Kapitola 1 - Nový člen Řádu

26. července 2007 v 12:12 | Abigail
V kamenné sklepní kuchyni u linky stála baculatá rudovlasá žena a připravovala snídani. Takhle velmi brzy se celým domem rozprostíralo naprosté ticho. Jediný, kdo v tuhle dobu nespal byla ona sama.

Někdo přeci musel připravit jídlo, než ty všechny hladové krky vstanou. Právě mazala toasty marmeládou, když se vedle ní z hlasitým PRÁSK zhmotnil jeden z jejích synů. Stejně jako ona měl zrzavé vlasy a ač byl větší než matka, stejně jako ona byl spíš menší a podsaditější postavy. Vedle něj stála mladá dívka. Byla štíhlá, středně vysoká, v její jemné snědé tváři zářily obrovské černé oči - vnímavé, všímavé a krásné - a lemovaly ji husté tmavě hnědé vlnité skoro až kudrnaté vlasy, a usmívala se širokým úsměvem.
"Charlie! Tak brzy?! Nečekala jsem vás tak brzy," promluvila ta žena a pevně syna objala na uvítanou. Potom se usmála na dívku stojící vedle něj: "Vítej, Susan, vůbec ses nezměnila za ty roky, co jsem tě neviděla. A že už to pár let bude. Pokud se nepletu tak sedm?"
Dívka se usmála a s paní Weasleyovou si podala ruku. "No, vlastně máte pravdu, sedm… skoro už osm let. Ale vy jste se také vůbec nezměnila. Moc jsem se těšila, že vás zase uvidím. Bill tady žije také?" zeptala se.
"Ne, Bill se přestěhoval. Žije teď spolu se svou ženou, ale jistě ho tu potkáš. Jsou tady oba velmi často. Bydlí vlastně jen kousek odtud, ale stejně jsou tu každou chvíli. Nic jiného jim ostatně nezbývá, když hlavní štáb je tady, že? Ale teď se posaďte, jistě jste hladoví takhle brzy po ránu. Hned vám dám snídani, už na ní pracuji," řekla a otočila se.
Susan sice chtěla paní Weasleyové pomoci, ale ta to zásadně odmítla, a tak ji Charlie odtáhl s sebou ke stolu. Paní Weasleyová si k nim po chvilce přisedla a na stůl k nim položila toasty s marmeládou a čaj. Potom si jen tak povídali o minulosti, paní Weasleyová vyprávěla o dětech a mluvení jim vydrželo až do chvíle, kdy se začaly z domu ozývat první hlasy. Vstala a na stůl poslala několik dalších talířů s toasty, marmelády a dvě konve s čajem. Nepřestávala přitom ani s mluvením. Právě Susan popisovala obchod, který si zařídili Fred s Georgem.
Netrvalo dlouho a Susan zaslechla první kroky. Do kuchyně se začali trousit první obyvatelé domu. Úplně první přišla Hermiona. Vypadala jako by ani nebylo ráno. Pořekadlo o ranních ptáčatech o ní očividně platilo naprosto přesně.
"Dobré ráno, paní Weasleyová. Charlie? Myslela jsem, že přijedeš až odpoledne," usmála se a podala mu ruku.
"Nazdárek, Hermiono, no jak vidíš, stihli jsme to rychleji. Pokud dovolíš, tohle je Susan. Susan Hermiona," Charlie je vzájemně představil. Když se na ně tak díval, napadlo ho, že si vlastně jsou docela podobné. Vzhledem i povahou. Stejně jako Hermiona i Susan patřila ve škole k nejlepším.
"Slyšela jsem, že jsi studovala léčitelství," začala se hned zajímat Hermiona, která si právě nalévala čaj.
"Jen jsem začala. Už jsem studium nedokončila. Celý život jsem chtěla cestovat, a tak když jsem dostala příležitost, nenechala jsem jí utéct. Na škole jsem strávila vlastně jen rok. Něco umím, ale moc toho není."
"Hmmm… musí být úžasné mít možnost splnit si sen. Kde všude jsi byla?" zeptala se se zájmem Hermiona.
"Vlastně jsem cestovala hlavně hodně po severu. Švédsko, Norsko, miluju tyhle ledové země. Byla jsem i na jihu ve Francii a v Egyptě, ale to už nebylo ono. No a potom taky ve východní Evropě. Naposledy v Bulharsku."
Ještě chvíli tak mluvili, když se konečně do kuchyně začali trousit další obyvatelé domu. Mezi nimi Tonksová, Lupin a samozřejmě ostatní Weasleyovi. Z těch byla dole nejprve Ginny. Ta se nejprve nadšeně přivítala s Charliem a potom i se Susan. Po nich dorazili Fred s Georgem, kteří trávili na Grimmauldově náměstí víkend a až jako poslední se připloužili Ron a s ním… čekala to, samozřejmě, ale stejně ji to trošinku vykolejilo. S Ronem totiž do kuchyně přišel i Potter.
"Já jsem Harry, Harry Potter, ale to asi říkat nemusím," usmál se na ni a když jí podával ruku, přeběhl jí mráz po zádech.
"Susan. Susan Milesová," pokusila se o úsměv, ale nebyla si jistá, jestli se jí povedl. Nikdo ale nic neříkal, takže si zase sedla.
Neseděli ovšem dlouho. Brzy se všichni začali zvedat a šli si po svých. Charlie se vydal s Lupinem někam do Londýna, a tak se Susan připojila k Tonksové, která jí pomohla s věcmi a společně je odstěhovali k ní do pokoje. Byl to malý pokoj ve druhém patře budovy. Nijak zvláštní. Prostě jen pokoj. Dvě postele, dvě skříně, dva noční stolky, uprostřed místnosti přímo proti dveřím pod oknem psací stůl a vedle dveří zrcadlo. Samozřejmě kouzelné.
"Nic moc uznávám, ale v tomhle domě se dá pořádně žít teprve krátce. Sídlem Řádu se stal teprve před necelými třemi roky. Předtím tu asi deset let nikdo nežil." Tonksová stála u zrcadla, pečlivě se prohlížela a zkoušela, který odstín růžových vlasů jí nejvíc sluší. Susan zatím ze svého kufru vybalovala věci, které cpala rovnou do prázdné skříně. Na okamžik se zastavila, když si všimla, že Tonksová své vlasy změnila na zářivě fialové mikádo.
"Tohle vypadá nejlíp," poznamenala Susan a kývla směrem k ní.
"Vážně?"
"Jo, ale chtělo by to nejspíš i fialový hábit, tenhle není nic moc," usmála se znovu Susan a pokračovala ve vybalování. Vlastně skoro celé dopoledne strávila s Tonksovou v jejich pokoji. Probíraly různé věci. Nejprve minulost, ale poté i přítomnost. Tonksová konečně Susan sdělila nějaké informace týkající se Řádu a tak podobně. Bavili se o různých akcích Řádu, o útocích Řádu, i o tom, jak moc oslabilo jejich postavení po Brumbálově smrti. Při vyslovení Brumbálova jména Susan opět po zádech přeběhl mráz. Nedala ale na sobě nic znát.
Po obědě se měla konat schůze. Schůze Řádu. Její první. Trošinku měla strach. Netušila, kdo všechno se jí bude účastnit. Weasleyovi, Lupin, Tonksová, Harry, Hermiona, Bill a jeho žena, Moody, možná i McGonagallová… ale kdo ještě? Přišla ještě na pár jmen, ale stejně netušila, jestli to může být všechno, nebo ne. Naštěstí neměla čas přemýšlet nad tím moc dlouho. Oběd byl snad ještě rychlejší než snídaně a potom se všichni přestěhovali nahoru do knihovny. Kuchyně byla podle slov paní Weasleyové malá. O tom se ostatně Susan přesvědčila sama.
Když vešla do knihovny, pár lidí už tam sedělo. Moody, který ji doprovázel, jí postupně všechny představil, ale jmen bylo hodně, zapamatovala si pouze některá. Longbottom, Wood, Jordan, tahle jména znala, spousta dalších jí nic neříkala. Mezi lidmi v knihovně už seděl i Bill. Když si Susan všiml, přistoupil k ní a objal ji. Byli staří přátelé. Asi rok jí Bill nadbíhal, ale neměla zájem. Nakonec ho to přestalo bavit. Kamarádi ale byli i dál. Přestože se celou tu dobu, co byla pryč, neviděli. Potom, co se s ní přivítal, jí představil i svou ženu Fleur.
Kromě Ginny a paní Weasleyové, které jeli nakoupit, se v knihovně shromáždili i všichni, které ráno potkala u snídaně a odpoledne u oběda. Moody kvůli ní nejprve všechny představil a potom začali projednávat minulou akci. Tonksová jí rychle sdělila, oč šlo a že se jim podařilo chytit jednoho ze Smrtijedů. Jméno si Susan nezapamatovala, neznala ho. Zřejmě někdo z těch nových. Poté, co probrali minulou akci, se začali zaobírat skřety, ministerstvem, plánováním další akce na útok na Smrtijedy - měli podezření na několik lidí, kteří se podle nich k Voldemortovi přidali, ale jména Susan opět nic neříkala. Pár lidí podalo hlášení o různých novinkách. Z ministerstva, ze všelijakých organizací, z Azkabanu a také z oblasti, která byla Voldemortovi velmi blízce nakloněna, od vlkodlaků. Lupin přinesl velice přesné informace o nadcházejících plánech Voldemorta. Pomalu přestávala držet pozornost. Seděli už v té místnosti asi tři hodiny. Její myšlenky začaly utíkat kamsi do minulosti, když ji ze zadumání probral Lupinův hlas:
"Taky jsem se doslechl, že zmizel Snape." Při téhle větě sebou trochu škubla a poplašeně se rozhlédla. Nikdo si jí nevšiml, takže se znovu zaposlouchala. "Říká se, že se po té vraždě objevoval stále míň a míň a teď ho prý už dlouho nikdo neviděl. Ale Voldemort si prý žádné starosti nedělá. Ale mezi ostatními tolik jistoty nepanuje. Tou vraždou si nadělal spoustu zlé krve i mezi Smrtijedy. Moc lidí mu předtím nevěřilo, on se moc nezapojoval a teď vyžral smetanu. Zřejmě mu závidí. Faktem ale zůstává, že se teď moc neukazuje. Bojím se, že s Voldemortem něco připravují. Něco, o čem má vědět, co možná nejméně lidí. Moc se mi to nelíbí."
"To je opravdu zvláštní," odvětil Moody, "čekal bych, že se bude hřát na výsluní teď, když dokázal takovou věc. Taky se mi to nelíbí. K čertu se Snapeem. Teď právě by se nám hodil nějaký špeh ve Voldemortově táboře," praštil rukou do stolu. "No nic budeme si muset poradit i bez něj. Ještě se musíme domluvit ohledně odvozu toho parchanta do Azkabanu. Ministerstvo žádá pomoc. Kdo se toho ujme? Bille? Lupine?" pohlédl na oba tázané. Bill pokrčil rameny na znamení souhlasu, ale Lupin zavrtěl hlavou.
"Ne, bohužel to nepůjde, bude úplněk," řekl na vysvětlenou a ušklíbl se. "Budu muset úplně odjet, Snape tu není, lektvar také ne," povzdechl si, ale ještě něž mu stihl kdokoli odpovědět, ozvala se Susan:
"Připravím ho."
"Cože?" otočil se na ni překvapeně Lupin. Nebyl si jistý, jestli skutečně slyšel to, co slyšel. Vlkodlačí lektvar byl velmi složitý a málokdo ho uměl připravit.
"Říkám, že ten lektvar připravím, pokud chcete. Jen si musím sehnat nějaké ingredience, ale to by neměl být problém."
"Vy umíte vlkodlačí lektvar?" pohlédl na ni Moody oběma očima a spolu s ním na ni zírala celá místnost, dokonce i obrazy. Trochu znejistila pod všemi těmi pohledy, ale odpověděla klidně:
"Ano, umím. Proč ne? Je to docela jednoduché. Stačí pár přísad, správně zamíchat a nenechat to vybuchnout. Nic na tom není." Nechápala, co jim na tom přijde zvláštní. Ten lektvar byl jeden z prvních složitějších lektvarů, které se naučila.
"Výborně," poznamenal Moody, který se z jejího prohlášení vzpamatoval mezi prvními. Usmál se a hned zase pokračoval: "Myslím, že se vám, pane Weasley," svým normálním okem se podíval na Charlieho, tím kouzelným stále sledoval Susan, "podařilo najít nám výbornou náhradu za Snapea. Je škoda, že vás nemůžeme podstrčit k Voldemortovi, ale alespoň tahle vaše geniální znalost lektvarů se bude hodit. No nic, já budu muset jít. Jen tady dopíšu, kdo toho lumpa doprovodí do Azkabanu. Nechtěla byste se zúčastnit, slečno?" Pohlédl na ni a ona se usmála.
"Proč ne. Stačí, když mi sdělíte bližší informace, budu tam, kde mě bude potřeba."
K ní a k Billovi pak Moody ještě napsal Tonksovou a někoho, koho Susan neznala. Bylo jí to koneckonců úplně jedno. Schůze se rozpustila. Susan ještě chvíli seděla nehnutě tam, kde během schůze a pak vstala.
"Slečno?!" ozvalo se v tom okamžiku za ní. Stál tam Moody.
"Ano?" podívala se na něj a usmála se.
"Nedoprovodíte mě na Příčnou ulici? Myslím, že jste chtěla sehnat nějaké byliny a já tam zrovna mám cestu. Slíbil jsem tam jedné známé, že se zastavím." Promluvil a ona se ještě jednou usmála.
"Ale jistě. Jen se odskočím převléct. Počkáte na mě dole?"
"Jistě. Moc rád." Na to se ještě jednou usmála a odešla do pokoje. Když se oblékla, připravila a došla ke dveřím, na okamžik se zastavila. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Věděla, že Moody je hodně podezíravý a upřímně řečeno se trochu bála jít s ním úplně sama, ale nebyl jediný důvod, proč by odmítla, takže se ještě jednou nadechla a vyšla ze dveří. Čekal na ni dole v hale. Společně se tedy vydali do města.
Vrátila se navečer. Po poradě s paní Weasleyovou se s přípravou lektvaru odebrala nahoru do kdysi společenského sálu. Chvíli tam byla sama, ale netrvalo dlouho a přidala se k ní Hermiona.
"Smím dál?" ozvala se když stála mezi dveřmi.
"Jistě. Proč ne?" usmála se Susan.
"Já… jen jsem se chtěla trošku přiučit."
"Přiučit?" zvedla překvapeně hlavu Susan. "Ode mě? Já ale nevím jestli jsem vhodný člověk pro to, aby ses ode mě přiučovala. Jsem patla," usmála se znovu Susan.
"Patla?! Ty?!" zírala na ni nevěřícně Hermiona. "Vždyť vlkodlačí lektvar patří k nejsložitějším ze všech a ty o něm tvrdíš, že je primitivní. Tak jak můžeš být patla?"
"Vlkodlačí lektvar je ale skutečně primitivní. Stačí když se budeš párkrát koukat a svedeš ho taky, není na něm skoro nic složitého. Jen musíš umět správně míchat. To je ale asi jediné, co může dělat problémy. Ale to bys určitě taky zvládla. I já jsem se to naučila za chvíli."
"Hmmm… nevypadá to složitě…" rozhlédla se Hermiona po přísadách poválených po stole. "Jen nechápu, jak se tady v tom můžeš vyznat," podivila se nad nepořádkem na stole.
"Vždyť říkám. Jsem patla. Můj učitel mi tak vždycky říkal. Vlastně všichni mí učitelé tvrdili, že nerozumí tomu, jak v tomhle mohu pracovat, ale mě to takhle vážně jde. Je to lepší než přesný pořádek. Takhle vím, kde co mám, a mám to všechno vždycky po ruce. To se mi u pořádku stát nemůže," usmála se a Susan a do kotlíku hodila další přísadu. Potom třikrát zamíchala. Tam, zpátky a dokola. Když míchala, ozvalo se zaklepání a do místnosti vešel Lupin.
"Molly říkala, že vás asi najdu tady," usmál se.
"Jo, poslala mě sem. Nechtěla, abych jí s tím překážela v kuchyni. Ani se jí nedivím. Ale pro vás mám dobrou zprávu. Lektvar už skoro bude. Musí se tedy nechat uležet. Asi tak do zítra, ale jinak bude zcela hotov," usmála se a vzala další přísadu. Než ji tam hodila, podívala se na Hermionu a Lupina, kteří stáli těsně u stolu a upozornila je: "Být vámi, tak teď udělám krok dozadu. Bouchne to." Hned, jak ukročili, vhodila přísadu do kotlíku a jak řekla, ozval se výbuch. Hned tam ovšem přihodila další a kouř, který stoupal z kotlíku, zmizel.
"Co to bylo? Nikdy jsem neviděl, že by se tohle stalo. Ne že bych se v lektvarech nějak vyznal, ale asi dvakrát jsem byl u toho, když mi Snape ten lektvar připravoval, a tohohle bych si všiml." Díval se teď na Susan trošku podezřívavě. Ta se ale usmála a hned mu poskytla odpověď:
"Uklidním vás, že je to naprosto normální. Ještě se mi nikdy nepovedlo tomu předejít. Ten výbuch způsobují tyhle dvě mršky," ukázala na dvě nenápadné bylinky, "když jsou spolu, reagují vždy takhle. Dá se tam ještě přidat výtažek, který spolu se správně vyřčeným kouzlem zabrání výbuchu a vrátí jeho účinky přesně tak jako tahle kytička. Ten výtažek je ale téměř nesehnatelný a já stejně neumím to kouzlo, takže by nám k ničemu nebyl. Snapeovi to nebouchá, protože to umí perfektně. Stačí mu k tomu vždy jen kapička toho výtažku a nebouchne mu to. Taky bych to chtěla takhle umět." Konečně dokrájela kus jednoho z kořenů a zvedla hlavu. Oba na ni koukali nevěřícím pohledem.
"Co se stalo?" zeptala se, kořen naházela dovnitř a znovu začala míchat.
"Co se stalo?! Ty se ještě ptáš? Vždyť ty jsi naprosto geniální. Je úžasný, kolik toho víš a ještě tvrdíš, že je to málo" zírala na ni ohromeně Hermiona.
"Ale je. To vím naprosto určitě. Jak řekl Snape, dokud mi to bouchá, nejsem víc než patla," znovu se usmála a hodila tam poslední bylinku. Tekutina v kotlíku zasyčela, zabublala a pak ztichla. Susan si přičichla k hrnci a vítězně se usmála. Potom zvedla hlavu zpátky k nim a dodala: "Ale šikovná patla. Lektvar je hotov. Už zbývá jen ho nechat odstát. Snape říkal, že nejlepší je potmě a v chladu," usmála se na Lupina.
"Děkuji. Já… jen se divím, že tě tenhle lektvar učil Snape. Pokud vím tak v Bradavicích se neučí a nikdy neučil."
"To je pravda. Ale Snape mě doučoval. Strašně moc jsem tehdy chtěla naučit se pár lektvarů a on mi pomohl. Naučil mě toho docela hodně. Skoro všechno, co umím, umím od něj," vysvětlila a úplně přestala vnímat cokoli krom jejich tváří. Bála se, aby jim to nakonec nepřišlo divné a ona si tím nějak neublížila. Z jejího zadumání ji vytrhl hlas ze dveří.
"V tom případě jste měla vynikajícího učitele. Neznám nikoho krom Snapea, kdo by byl v lektvarech tak dobrý." Stál tam Moody a těsně za ním se do místnosti vřítila Ginny.
"Večeře! Máma volá!" oznámila celé skupině a zmizela. Susan se ještě otočila a jediným pohybem ruky všechny přísady uklidila. Potom přelila lektvar a podala ho Lupinovi.
"Před dalším úplňkem udělám další, ale obávám se, že opět bouchne," usmála se.
"To vůbec nevadí. Ať si dělá, co se mu chce, hlavně ať funguje. Děkuji moc." To už se ale vydali směrem ke kuchyni.
Večeře byla prvním jídlem tady, u kterého všichni poseděli o něco déle. Atmosféra byla příjemná a Susan vydržela sedět docela dlouho. Povídala si se všemi a velmi dobře. Když se konečně rozhodla jít spát a vyšla nahoru do svého pokoje, Tonksová už dávno spala. Susan se převlékla, zhasla světla a otevřela okno. Chvíli se jen tak dívala do tmy a dýchala chladný noční vzduch. Její myšlenky teď byly konečně volné. První den měla za sebou. První den. Strašně moc se ho bála. Ale všechno dopadlo dobře. Zapadla. Měla z toho všeho ohromnou radost. Dokonce i Pošuka zvládla. Choval se k ní vlastně docela gentlemansky. Všichni tu byli milí. Zírala do tmy a přemýšlela. Tak milí lidé a ona o nich přitom slyšela tolik věcí… Znovu se zamyslela a v jejích myšlenkách se tentokrát objevil docela jasný obraz. Sáhla si pod košili a vytáhla na tenkém řetízku visícím kolem jejího krku tenký stříbrný prstýnek. Políbila ho, černýma očima se zadívala do dálky a sotva slyšitelně zašeptala:
"Dobrou noc, lásko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nelien Nelien | Web | 26. července 2007 v 12:45 | Reagovat

no teda! :D tyjo... ted jsem to dočetla a musím přiznat, že mě to fakt zaujalo! píšeš mooc hezky a navíc je to napínavý! a Susan se mi líbí ;)  a začínám mít kakové podezření, kdo ta její láska bude... :D

PS: moooc hezký blog a krásný design!

2 Andulína Andulína | 26. července 2007 v 13:54 | Reagovat

to je krasnyyyyyyy... :) uz at tu mas dalsi dily... aspon 10 za den, kdyby jsi zvladla;) by mi uplne stacilo.)

3 viwian viwian | Web | 26. července 2007 v 18:06 | Reagovat

Musím se přidat k ódám na tvou hlavu, protože si to víc než zasloužíš.

Máš hezký styl a jedním dechem jsem to celé sjela.

Musím se přidat k Neli - moc hezký design.

Tak psaní zdar :-))

4 Abigail Abigail | 26. července 2007 v 23:57 | Reagovat

Ahoj, všem vám moc a moc děkuju za komentáře - pokusím se neusnout na vavřínech a psát a psát a alespon tak jak teď... děkuji i za chválu designu ač ta patří někomu jinému... ale ohromně jste mě potěšili...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama