Kapitola 49 - Stopy minulosti
7. ledna 2012 v 16:39 | Abigail
|
Z čisté krve hvězd
Tak doufám, že snad ještě někomu udělám radost. Vím, že to trvalo dlouho. Omluv moc nemám. Prostě mi to nešlo. Rozepsala jsem si jeden svůj vlastní příběh, vlastně dva, které jsem potom zcukla do jednoho, dost času zabral ten, dost času zabralo i učení na zápočty v prosinci a několik rodinných oslav, potom Vánoce a učení do školy - znovu. Právě teď zkouškuji, takže fakt, že kapitola nakonec vznikla, je i tak lehce překvapující. Nějak to prostě zničehonic zase šlo. A jakýmsi zázrakem jsem zjistila, že jsem se v ději posunula cca na začátek listopadu, což je dobré, už jen kousek a rozjedeme závěrečnou show. Další kapitola je rozepsaná. Neznamená to bohužel nic míň a nic víc. Tuhle jsem taky měla rozepsanou už při vkládání té předchozí a vidíte. Pozitivní je, že slovo jsem splnila - byla dříve než letní olympiáda u nás na koleji - na tu ještě nedošlo. :-)
No, a přeji zkrátka hezké počtení všem, kteří ještě budou číst a prosím o vaše názory. Opět to není žádná super-akce, ale prostě se k té super-akci musíme nejdřív dostat.
Závěrem prosím o trpělivost a to je ode mě vážně vše.
Zimní olympiáda - 30.11.2011
1. prosince 2011 v 1:56 | Abigail
|
Zážitky, nálady, vykecávání... Plky (jak by řekl milovaný profesor)
Místo lyží potápěčské ploutve,
místo hůlek násady od košťat (ani jsem si nevšimla, jestli včetně smetáků, či bez nich),
místo skokánku židle,
místo svahu schodiště,
na hlavě kulich, na očích potápěčské brýle, pod nimi růžový klaunský nos,
místo kombinézy pláštěnka
a jako vrchol všeho pruhovaný kulich.
Dámy a pánové, vítejte na zimních olympijských hrách na pátém patře.
Nadávám, nadáváš, nádáváme... ztráta v lidství a další prima věci...
15. listopadu 2011 v 22:04 | Abigail
|
Zážitky, nálady, vykecávání... Plky (jak by řekl milovaný profesor)
Poseldní dobou trpím exkluzivními náladami. Ne že bych si chtěla stěžovat, takže to neberte moc vážně, asi to a mě v reálu ostatně není moc poznat, nasadila jsem výraz: "serte mě víc a víc a já sebudu víc a víc usmívat, protože nic druhého nevytočí tolik jako úsměv", ale:
Nemám ráda lidi. Nemám ráda lidi a ztrácím víru v lidství.
Kapitola 48 - Dávný přítel
14. listopadu 2011 v 23:02 | Abigail
|
Z čisté krve hvězd
Pettigrew jí pohled nějakou dobu oplácel, aniž by snad kterýkoli z nich byť i jen mrknul. Až z toho Max, který stál stále jen kousek od nich začínal chytat tik, jak pořád přejížděl očima z jednoho na druhého a napjatě čekal, co se vlastně stane. Nakonec k jeho obrovskému šoku i úlevě, Pettigrew hůlku sklonil. A nejen tu svou, ale i Samantinu a Maxovu. Sklopil je a ucouvl, načež se znovu zahleděl Maxovi do očí a po dalších několika momentech pak natáhl ruku s oběma jejich hůlkami zpět k nim. Ten, kdo se pro ně opatrně natáhl, byl Max.
Oznámení 67 - Kabátek č.15
9. listopadu 2011 v 21:11 | Abigail
|
Oznámení
Tak nového oblečku jste si už asi všimli... Ano, udělali jsme čtrvtletní převlečení. Velký dík patří obětavé spolubydlící, která mi komentovala vybrání barev i tvorbu obrázku. K tomu si tentokrát kladu poměrně dost silná autorská práva, minimálně k jeho části.
Kapitola 47 - Jediná naděje
6. listopadu 2011 v 21:17 | Abigail
|
Z čisté krve hvězd
Věnování: Astince, protoýže nebýt jí, tak se nikdy nedokopu... Jen by to příště chtělo začít se snažit dřív...
"Jestli chceš opravdu vědět nějaké informace a zjistit něco o jeho životě, asi se budeš muset Gregora prostě zeptat," ozval se tichý hlas muže, který právě vyšel na zahradu u snad nejpodivnějšího rodinného domu v Británii. Zastavil se jen kousek za druhým mužem, svým přítelem Siriusem Blackem, který i přes poměrně chladné ráno a hustou mlhu prostě seděl na zemi a zíral někam dopředu do mléčně bílé tmy.
V pohádce - Poezie
20. října 2011 v 1:03 | Abigail
|
Poezie
Víte, co je zvláštní? Nejenom, že mám (nebo mívala jsem, teď je to takové divné) ve zvyku - pro uklidnění a utišení - psát poezii, když je mi mizerně. Když je mi mizerně a nedaří se mi psát poezii, ještě mi pomáhá vkládat poezii. Tolik k důvodům, proč tak rychle za sebou.
Je stará, možná o kousek starší, než Dva pomníky, které jsem taky nevkládala zrovna čerstvé. Jen tahle chudinka byla dosud bezejmenná, protože jediné, na co jsem vždy přišla, bylo divné. A teď jsem si k tomu sedla, přečetla si to a stalo se nevídané - nevymyslela jsem nic nového, ale to staré divné náhle začalo dávat smysl. A to tak, že dokonale. (Ano, trpím zjevně divnou duševní poruchou - ale mě to takhle smysl prostě dává a to je hlavní...) Takže, žádná divnost a podezřelost a Abouš se zláznila, nikoli - Abouš se zbláznila, ale je to tak a má to tak být...
Přeji pěkné čtení, doufám, že zaujme, opět jen krátce... (Btw. je zhruba stejně veselá, komická a pozitivní)
Kapitola 46 - Nečekané shledání
16. října 2011 v 19:40 | Abigail
|
Z čisté krve hvězd
"Nikde nikdo," promluvil tiše Max po několika hodinách zarytého mlčení a rozhlédl se opatrně po ulici. "A kouzlo taky nikoho neodhalilo," dodal.
"Myslíš, že tu vážně nikdo není?" ujišťovala se dívka. "Mně se to nezdá," zavrtěla hlavou.
"Proč? Je to logické," pokrčil rameny Max. "Hledali nás tu, nenašli nás, odnesl to místo nás nějaký chudák. Ví, že to víme, takže nepředpokládají, že bychom se sem vrátili. Určitě myslí, že jsme teď moc vyděšení na to, abychom se vraceli kamkoli, kde už jsme byli."
"No a nejsme?" podivila se Samantha.
Dva pomníky - Poezie
10. října 2011 v 0:41 | Abigail
|
Poezie
Abyste věděli, že žiju. Mám to tady už nějakou chvíli - někdy od posledních zkoušek, jen jsem si pořád nebyla jistá, zda ano, či ne. Tak ano, tohle je z toho všeho ještě nejlepší...
Tak "pěkné", i když celkem krátké počtení...
Zatím. Na kapitolách se pracuje a budou... jen až se hlava zase vrátí k tělu...
Kapitola 45 - Po bouři
9. září 2011 v 12:00 | Abigail
|
Z čisté krve hvězd
"Co myslíš, že s ním udělali?" ptala se tiše dívka sedící schoulená na kusu poraženého stromu. Ruce držela natažené k ohni před sebou a prázdnýma očima hleděla přímo do plamenů.
"Já nevím, Sammy," pokrčil rameny mladík, který právě do onoho ohně přikládal několik suchých větví, které našli v okolí. "Třeba nic," navrhl poté tiše. "Kdyby se děda nesnažil nás bránit, kdyby mě nebránil," opravil se zdráhavě.
"A mě vydal," doplnila ho tiše Samantha.