Kapitola 2 - První dny v Řádu

27. července 2007 v 23:49 | Abigail
Černé oči upřeně sledovaly strop. Místnost se topila ve tmě a tichu a jediné, co v ní bylo slyšet, bylo tiché oddychování postavy na vedlejší posteli. Spala. Nic ji neděsilo, takže mohla spát. Jen občas se převalila na druhý bok, ale nebudila se. Neklid její spoluobyvatelky ji nemohl vyrušit. Ta ovšem usnout nemohla. V ruce pevně svírala tenký stříbrný prstýnek a před oči se jí stále vracel tentýž obraz. Šedé ponuré chodby, mříže, ticho přerušované jen občasnými výkřiky, pláčem a mrmláním, smrad zatuchliny, vlhko… to všechno znovu a znovu.

Neměla jsem tam chodit, projelo jí hlavou když před sebou uviděla ten nejhorší obraz. Prázdné oči. Ležící docela mladé a zdravé tělo s naprosto vyhaslýma očima.
"To je Skrk. Parchant," řekl dozorce a popošel dál. "Jeden z posledních, kterého dopadli Mozkomorové. Taky jeden z posledních, který od nich dostal políbení," uchechtl se ještě a zmizel. Znovu se jí zvedl žaludek. Bylo to strašné. Cely s vězni se táhly celou dlouhou chodbou. Někteří vězni řvali, jiní prosili, kňučeli, nebo prostě jen civěli. Ten, kterého sem vedli, byl sotva starší, než ona. Už když ho odváděli z ministerstva, nevypadal nebezpečně. Nevypadal dokonce ani nabubřele, povýšeně a zle, jako ostatní Smrtijedi. Když ho vedli tou chodbou, začal se poprvé bránit. Potom, co ho strčili za mříž, rychle odešla. Pořád před sebou viděla ty vyděšené oči. A spolu s nimi i další a další. Ty plné hněvu, bolesti, ale i ty prázdné. Mozkomorové už sice nebyli hlavními pány nad Azkabanem, ale stále tam byli cítit. I ona je cítila. Chlad. Chlad a úzkost.
Ne! Už dost! Zaplašila všechny ty vzpomínky a prudce zavřela oči. Za každou cenu se teď snažila myslet na něco jiného. Na cokoli jiného. Hledala ty nejšťastnější vzpomínky. Když se jí podařilo najít tu nejlepší, usilovně si ji přehrávala pořád dokola a nakonec se jí s úsměvem na rtech podařilo usnout.
"Susan! Susan, vstávej! Už je ráno. Haló, Susan!" čarodějka s růžovými kudrnami se ji stále marně pokoušela vzbudit. Snažila se už velmi dlouho a teprve teď začínala mít úspěch.
"Co?!" ozvalo se ospale z postele. "Děje se něco?"
"Musíš vstávat. Už je ráno. Máme pohotovost. Za půl hodinky musíme být dole v kuchyni. Přece nechceš přijít pozdě."
Susan jen něco zamumlala, ale hned vstávala. A za třicet minut už skutečně vcházela do kuchyně. S úsměvem ve tváři. Nechtěla, aby někdo věděl, že se jí ty vzpomínky vrací. Charlie měl starosti už od doby, kdy se vrátili z Azkabanu. Říkal, že je pobledlá. To nepochybně byla, ale o jeho péči nestála. Chtěla prostě jen zapomenout. V kuchyni seděli Bill s Fleur.
"Dobré ráno. Jdeme vás vystřídat. Stalo se něco zvláštního?" ptala se a posadila se k nim. Nymfadora ji za okamžik následovala.
"Abych ti upřímně řekl, ani nevím, jestli se něco stalo. Byly asi tři, když se Pošuk prostě sebral a zmizel. Dostal nějaký vzkaz. Nic nám neřekl. Jen ať jsme v pohotovosti, dokud se neobjeví. Tak budem. Zatím se neobjevil."
"Takže vlastně nic zvláštního, že?" usmála se Nymfadora a napila se čaje.
"Ne, nic," oplatil jí úsměv Bill. "Ale my už půjdem. Zkusíme se aspoň trochu vyspat, kdyby se náhodou skutečně něco dělo." Bill s Fleur se rozloučili a vydali domů. Susan zůstala v kuchyni sama s Nymfou.
"Charlie přijde o něco později. Říkal že má ještě něco v práci," ozvala se Tonksová. Susan jen kývla hlavou a vstala. Z police v rohu místnosti si vytáhla noviny a začetla se do nich. Nymfadora si zatím pročítala nějakou knihu. Něco o Voldemortovi. Teď už se tu víceméně nic jiného nečetlo. Ze začtení je vyrušila rána v předsíni. Ještě se ani nestihly zvednout a ve dveřích stál Moody.
"Našli jsme nové stopy. Vedou ke Snapeovi! Susan, vy zůstaňte a zburcujte ostatní! Hned! Vy pojďte se mnou, Tonksová! Musíme zajistit okolí! Není jisté, jestli tam ještě bude, ale pokud ano, nesmíme ho v žádném případě ztratit!" zavelel a podal Susan lístek s adresou. Potom zmizel. Stejně rychle jako se objevil. Nymfadora se vydala za ním a ozvalo se bouchnutí dveří. Dvakrát. Susan se okamžitě rozeběhla ke knihovně. Cestou si z krku spustila řetízek s prstýnkem. Hned jak doběhla do knihovny, začala svolávat členy Řádu. Ještě předtím stihla vyslat kouzlo na svůj prsten. Ten se rozzářil, rozpálil a zhasl. Když se členové Řádu začali scházet, měla ho zpátky na krku. Jednoho po druhém je posílala za Moodym na adresu z lístku a sama zůstávala v domě a čekala. Sehnala všechny, koho mohla a poté se vrátila zpět do kuchyně. Posadila se a jen tak zírala z okna. Po chvíli sebou prudce škubla. To se prsten na jejím krku prudce rozpálil. Sevřela ho do dlaně a hlavu položila na stůl. Netrvalo dlouho a zaslechla dveře. Vyběhla na chodbu.
"Tak co?! Máte ho?!" vykřikla hned ve dveřích. Ještě než se nově příchozí mohl vzpamatovat. Byl to Lupin a za ním šla paní Weasleyová.
"Zmizel. Zmizel ještě, než jsme se tam dostali. Nevíme ani kdy. Všechno tam bylo perfektně sklizené. Nikde žádné stopy."
"Takže nic," řekla už klidně. "Kde jsou ostatní?" zeptala se ještě.
"Arthur jel rovnou zpět do práce, s ním samozřejmě i ostatní z ministerstva. Fred se vrátil domů a Moody s Georgem, Billem a Fleur ještě zůstali tam. I s Tonksovou," shrnula paní Weasleyová. Hledají nějaké další stopy."
"Stejně nic nenajdou. Říkal jsem jim to hned. Snape byl vždy velmi pečlivý. Nepočítám, že by tam po sobě nechal třeba jen vlas," ušklíbl se Lupin. Susan se jen usmála.
"Aspoň, že se nikomu nic nestalo," dodala paní Weasleyová a zašla do kuchyně. Susan s Lupinem ji následovali. Zatímco Lupin vyplňoval nějaké papíry, Susan si nalila čaj a posadila se k němu. Paní Weasleyová připravovala jídlo. Řekla, že nemá význam jezdit jen kvůli jídlu domů a pak se zase vracet. Když na okamžik odešla, ukázala Susan na fotografii v knize, kam psal Lupin. Byl tam ten Smrtijed, co ho vedli do Azkabanu.
"Jak ho odsoudili?" zeptala se a podívala se na Lupina. Ten překvapeně zvedl hlavu a podíval se na ni.
"Myslím, že nedostal doživotí. Bylo to poprvé, co jsem ho s nimi viděl. Žádné zakázané kletby snad nespáchal. Ale nevím. Sem to zatím nenapsali," odpověděl. V rozporu s tím, jak se tvářil překvapeně, zněl jeho hlas docela klidně.
"Hmmm…" Susan dál pozorovala ten obrázek. Smál se tam. Nějaký Tom. Dál to nečetla. Uhnula pohledem z fotky.
"Neměla jsi tam chodit," řekl Lupin zničehonic. "Azkaban je pro lumpy jako je Snape," povzdechl si a pokračoval, "pro ostatní je to místo hrůzy."
"Nikdo si nezaslouží tohle…" před oči se jí znovu dostal Skrk. Lupin se pomalu nadechl a asi jí chtěl oponovat, ale než to stihl udělat, otevřely se dveře a vešel Moody.
"Parchant jeden," nadával, "zmizel a úplně všechno si vzal s sebou. Tohle jediné tam zůstalo." Na stůl položil kus pergamenu.
"Co je to?" zeptala se Susan a snažila se na pergamenu něco najít.
"Myslím, že to nějaká zpráva. Jen by chtělo zjistit, proč je začarovaná."
"Susan! Susan!" hlas, který ji volal z chodby, patřil panu Weasleymu.
"Arthure?! Co tady děláš?" ptala se paní Weasleyová hned, jak vešel, ale on ji jen odbyl mávnutím ruky. "Není čas Molly. Susan, ministerstvo okamžitě potřebuje vaši pomoc. Říkala jste, že zvládnete veritasérum?!"
"Myslím, že ano. Proč?"
"Není čas. Jdeme. Vysvětlím vám to cestou," chytil ji za ruku a odtáhl s sebou.
Chodbou domu doslova proletěli. Těsně poté, co se za nimi zavřeli dveře, se přemístili. Když se objevili na ministerstvu, Susan chvíli jen popadala dech. Pan Weasley je oba přemístil dřív, než se stihla vzpamatovat. Ještě se rozkoukávala, ale on ji už opět táhl s sebou dál.
"Kam to vlastně jdeme?" našla už konečně dech a zeptala se.
"Jeden z vězňů v Azkabanu se rozhodl mluvit. Ministerstvo se chystá provést výslech, jenže po tolika soudech v poslední době začíná veritasérum docházet a všichni, kteří ho umí mají plné ruce práce. Takže mě napadlo, že byste mohla pomoct. Doufám, že vám to nevadí," otočil se na ni konečně s odpovědí.
"Ne, nevadí. Ráda pomůžu. Pořád mám pocit, že se zapojuji málo. Vlastně zatím skoro vůbec," usmála se.
"Nebojte se. To se brzy změní. Jde jen o ty začátky. Moody je velmi opatrný. Myslím ale, že právě vás dlouho zahálet nenechá. Teď když se Harry s Hermionou a Ronem toulají věčně bůhvíkde budeme potřebovat spoustu pomocných rukou. Myslím, že už se konečně začínáme vzpamatovávat z Brumbálovy smrti. Začínáme znovu sbírat síly. Akcí teď bude víc a víc. Musíme pochytat co nejvíc těch jemu nejvěrnějších," procházeli právě kolem nějaké nástěnky, když se pan Weasley zastavil. Susan se otočila a podívala na ni. Z velkého plakátu uprostřed se na ně naprosto chladně díval Severus Snape.
"Hlavně jeho bychom potřebovali dostat. Hodně by nám to pomohlo i mezi lidmi. Zatím nemají moc, proč se k nám přidávat. Žádné viditelné úspěchy. Nic," vzdychl a pokračovali dál. Procházeli dlouhou chodbou. Na jejím konci vešli do jakési místnosti. Susan okamžitě ucítila vůni všech možných bylinek. Kolem dokola stály regály a v nich knihy, bylinky, kotlíky a všechny možné věci k přípravě lektvarů.
"Vezměte si cokoli potřebujete. Snad tu najdete všechno. Já zatím skočím pro Brouska, když dovolíte," usmál se pan Weasley a odešel.
Susan se chvíli rozhlížela kolem. Pak přešla ke stolu uprostřed místnosti. Jediným mávnutím hůlky ho sklidila a přivolala si kotlík. Následně se ztratila mezi regály s bylinkami.
Stála už hodnou chvíli u stolu a míchal tekutinu v kotlíku. Podle potřeby do ní přihazovala byliny a jiné přísady a dívala se, jak ona tekutina mění barvu s každou ingrediencí. Tenhle pohled ji nesmírně uklidňoval. Vlastně už jen pozorovala kotlík na stole a nemyslela naprosto na nic. Cítila se jako vždy volná. Všechno kolem jako by bylo pryč.
"Jste si jistý, pane Weasley, že ho dokáže?" ozval se z venku z chodby najednou nepříjemný hlas a vytrhl ji ze zadumání. Zněl zle. Podezřívavě, důležitě, chladně a vysmívačně. Zimomřivě se otřásla a zvedla hlavu. Právě se otevřely dveře a do nich vešel pan Weasley a s ním ministr.
"Susan, dovolte, rád bych vám představil," pan Weasley nestihl ani dopovědět, jak rychle mu skočila do řeči.
"Já pana ministra samozřejmě znám. Děkuji. Jsem Susan Milesová, pane ministře, těší mě," usmála se, ale když ji sjel povýšeným pohledem zabublalo to v ní vzteky.
"I mne samozřejmě těší, ale to je teď vedlejší. Jak to vypadá s lektvarem?!" zeptal se a zněl stejně jako z chodby. Odporně důležitě.
"Jako s lektvarem. dobře. Jak jinak. Za chvíli bude, jen je potřeba nechat ho odstát. Myslím že měsíc by měl stačit," řekla a věnovala se chvíli opět jen lektvaru.
"Vím, že jeho příprava trvá dlouho. Potřebovali bychom ale nějaké zásoby. Nebyla byste ochotna nám trošku vypomoci?" pohlédl na ni znovu svýma nažloutlýma očima a usmál se. Jí to spíš připadalo jako škleb.
"Vypomůžu ráda. Ale pokud dovolíte, připravím lektvar doma. Nechci se tady motat a doma mám přeci jen svůj pořádek," usmála se i ona na něj a jí se úsměv rozhodně povedl víc.
"Jistě, jistě. V tom nebude problém. Jen se stavte za mou asistentkou. Postará se o všechno, co budete potřebovat vy a vlastně i my. Teď mě prosím omluvte. Spěchám," otočil se a odkráčel pryč.
"Popletal byl možná trouba, ale tohle…" zavrtěla hlavou a pan Weasley se jen usmál.
"Budu muset jít. Však už si poradíte. Asistentku najdete u něj - nějaká Eleanor. Tuším že Creeyová. Nespletete se. Tak zatím naschle."
"Naschle," pozdravila už jen dveře.
Domů do Řádu se vrátila až pozdě večer. Její první cesta směřovala ke kuchyni. Zaprvé měla hlad a zadruhé vždy tam byl někdo, kdo by jí sdělil novinky. A nepletla se tentokrát tam seděl Charlie.
"Ahoj," pozdravila hned ve dveřích. Pročítal si zrovna zprávy za několik posledních dní a nevnímal okolí.
"Jé, já si tě ani nevšiml! Ahoj! Už jsme ani nevěřili, že nám tě ministerstvo ještě vrátí," usmál se a nabídl jí místo vedle sebe.
"Já tomu taky už pomalu nevěřila," usmála se i ona na něj. "Co tam hledáš?" zeptala se ještě a kývla hlavou k papírům na stole.
"Moodymu se podařilo rozluštit ten pergamen, co jsme našli ve Snapeově skrýši. Jsou tam různé adresy. V Londýně i mimo Londýn. Všichni se teď pokouší zjistit, co na těch adresách je. Já mám službu, takže mi nezbývá, než tady sedět. A přece tu nebudu sedět jen tak. Snažím se najít aspoň něco tady v těch papírech."
"A? Už jsi něco našel?" podívala se do papírů. Byly to různé informace o Smrtijedech. Těch už minule chycených, mrtvých i těch, kteří se přidali až teď a vědělo se o nich.
"Jedna ta adresa jsou Malfoyovi, ale to nám moc nepomůže. Lucius je v Azkabanu, Draco zmizel a Narcissa s ním. A dům je hlídaný. Dvě další adresy patří dalším Smrtijedům, ale je to stejné jako u Malfoyových. Ta místa jsou zajištěná," jeho hlas teď zněl trochu zklamaně.
"Myslím, že bych se mohla taky zapojit. Stejně teď mám službu já. Trčíte tu celý den sami s Nymfadorou a já si lítám po světě. Půjč to sem. Prohlídnu to," sebrala mu stoh papírů a přitáhla si je.
"Už bych to projel," zaprotestoval, ale papíry jí nevzal.
"Žádné projíždění nebude. Měl by sis jít lehnout. Pokud vím, zítra musíš do práce," usmála se na něj.
"No právě. Zítra musím do práce, takže tě zase celý den neuvidím. Zrovna jako dneska. Přivedl jsem si tě taky proto, že jsem tě chtěl mít blíž a zatím… vídám tě skoro míň než předtím," prohlásil a zněl při tom velmi ukřivděně.
"Brepto! Nevidíš mě půl dne a děláš z toho tragédii. Předtím jsme se neviděli roky," usmála se, ale hlavu radši nezvedla. Dál pozorovala papíry před sebou.
"No… jenže za ty roky jsem si musel zvyknout, že tě nevídám. Teď už si ale zvykat nechci!" teď zněl naprosto vážně a Susan chvíli marně přemýšlela, co odpovědět. Naštěstí odpovídat nemusela. Zničehonic se totiž otevřely dveře a do kuchyně vešla paní Weasleyová.
"Charlie! Jsi tady, díky bohu. Snad jsem vás nevyrušila?"
"Ne, jistěžě ne, paní Weasleyová," odpověděla Susan dřív, než se Charlie stihl vůbec nadechnout.
"To jsem ráda. Charlie, prosím tě ministerstvo potřebuje doručit nějakou zásilu do Bradavic a otec slíbil, že ji doručí, jenže musel odjet. Nemohl by ses tam zastavit ty? Než půjdeš do práce. Já mám ráno službu a ostatní jsou taky pryč. Dala bych ti i pár věcí pro Ginny," usmála se na syna a tomu nezbylo než přikývnout.
"Jasně mami," souhlasil, ale Susan si všimla, že po ní hodil ještě jeden posmutnělý pohled. Zřejmě se mu vůbec nechtělo odcházet.
Když za Weasleyovými zaklaply dveře, Susan si konečně vydechla. Ještě že Charlieho máma přišla. Chvíli přemítala, co to Charlieho napadlo, ale potom se pustila do papírů na stole.
Až pozdě k ránu se konečně dobrala k jejich konci. Ale jak řekl Charlie moc toho nenašla. Dvě další adresy, které stály na onom kusu pergamenu byly stejně zajištěné jako ta Malfoyových dalších pár v listech nenašla. Na pergamenu byly označeny čerstvým červeným inkoustem, takže pátrání po nich vzdala. Zřejmě je označil Řád. Až poslední adresa vypadala slibně. To místo v mapě nenašla. A ani nikde v záznamech o něm nebyla zmínka. Jezerní ulice na mapě samozřjmě byla ale dům číslo 39 nedokázala najít. Vypadalo to na další z těch skrytých kouzelnických domů. Podtrhla ji tedy na pergamenu a konečně složila papíry zpět do stolu. Nalila si trochu čaje a posadila se k oknu. Začínalo se rozednívat a ona mlčky pozorovala blednoucí hvězdy. Měla bych poslat zprávu domů, projelo jí hlavou. Zůstala ale sedět. Dívala se do slábnoucí tmy, popíjela čaj a prsty si pohrávala s prstýnkem na krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 III III | 28. července 2007 v 19:07 | Reagovat

hezké

2 Darlen Darlen | 4. srpna 2007 v 10:25 | Reagovat

úžasný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama