy nacházely ještě dvě skříně a vedle druhé Jamesův stůl. Mezi okny naproti dveřím pak byla pohovka se stolkem a křesly, vedle dveří potom ještě dvě skříně.
"Máma sem ten druhý pokoj vlastně přistěhovala. Tady by mělo být místo," ukázal na skříně za sebou a pokračoval,"vlastně by mi ta změna ani tak nevadila, kdyby na mě ta koza pořád takhle neječela.
"A co's jí proved', že pořád takhle ječí?" zeptal se kamaráda Remus. Nezdálo se mu, že by křičela jen tak.
"Nic. Co bych jí asi tak prováděl?! Myslím, že je vytočená na celý svět. A upřímně se jí nedivím, já být v její kůži jsem taky, ale ať si to nevybíjí na mě. Já jí o to nestojím."
"Co se vlastně přesně stalo? Z těch pár vět, co's napsal, jsem moc nepochopil," zapojil se do debaty i Sirius.
"Někdy na konci dubna, tuším, zaútočil Voldemort na nějakou polokouzelnickou rodinu blízko Londýna. Její rodiče mu tehdy zabránili v tom, aby je pozabíjel. Nevím, co se tam přesně stalo, ale zřejmě ho něco vytočilo, protože za týden zaútočil na ně a oba je zabil. Pak vyvraždil i tu rodinu. Pam byla zrovna ve škole, takže se jí nic nestalo, ale zůstala sama. Jsme její jediní příbuzní, tak se máma s tátou rozhodli, že ji vezmou k nám. Prý máme velký dům a málo lidí v něm. Nastěhovala se v květnu. Na konci května. Takže teď mám vlastně jednu takovou moc milou sestřičku," ušklíbl se při slově milou, "V září s námi půjde do Bradavic. Myslím, že o rok níž. Pokud ji do té doby nezabiju."
"Proč bys ji zabíjel?" usmál se Remus. "Mně se náhodou moc líbí, jak hezky tě umí usadit. Myslím, že to bude fajn holka," prohlásil s naprosto vážnou tváří a jediná odpověď, kterou na své prohlášení dostal, tak byl polštář letící směrem od Jamese. Ten ho sice trefil, ale on už ho zpět hodit nestihl, protože se z kuchyně ozval hlas paní Potterové:
"Večeře!!!" rozneslo se celým domem a tři kluci se tedy vydali směrem ke kuchyni.
Dole u stolu už seděla paní Potterová a spolu s ní ještě ke klukům zády otočená dívka. Remus se Siriusem si ji zvědavě prohlíželi. Byla maličká. Kdyby se postavila, určitě by byla minimálně o hlavu menší než oni všichni. Možná víc. Skláněla se nad talířem a do očí jí padaly černé krátké vlasy. Seděla tam v tmavě modrém hábitu a nenamáhala se po nich podívat. Kluci si tedy sedli k nim ke stolu. James se posadil vedle ní a naproti nim Sirius s Remusem. Až teď k nim zvedla hlavu. Zatímco paní Potterová vstala, aby jim nandala jídlo, si je ta maličká čarodějka pečlivě prohlížela. Oči měla tmavé a zářily jí v nich drobné jiskřičky. Usmála se a konečně promluvila:
"Jsem Pam. Jenom Pam, jasný?!" koukla na ně a oni se podívali po Jamesovi. Ten se začal uculovat a spolu s ním i Sirius. Když to Remus postřehl, ujal se představování sám:
"Já jsem Remus a tohle je Sirius. Moc nás těší." Ještě jednou se na sebe usmáli pak už na stůl přiletěly tři talíře s večeří. A ozvala se paní Potterová.
"Jamesi, říkal jsi, že přijede i Petr. Kdy dorazí?"
"Myslím, že psal, že to dnes ještě nestihne, mami. Měl by se objevit zítra ráno. Matka ho zase nechtěla pustit," odpovídal James plně soustředěn nad svým talířem. Kluci byli zhruba v půli večeře, když Pam zničehonic vyskočila na nohy a rozeběhla se k oknu.
"Pošta!" vykřikla od okna. Malé sově, která přistála na okně, vzala dopis a pak se podívala ke stolu. V očích měla zvláštní výraz a dívala se přímo na Siriuse.
"Je pro tebe," řekla pak a podala mu dopis. Ten ho rychle otevřel a začetl se.
"Stalo se něco, Siriusi?" optala se paní Potterová, když se Sirius začal mračit na pergamen ve svých rukou.
"Ne nic, paní Potterová, to jen…" na okamžik se odmlčel, ale hned zase pokračoval, "matka. Píše, že si mám přijet ještě pro nějaké věci, než pojedeme do Bradavic. Asi jsem něco nechal doma," vysvětlil a dopis schoval do kapsy.
Ještě než ostatní dojedli, vzala Pam svůj prázdný talíř, položila ho na linku a odešla. Slyšeli její kroky po schodech a potom bouchnutí dveří. Když to se ozvalo, zvedla se paní Potterová, vykoukla za dveří a potom se obrátila na kluky a skoro šeptem promluvila:
"Chlapci, prosím vás, Pam by potřebovala rozptýlit. Prožívá teď smutné období. Stále jen sedí v tom pokoji a s nikým pořádně nechce mluvit, ale myslím, že to chce jen trochu snahy a trpělivosti, kterou ovšem James nemá," s prosbou se podívala na dva Jamesovy kamarády a ti na ní. Promluvil zase Remus.
"Pokusíme se, ale nemůžeme vám nic slíbit, ona vypadala docela rozhodnutá s nikým nemluvit."
"Bohužel asi rozhodnutá je. Pořádně nemluví ani s námi, ale snad se vám to povede. Máte k ní přeci jen alespoň věkem blíž než třeba já," usmála se ještě jednou paní Potterová a odešla do obývacího pokoje.
Po večeři se kluci sebrali a vrátili zpět k Jamesovi do pokoje.
"No nevím, Náměsíčníku, jestli jsi to s tím slibem mámě neuspěchal. Ještě naši malou Pam neznáte. Zatím jste jen slyšeli, jak ječí na mě, ale už se moc těším, až si zahuláká i na vás. A nebál bych se toho, že byste se tomu vyhnuli. Je to jen otázkou času," zasmál se na ně James s trochou škodolibosti.
"Nevěřím, Dvanácteráku. Něco mi říká, že mě bude mít ráda," odpověděl mu Sirius s mírně samolibým úsměvem.
"A já pro jistotu nevěřím ani jednomu z vás dvou. Pam bude tvrdý oříšek, to je sice pravda, ale myslím, že to nakonec nějak zmáknem. Nevypadá jako někdo, kdo by chtěl strávit zbytek života mezi čtyřmi stěnami.," poznamenal Remus a zamyslel se. Jeho kamarádi ho jen pozorovali.
Ze zamyšlení ho vytrhl až šílený jekot vedle z pokoje. První byl na nohou Sirius. Všichni tři se rozběhli směrem k Paminu pokoji. Vtrhli do dveří, vedle kterých se na zemi krčila Pam, a přímo před sebou spatřili ležet mrtvou krysu. Kus od ní seděla velká černá kočka.
"Co je to za kočku?" křikl Sirius na Jamese, zatímco se oba vrhli po vyděšeném černém zvířeti a Remus s odporem sebral a odnesl mrtvou krysu.
"Je to Max. Sousedů kocour, každou chvíli se někde zatoulá. Mají ho hlavně kvůli krysám a takové havěti. A tu koneckonců chytá, jak vidíš," odpověděl mu James a dál se snažil kočku pevně chytit. Pam zatím dál seděla na zemi a křičela. Když se jim konečně podařilo dostat kočku ven a James za ní zavíral okno, otočil se Sirius a udělal několik kroků k Pam. Ta ale ještě v šíleném šoku začala křičet i na něj.
"Nesahej na mě! Jdi - jdi pryč! Nechte, nechte mě být!" křičela a dusila se slzami. To už ale do pokoje vběhla paní Potterová spolu s vracejícím se Remusem a okamžitě se vrhla k Pam. Chytila ji za ruce, zvedla na nohy a pevně objala.
"To bude dobré, zlatíčko. Nic to nebylo. Jen ten sousedovic kocour. No tak, přeci nebudeš plakat. Klid," mluvila na ni klidným hlasem, hladila po vlasech a pevně držela ve svém objetí. Mluvila a mluvila i když klukům hlavou pokynula ke dveřím a usmála se. Kluci vycouvali a došli až do pokoje. Tam sebou všichni plácli na sedačku a teprve potom se Remus zeptal:
"Co mělo tohle, Jamesi, proboha znamenat?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nelien Nelien | Web | 23. srpna 2007 v 22:09 | Reagovat

no páni, teda řeknu ti, Abi, že je to úžasný. Hned první kapitola a strašně mě to zaujalo! máš úžasný styl psaní, takový čtivý a příjemný! Vážně zírám :) jdu honem na další, tohle vypadá jako úžasná a zajímavá povídka!

2 vera vera | Web | 25. srpna 2007 v 20:12 | Reagovat

tak to je fakt super

3 ililik ililik | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 14:07 | Reagovat

Tak jsem se konečně dostala k tobě na blog. Promiň, že to trvalo tak dlouho, ale fakt jsem nestíhala...mno a teď k povídce. Vypadá to vážně zajímavě. Kdyby tu nebyly další kapitolky, tak bych ti asi vynadala za ten konec, takhle to useknout :o)

4 ililik ililik | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 14:09 | Reagovat

Teda...konečně jsem se dostala k tobě na blog a rozhodně nelituju...krásně napsaný a ten děj se vyvýjí dobře. povídek, kde se objeví nějaká příbuzná je hodně, ale tahle mě vážně zaujala. Možná kvůli tomu jejímu trápení...jdu na další

5 Leonyda Leonyda | Web | 19. ledna 2008 v 15:02 | Reagovat

Holka co se bojí koček? No páni! :-D

6 Naiad Naiad | Web | 20. února 2008 v 21:42 | Reagovat

Přemýšlela jsem, kterou povídku bych si měla vybrat a nakonec jsem zvolila tuto a musím říct, že se mi velmi líbí :-) Píšeš hrozně čtivě a příjemně :-) Opravdu se mi to moc líbí :-)

Je to zajímavý námět, nic podobného jsem zatím nečetla (vím, že je hodně povídek, kde je Jamesova příbuzná, ale tohle je něco jiného...), takže se mi to líbí ještě víc :-) No, jdu na další :-)

7 Básnířka S. Básnířka S. | Web | 29. února 2008 v 13:05 | Reagovat

Ty mě dostáváš;o) Samé lepší nápady!

Ovšem... Nebude ta Pam tak trochu hysterka?;o)

8 tija tija | E-mail | Web | 30. března 2008 v 16:19 | Reagovat

Začíná to dobře

9 Moony Moony | Web | 18. března 2009 v 20:50 | Reagovat

wow... to začíná hoděn dobře:-) jsem zvědavá na další kapču

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama